Zkázu Apolla 13 odvrátila improvizace. Astronauti těsnili vzduchové filtry ponožkami a lepící páskou
V řídícím centru NASA se před 55 lety ozvala památná slova: „Houstone, máme problém“. Vyslala je posádka mise Apolla 13, která dva dny před tím odstartovala z Kennedyho vesmírného centra na Měsíc. Původně plánovaný rutinní let se změnil v jedno z největších dramat v dějinách astronautiky.
Apollo 13 bylo už sedmou pilotovanou misí na Měsíc a její posádka ve složení Jim Lovell, Fred Haise a Ken Mattingly měla být už třetí, která měla na jeho povrchu vstoupit. Na první pohled tedy šlo o takřka rutinní misi. Od začátku ji ale pronásledovaly problémy. Při sestavování a testování servisního modulu rakety byly zaznamenány problémy s vyprazdňováním jedné kyslíkové nádrže a trvalo dlouho, než se je podařilo odstranit. Několik dní před startem se pak ukázalo, že záložní pilot Charles Duke přišel do kontaktu s pacientem nakaženým spalničkami. Velitel Ken Mattingly nemoc neprodělal a neměl proti ní vytvořené protilátky. Na poslední chvíli ho proto nahradil Jack Swigert.
Nešťastná třináctka
Loď odstartovala z Mysu Canaveral symbolicky ve 13 hodin a 13 minut. V první části letu se zdálo, že to NASA s nešťastnými třináctkami přehnala, a přivolala na sebe problémy. Pět a půl minuty poté, co se raketa odpoutala od povrchu Země, zaznamenali piloti neznámé vibrace. Krátce nato střední část jednoho motoru zhasla o celé dvě minuty dříve, než bylo vypočítáno. Ostatní trysky proto musely běžet déle, aby se raketa dostala na potřebnou dráhu. Podobná překvapení pokračovala celé dva dny letu. Pak zdánlivě ustala a na palubě Apolla 13 zavládla pohoda. Když astronauti natáčeli padesátiminutový televizní přenos o práci v beztížném stavu, všem hrál na tváři úsměv a s diváky se loučili slovy: „Posádka Apolla 13 všem přeje krásný večer. Chystáme se ukončit inspekci přistávací sondy a vrátit se do řídícího modulu.“ Dobrá nálada se přenesla i na personál v řídícím centru v Houstonu. Operátor Joe Kerwin prohlásil do vysílačky: „Loď je ve výborném stavu. Všichni se tady dole nudíme“. Devět minut nato se ze servisního modulu Apolla 13 ozvala exploze.
„Houstone, máme problém“
Posádka havárii oznámila 13. dubna 1970 ve 21:08 slovy: „Houstone, máme problém“. Jack Swigert hlásil, že na palubě zaslechli prudkou ránu a otřes. Vzápětí se rozsvítila kontrolka oznamující ztrátu napětí ve dvou ze tří energetických článků. Další blikající varování oznamovalo, že jedna kyslíková nádrž je zcela prázdná a druhá rychle ztrácí tlak. Pohled z okna odhalil důvod. „Něco z lodi uniká do vesmíru,“ oznámil do vysílačky Jim Lovell. „Vypadá to na nějaký plyn.“ Za okamžik již bylo jasné, že unikající plyn je kyslík, na kterém závisely nejenom životy posádky, ale i napájení jediného zbývajícího energetického článku. Loď se řítila vesmírem 320 tisíc kilometrů od Země a zbývalo jí jen několik minut od chvíle, kdy se octne bez elektřiny, topení, vody a dýchatelného vzduchu. Plány na dosednutí na Měsíc byly zrušeny a členové posádky i personál řídícího centra začali horečnatě vymýšlet, jak Apollo 13 vrátit domů.
Centrálním bodem strategie se stal přistávací modul, který měl vlastní nepoškozenou kyslíkovou nádrž a nabité baterie. Astronauti se do něj tedy mohli uchýlit jako do záchranného člunu. Modul byl ale dimenzován pouze pro přežití dvou členů posádky po dobu 45 hodin. Nyní se v něm měli směstnat lidé tři a vydržet zde minimálně dvojnásobnou dobu. Modul také nebyl uzpůsobený k provádění složitých navigačních manévrů, a především neměl tepelné štíty nutné pro průchod zemskou atmosférou. Pro návrat na Zemi proto bylo nutné použít hlavní velitelský modul spojený s poškozenou servisní raketou.
Ponožky a lepící pásky
Operátoři v řídícím centru se vrhli do práce, aby našli způsob, jak všechny manévry a procedury zajistit. Museli při tom řešit desítky drobných i zásadních úkolů. Unikající kyslík, nedostatek vody k chlazení přístrojů, docházející energii pro navigační systémy a vytápění lodi, zvyšující se hladinu CO2. Vyřešení každého z nich představovalo vysokou školu tvořivé improvizace. Ukázalo se například, že filtry CO2 mají v hlavním modulu jiné úchyty než v modulu přistávacím. Aby se astronauti neudusili, museli inženýři NASA vymyslet způsob, jak filtry osadit a spoje utěsnit pomocí ponožky, lepící pásky a plastového obalu letové příručky – jiný materiál k dispozici astronauti na palubě neměli.
Velké rozhodnutí také muselo padnout v samotné dráze návratu. Pro otočení rakety by bylo nutné zažehnout hlavní motor servisní rakety, což bylo po havárii riskantní, ne-li nemožné. Řídící středisko se proto rozhodlo nechat loď oběhnout Měsíc a využít jeho gravitaci pro zrychlení potřebné k návratu na Zemi. Složitý manévr však předpokládal pečlivě načasovaný zážeh řídících motorů a přesnou navigaci. Tu ale ztěžoval mrak trosek, který loď obklopoval a zastiňoval výhled na hvězdy. NASA proto musela urychleně provést výpočty, jak manévr řídit podle pozice Slunce.
Otočka kolem Měsíce
Když se loď zanořila za obzor odvrácené strany Měsíce, bylo spojení s Houstonem přerušeno. V řídícím centru všichni operátoři zapomínali napětím dýchat. Pokud by výpočty selhaly a Apollo 13 se vynořilo na nesprávném místě, byl by osud posádky zpečetěn. Když ale bylo spojení opět navázáno, Jim Lowell radostně ohlásil, že Slunce spatřili přesně tam, kde doufali. Odchylka od ideálního kurzu zpět k Zemi činila pouze půl stupně.
Astronauti se vraceli domů, neměli ale zdaleka vyhráno a cesta byla krušná. Ve stísněném modulu strávili celé tři dny. Veškeré podpůrné systémy byly kvůli úsporám energie, kyslíku a vody vypnuty. Na palubě klesla teplota ke 3 °C, spánek byl skoro nemožný a příjem vody byl omezen na pětinu běžné dávky. Všichni členové posádky trpěli dehydratací, Lowell zhubnul o 7 kilogramů a začaly mu selhávat ledviny. Voda z jejich dechu se mezitím srážela na stěnách a panovala obava, že při obnovení přívodu proudu dojde ke zkratu.
Návrat domů
Jakmile se poškozená loď přiblížila k Zemi, čekal posádku poslední, ale zdaleka nejnáročnější úkol. Museli se přesunout do hlavního modulu, restartovat dlouho vypnuté přístroje a provést přistávací manévr. Do atmosféry musela loď vletět pod přesným úhlem. Při příliš prudkém zanoření by shořela, v opačném případě by se odrazila od atmosféry a byla katapultována do vesmíru. Výpočty všech parametrů manévru by běžně trvaly několik měsíců, tentokrát je NASA zvládla za pouhé tři dny. Posádka musela vše provést s vypnutými navigačními systémy, které by jinak spotřebovaly poslední zbytky energie v akumulátorech. Pro orientaci jim musela stačit hranice dne a noci na povrchu Země.
Ukázalo se, že si posádka všechnu smůlu vybrala už během letu. Čtyři hodiny před přistáním se vyčerpaným, zmrzlým a dehydrovaným astronautům podařilo nastartovat velitelský modul a odhodit servisní raketu. Když se odpoutala, uviděli, že její celý bok je rozerván výbuchem. Vzápětí přišel čas na kritický zážeh a sestup. Když se loď zanořila do atmosféry a začala brzdit, snesl se na astronauty ze stěn déšť kondenzované vody. Ke zkratu ale nedošlo, tepelné štíty nápor vydržely a padáky se otevřely včas. Sedmnáctého dubna v 18:07 hodin astronauti šťastně dosedli na hladinu Tichého oceánu poblíž ostrovů Samoa. Přes všechny problémy a s pouze manuální navigací šlo o druhé nejpřesnější přistání v dějinách NASA.
