Pád Saigonu byl pro komunistický svět jeden z největších úspěchů od 2. světové války
Třicátého dubna 1975 ve 12.15 h oficiálně padlo hlavní město Vietnamské republiky – Saigon. Osádku tanku č. 843 z 203. obrněného pluku, který podle rozkazu vjel do Prezidentského paláce (Doc Lap), tvořili výlučně dobrovolníci: velitel Quang Than, řidič Lu Van Hao, střelec Thai Ba Minh a nabíječ Nguyen Van Ky.
Novopečený prezident Vietnamské republiky (do úřadu nastoupil 28. dubna a vydržel v něm pouhé dva dny) generál Duong Van Minh, jemuž přezdívali „velký Minh“ pro jeho proporce zcela se vymykající běžnému Vietnamci (měřil 1,83 metru a vážil 90 kilogramů), vystřídal prezidenta Nguyen Van Thieua, který uprchl do Tchaj-peje. Nyní oslovil triumfující dobyvatele: „Očekávali jsme vás, abychom vám předali moc.“ Avšak politický důstojník poručík Tung odpověděl nesmlouvavě. „Nemůžete předat něco, co nemáte – můžete se jedině bezpodmínečně vzdát.“ „Big Minh“ tedy v rozhlasovém projevu oznámil kapitulaci, a když se vrátil do Prezidentského paláce, stálo před budovou asi čtyřicet tanků s kanóny mířícími do vnějšku v obavách z protiútoků jihovietnamské armády. Jenže se ta se úplně zhroutila stejně jako celá Vietnamská republika. Co tomuto fiasku ale předcházelo?
Dohoda o obnovení míru kýžený mír nepřinesla
Sedmadvacátého ledna 1973 podepsali zástupci USA, Vietnamské republiky, Vietnamské demokratické republiky a Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu po pětiletém jednání Dohodu o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu, která vstoupila v platnost následujícího dne a pro niž se podle místa jejího podpisu vžil název Pařížské dohody. Vytoužený mír však nepřinesla. Spojené státy americké se v souladu s jejím obsahem stáhly z Vietnamské republiky. Jenže z ní se nestáhly jednotky pravidelné Vietnamské lidové armády vyslané ze severu, které dál vydatně pomáhaly Národní frontě osvobození Jižního Vietnamu, známé pod zkráceným a počeštěným názvem Vietkong.
Podle jihovietnamských údajů zahynulo od ledna 1973 do ledna 1974 13 786 vládních vojáků (podle přesnějších statistik skoro dvojnásobek – 25 473 –, což dokazuje, že oficiální jihovietnamská čísla je nezbytné brát s velkou rezervou), 2159 civilistů a 45 057 příslušníků Vietnamské lidové armády a Vietkongu. Rok 1974 byl pro Vietnamskou republiku obzvláště těžký a signalizoval, že jí zvoní umíráček. Většinu vládních výdajů spolykaly ozbrojené síly. Americká pomoc nepřicházela ve slibované výši, neboť USA svého spojence už při podpisu Pařížských dohod zcela jednoduše hodily přes palubu. Pokud vám to připomíná jednání amerického prezidenta Donalda Trumpa s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, uvažujete naprosto správně. Navíc její vydatná část končila v kapsách zkorumpovaných politiků, úředníků a vojenských hodnostářů. Koncem roku 1974 kontrolovala Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu a Vietnamská lidová armáda dvanáct procent jihovietnamského obyvatelstva – 2,2 miliónu z osmnácti miliónů.
Přichází konec
Poslední kampaň nejdelší hlavní války minulého století začala 13. prosince 1974, kdy velitel fronty B-3, severovietnamský generálporučík Tran Van Tra, a šéf Ústředního výkonného výboru Lidové revoluční strany (COSVN) Pham Hung nařídili 7. a nově zformované 3. divizi udeřit ze tří směrů na pohraniční provincii Phuoc Long. Pozice saigonského režimu se hroutily jako domeček z karet.
Desátého března 1975 zahájil generál Van Tien Dung, velitel Vietnamské lidové armády na jihu a budoucí dobyvatel Saigonu, rozhodující a vítěznou ofenzívu, jež ho po sedmi týdnech přivedla před brány saigonského Prezidentského paláce. Ve světle těchto nezvratných faktů opravdu nepůsobí příliš věrohodně tvrzení saigonských úřadů, že podle počítání těl (body count) ztratili komunisté od vstoupení Pařížských dohod v platnost do 12. dubna 1975 136 971 mrtvých.
Pohroma, jež postihla severní polovinu Vietnamské republiky, znamenala ztrátu dvanácti provincií, 400 letounů a vrtulníků. Nepřítel ukořistil vybavení v hodnotě miliardy dolarů. Sto padesát tisíc jihovietnamských vojáků zahynulo, kapitulovalo nebo se rozprchlo. Ve vojenské oblasti 1 protivník zničil celou 1. divizi, tři skupiny Rangerů, dvě třetiny 2. a 3. divize a třetinu divize námořní pěchoty. Vzdušnou výsadkovou divizi přemístili do vojenské oblasti 3 před kolapsem I. sboru. Ve vojenské oblasti 2 vítězící nepřítel zničil 23. divizi, pět skupin Rangerů a dva ze čtyř pluků 22. divize.
Hektická evakuace
Devětadvacátého dubna, den před pádem Saigonu, Američané spustili operaci „Frequent Wind“, v jejímž průběhu 81 vrtulníků, hlavně CH-46 a CH-53, evakuovalo během devatenácti hodin 1373 Američanů a 5595 Jihovietnamců z americké ambasády.
Posledními americkými oběťmi neblahé vietnamské války se stali mariňáci kapitán William Nystul a poručík Michael John Shea, kteří zahynuli, když se jejich helikoptéra zřítila.
Komunistický svět a s ním spříznění levičáci na celém světě měli důvod k jásotu. Prožívali jeden z největších úspěchů od konce druhé světové války.
Sjednocený Vietnam – a co dál?
Druhého července 1976 došlo ve sjednoceném Vietnamu k vyhlášení Vietnamské socialistické republiky. Sjednocení země, jež si vyžádalo miliónové oběti, nesmírné utrpení a materiální zkázu, nepochybně představovalo splnění tužeb mnoha vlastenecky smýšlejících lidí. Jenže vedle „budování socialismu“ provázeného obvyklým znárodňováním průmyslu, bank a půdy zmizel nezávislý tisk a média. Zákaz dlouhých vlasů nebyl ničím v porovnání s perzekucí spolupracovníků bývalé vlády, ambasády USA a důstojníků jihovietnamské armády, kteří skončili v takzvaných převýchovných táborech, jimiž prošlo 200 000 lidí. Na milión obyvatel měst nuceně přesídlili na venkov. Noví vládcové hospodařili natolik žalostně, že chyběla i základní komodita – rýže. Většinu výdajů nadále pohlcovaly ozbrojené síly, neboť Vietnam se stal regionální vojenskou velmocí a hodlal jí zůstat. Bída a teror dohnaly v letech 1975 až 1990 půldruhého miliónu obyvatel k útěku ze země. Vžilo se pro ně označení „boat people“.
S uznáním o to větším je třeba konstatovat, že Vietnam v posledních letech, poté, co upustil od zastaralých a zkostnatělých sovětských metod a inspiroval se „budováním nejtvrdšího kapitalismu pod vedením komunistické strany“ podle vzoru Teng Siao-pchinga, patří k hospodářským tygrům a jeho ekonomika se po všech peripetiích prudce rozvíjí. Vietnamcům to ze srdce přejme. Po všem, co prožili, si to zaslouží.
