Před 200 lety vznikla Böhmische Sparkasse. Do základního fondu přispěl císař, arcibiskup i šlechtici
Česká spořitelna, která je v současné době co do počtu drobných klientů největší tuzemskou bankou, si dnes připomíná významné výročí. Přesně před 200 lety 12. února 1825 byla založena její předchůdkyně Böhmische Sparkasse, úředně v češtině nazývaná Schraňovací pokladnice pro hl. m. Prahu a pro Čechy. O měsíc později se název této první, a tudíž nejstarší banky v českých zemích změnil na Spořitelnu Českou.
Datum zahájení činnosti tohoto finančního ústavu bylo promyšleno a zvoleno záměrně. 12. února 1825 totiž slavil své 57. narozeniny rakouský císař a český král František I. Ostatně i on se významně podílel na vzniku této instituce, tedy alespoň finančně. Do základního fondu banky, který měl být zárukou pro budoucí střadatele, přispěl obnosem 2000 zlatých, a stal se tak největším donátorem fondu s jměním převyšujícím 11 tisíc zlatých.
S prvotní myšlenkou na založení spořitelny přišel pražský policejní ředitel a guberniální rada šlechtic Josef von Hoch, který se inspiroval zakládáním podobných spořitelen v rakouských zemích monarchie v předchozích letech. Von Hoch stál i za uveřejněním zprávy v tisku, která od roku 1823 vyzývala šlechtu, průmyslníky a další významné osobnosti k upisování vkladů základního fondu spořitelny. Jako první na výzvu zareagoval kníže Rudolf Colloredo-Mansfeld, který vložil do fondu budoucí spořitelny 300 zlatých. Se stejnou částkou jej následovaly přes dvě desítky českých šlechticů (například August z Lobkowicz, Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, Filip Kinský, František z Dietrichsteinu, Josef Vratislav z Mitrovic, Jan Kolowrat-Krakowský a další) a též podporovatelé z řad průmyslníků, ale například i pražský arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský.
Měsíc po vzniku spořitelny 13. března 1825 se konalo první generální shromáždění vkladatelů. Na něm byli zvoleni do čela banky čtyři ředitelé: hejtman Josef von Hoch a bankéři Leopold von Lämmel, Moritz Zdekauer a Karel August Fiedler. Nový finanční ústav zpočátku úřadoval jen tři dny v týdnu (jeden z nich byla sobota) a dělo se tak ve dvou místnostech v budově Zemského stavu. V roce 1845 se spořitelna přestěhovala do Kaiserštejnského paláce na Malostranském náměstí a zde měla otevřeno již po celý týden.
Původní myšlenkou spořitelny bylo, že to bude ústav, který bude sloužit zejména chudším a středním vrstvám. Jeden měsíc se v ní úřadovalo česky, druhý německy. Tomuto pravidlu byly přizpůsobeny i všechny úřední formuláře či účetní knihy. Bankovních produktů bylo omezené množství. Spořitelna Česká od svého počátku primárně shromažďovala vklady a poskytovala úvěry. Teprve až v roce 1889 například zavedla vkladní knížku na stáří. Tu ale nebylo možné vybrat před dosažením 55. roku střadatele. Od poloviny 19. století se začala rozrůstat pobočková síť. První byla pobočka v Aši, další pak přibyly v Brně, v Liberci, Chebu či v Českých Budějovicích a poté následovalo mnoho dalších českých měst.
Spořitelna Česká byla významným donátorem společenských událostí či institucí. Stála například u zrodu České filharmonie a v polovině 70. let 19. století se její vedení usneslo, že věnuje Praze novou budovu, kde by bylo možné prezentovat české umění. Vzniklo tak Rudolfinum, které bylo veřejnosti otevřeno v únoru 1885. V téže době byla zpřístupněna i první expozice nově založeného Uměleckoprůmyslového muzea a v lednu 1896 se zde konal historicky první koncert České
filharmonie, který dirigoval Antonín Dvořák.
