Viliam Buchert: Jak jsem hledal v Thajsku české oběti po jedné z nejhorších katastrof historie
Společně s válkou v Chorvatsku v 90. letech byla moje reportážní cesta do Thajska po tsunami před dvaceti lety, kde jsem navštívil i místa, kde zahynuli o Vánocích 2004 čeští turisté, z profesního hlediska nejemotivnější a nejsložitější. V některých momentech cítil člověk beznaděj, smutek a v Thajsku jsem tehdy zanechal i mnoho slz. Jak to tam vypadalo?
Tsunami s katastrofálními důsledky v některých zemích Asie vyvolalo na Vánoce 26. prosince 2004 podmořské zemětřesení o síle 9,1 až 9,3 stupně Richterovy stupnice u indonéského ostrova Sumatra, ke kterému došlo těsně před osmou hodinou ráno místního času. Pobřeží čtrnácti států následně zaplavily vlny, které byly někde vysoké i 25 až 30 metrů.
Do Thajska dorazily zhruba hodinu až dvě poté a největší vlny zde měly osm až deset metrů. S obrovskou silou smetly vše, co jim stálo v cestě. Lidi zastihly zcela nepřipravené, žádný varovný systém zde tehdy nefungoval. Problémem také bylo, že přišlo postupně několik vln, což bylo pro obyvatele a turisty například v zasažených oblastech Thajska matoucí. První bývala totiž menší a druhá, která dorazila zhruba za deset minut, největší. Celkový počet mrtvých je odhadován na zhruba 230 tisíc. Jejich těla se identifikovala několik let. Mezi oběťmi bylo asi devět tisíc zahraničních turistů. Nejvíce – 543 – jich pocházelo ze Švédska. Zemřelo i osm Čechů.
Osud mnoha obětí nebyl ani týdny a měsíce po katastrofě jasný. Některá těla se nikdy nenašla, další problém byl s jejich identifikací. Dva týdny po tsunami jsem proto vyrazil do Thajska i na místa, kde zahynuli čeští turisté. Co jsem tam našel?
PAST V RESORTU WANABURÍ
Ideální místo o rozloze 20 800 metrů čtverečních pro vaši klidnou, příjemnou a skvělou dovolenou. Tato slova bylo možné číst na internetových stránkách o středisku Wanaburí v oblasti Khao Lak v jihothajské provincii Phang-nga před tsunami v roce 2004. Vyrazila tam proto před dvaceti lety i rodina Manďákových z Kroměříže. Tři její členové, maminka Marie, otec Vladimír a jejich syn Ladislav, zde zahynuli. Přežil jenom mladší syn Pavel, který byl v osudný okamžik na rybolovu.
Do střediska Wanaburí jsem dorazil 14. ledna 2005. Dva týdny po tsunami místo pořád vypadalo, jako by ho postihla válečná apokalypsa. S úklidem trosek se tehdy teprve začínalo. V podivuhodné, výstražné a neuvěřitelné změti zde ležely trosky bungalovů a výletních vil. Kufry turistů. Jejich plavky, léky, džíny, trička, knížky. Hrníčky, z nichž pili. Rozmlácené televize, na které se mohli dívat do deváté ráno toho prosincového, vánočního dne. Či zabahněná ramínka, na něž si věšeli oblečení. Zcela zmizel i bazén, u něhož se měly podávat „báječné exotické nápoje“.
Tehdy přišel i jeden z nejemotivnějších okamžiků mé cesty – narazil jsem na věci rodiny Manďákových. Srdce novináře okamžitě volalo – prohledej je, bude se o tom lépe psát. Rozum mi ale vystavil stopku. Ani jsem se těch věcí nedotkl, jen si je z blízka prohlédl. „Bylo to jedno z nejzasaženějších míst v celém Thajsku,“ řekl mi tehdy český velvyslanec Jiří Šitler, který se svými lidmi po katastrofě dočasně působil na ostrově Phuket. „Podívejte se na ty zničené střechy a polámané stromy, z toho se dá usuzovat, že vlna byla přímo tady, vysoká tak deset metrů,“ vysvětloval mi ve Wanaburí jeden z mladých mužů, kteří zde začali odklízet trosky.
Při pohledu na tu spoušť je logická otázka: Co se tady vlastně stalo?
Středisko Wanaburí se na rozdíl od jiných míst na Khao Laku nenachází na rovině, ale těsně za ním vedla pobřežní silnice a nad ní se tyčil kopec. Podle odborníků zde tsunami udeřila dvakrát. Nejdříve menší, ale silná vlna přelila celé středisko. Všechna místa kromě vyvýšené recepce u silnice byla poničena. Po nárazu do kopce se voda vrátila a smetla do moře to, co nepoškodila předtím. A pak přišla druhá, větší vlna, která vše dorazila.
Tomuto popisu odpovídá i velký rozptyl věcí turistů, které skončily rozházené prakticky po celém resortu. Tsunami přišla kolem deváté hodiny ráno místního času. To je zase důvod, proč většina lidí nebyla ještě na plážích a dění na moři ani nezaznamenala. Z útržkovitých informací, jež se podařilo získat o situaci ve Wanaburí, vyplývá, že turisté byli buď na snídani, nebo ještě ve svých vilkách či bungalovech. Tam je tsunami dostihla a většinu z nich ani nenapadlo utéct. Přitom na rozdíl od jiných míst byla záchrana poměrně blízko. Stačilo podle všeho vyběhnout na silnici lemující pobřeží, což by netrvalo více než dvě tři minuty… Jenže spekulace o tom, co by bylo, kdyby, neplatí.
Dnes je resort Wanaburí opět v provozu. O pekle před dvaceti lety se většinou v Thajsku nemluví, nedaleko od místa, kde zahynuli tři členové rodiny Manďákových z Kroměříže, je ale menší muzeum katastrofy.
MRTVOLY V CHRÁMU
Zhruba sto metrů před mým cílem, před buddhistickým chrámem Jan Jao ve městě Takua Pa na jihu Thajska, jsem 15. ledna 2005 ucítil podivný nasládlý zápach. Nikdy předtím jsem nic podobného necítil. Byl to zápach charakterizující rozklad lidských těl, který měla na svědomí vlna tsunami z 26. prosince předešlého roku. Právě zde probíhalo jedno ze závěrečných dějství obrovské tragédie. A udržet se v klidu zde byl velký problém.
Čaj Čuantang, mladý dobrovolník z jihothajského Hat Yai, veze na káře rakve okrové barvy a bílé igelitové pytle. V nich jsou mrtvoly. Lékař, který zde pomáhá identifikovat oběti a jenž pospíchá vedle Čajova dvoukoláku, měl na zádech modrým fixem napsáno Jean-Marie a Belgium. Společně nakládali pytle do jednoho z velkých chladicích kontejnerů, kterých byl ale tehdy naprostý nedostatek. Z čel jim na ochranné roušky tekly krůpěje potu a pořád pospíchali na místa, odkud se linul ten nepříjemný, nasládlý zápach. V igelitových pytlích či jen tak na zemi zde za pomoci suchého ledu postupně skladovali na 3000 mrtvol, které se tým odborníků z deseti zemí postupně pokoušel identifikovat.
Celý areál (otevřeno měl od osmi ráno do šesti večer) i prostranství před ním týdny obléhaly stovky lidí. Policisté a vojáci zde hlídali. Lékaři identifikovali. Další odborníci odebírali DNA. Dobrovolníci vyřizovali, co bylo potřeba. Úředníci vyplňovali nejrůznější potvrzení. Novináři se snažili ulovit co nejlepší filmový záběr či fotku. Rodinní příslušníci hledali pohřešované a mrtvé. A buddhističtí mniši, v rámci své víry, neustále opakovali, že soucit s trpícími je to nejdůležitější. Na rozdíl od postižených míst v Indonésii nebo na Srí Lance thajské úřady nepohřbívaly oběti do masových hrobů, ale za každou cenu se snažily těla identifikovat. Přišly v tomto směru i se světovou novinkou. „Do těl obětí lékaři implantují mikročipy, které uchovají potřebné informace pro identifikaci i po pohřbení,“ oznámil tehdy thajský ministr vnitra Bhokin Bhalakula. A muselo se pospíchat, neboť ve zdejším velkém horku se těla rychle rozkládala. Z toho ten zápach.
„To, jak Thajci přistoupili k této velmi nevděčné práci a jak dokázali zorganizovat velký mezinárodní štáb odborníků, je obdivuhodné. V žádné jiné zemi postižené katastrofou se tak nestalo,“ říkal mi tehdy Švéd Niclas Kampargal. Dobrovolník, jenž zde pomáhal cizincům. Mezitím Wimonrat Putthasriová, která normálně pracovala v centrální thajské bance v hlavním městě Bangkoku, trpělivě vyplňovala formuláře o další oznámené pohřešované osobě. Její fotografie pak byla vylepena na panely, kterých tu byly desítky, poté stovky. Většinou na nich byly fotografie znetvořených těl obětí, k nimž ten, kdo si myslel, že dotyčného poznal, připsal další informace, a tím se automaticky rozběhl proces identifikace. Ne vždy se to podařilo, ale tato metoda mnoho případů vyřešila.
Ten nasládlý zápach lidských těl jsem z hlavy ale nemohl dostat několik týdnů.
KONEC BEZ ZÁZRAKU
Tsunami před dvaceti lety rozervala i lásku Thajky Ning a Čecha Pavla Zvolánka, který zde učil angličtinu a dopisoval do českých médií. Pavla jsem znal léta, a v lednu 2005 jsem s ním proto alespoň na pár dní vyrazil hledat jeho dívku, která byla po katastrofě pohřešovaná.
Ning bylo 22 let. Měla černé vlasy. Na tváři mívala nikdy nemizící úsměv. Pocházela z Isaanu na severovýchodě Thajska, jedné z nejchudších oblastí země. Do 26. prosince 2004 devíti hodin ráno pracovala v oblasti Khao Lak v turistickém komplexu Blue Village. Pavlovi, který pochází ze Žďáru nad Sázavou, bylo v době neštěstí 37 let a už deset let jezdil pravidelně do Asie. V té době především do Thajska. Týdny po tsunami hledal Ning.
„Stále věřím, že zázraky se dějí,“ opakoval mi v hotelovém pokoji, který jsme si pronajali na ostrově Phuket. Nechtěl si připustit, že v době, kdy jsme to zkoušeli společně, naděje již vyhasly. Pavel byl s Ning dva roky. „Zpočátku po tsunami jsem ji zkoušel volat. Pak posílat SMS zprávy. Nic. Až po několika dnech jsem na jednom thajském seznamu pohřešovaných osob našel její jméno a fotku. Dala ji tam švédská rodina, která naštěstí odjela z Pakarangu dva dny před Štědrým dnem. Spojil jsem se s nimi a oni mi napsali, že si za svého pobytu moji dívku velmi oblíbili, proto po ní začali pátrat také,“ říkal Pavel Zvolánek, když jsme se blížili k místu, kde byla Ning viděna naposledy. To, co jsme spatřili, však překonalo i ta nejhorší očekávání. Samé trosky. Jako po výbuchu bomby.
„Lidé, kteří přežili, říkají, že vlny byly vysoké skoro jako ty palmy tady,“ tvrdil nám majitel zničené restaurace a ukazoval na komplex Blue Village, kde Ning pracovala. „Muselo to být strašlivé, protože vlna zde vjela velkou silou do ústí řeky a pak se vracela. To asi smetlo ty, kteří se původně zachránili,“ dodal.
„Jedna dívka, co tam dělala také, říká, že když uviděla ustupovat moře, sedla na motorku a křičela na Ning, aby ujela s ní. Jenže ona právě hovořila mobilem se šéfkou a zřejmě ji neslyšela,“ vysvětloval nám pak švagr Ning, který žil ve městě Phuket. „Já jsem ji už hledal taky všude. Na místě, kde udeřila tsunami, v nemocnicích i mezi mrtvými. Nic, nic, nic,“ dodal švagr dívky.
Na Pavla Zvolánka čekala při mé návštěvě Thajska i další těžká zkouška – setkal se s maminkou a tatínkem Ning. Bylo to mimořádně emotivní shledání. „Když jsem viděla v televizi, jak vlna odhodila obrovskou silou i nákladní auta, hned jsem věděla, že tak drobná holka jako moje Ning to nemohla přežít,“ říkala mu v slzách matka jeho přítelkyně. Všichni, kdo jsme tam byli, jsme plakali.
Pavel pak hledal dál a dál. Pak se mi jednou ozval, že nalezl na pláži fotografii své dívky, kterou před časem sám pořídil. Byla to jen jeho zoufalá představa? Nebo realita? Zbyla jediná jistota: Ning byla dívka, na jejíž tváři byl skoro vždy úsměv. Prý i na té fotografii.
EPILOG
Thajsko jsem po tsunami navštívil už jako turista i půl roku poté. Byl červenec 2005 a trosky na ostrově Phuket byly už odklizeny. Ovšem na ulici Bangla, která bývala plná barů a prostitutek, bylo pusto. Na dvoukilometrové nádherné pláží Patong jsem tehdy napočítal pouze 50 lidí. „Co když na mě vyplave z moře mrtvola,“ ptala se s obavami i moje manželka.
Před deseti lety jsem také zavítal na ostrovy Phi Phi. Stál jsem na místě, kde bydlel v hotelu Princess v době tsunami mladý zamilovaný český pár Michaela Beránková a Jakub Dosoudil. Společně pracovali v pražské firmě Cleverlance. Na místě, kde na Phi Phi bydleli, opět stojí hotely. Je to tak dva metry nad hladinou moře, ale vlna tsunami zde dosahovala osudného vánočního dne až šesti metrů. Naděje na přežití byla pramalá. Kubu našli a identifikovali několik týdnů po katastrofě, Míšu až po měsících, a to podle otisků prstů.
Desítky tisíc lidí z mnoha zemí světa zůstaly ovšem po asijské tsunami pohřešovány a jejich osudy se nepodařilo nikdy vyjasnit.
České oběti tsunami 2004
Prvních sedm lidí zemřelo v Thajsku, poslední na Srí Lance:
- Michaela Beránková
- Jakub Dosoudil
- Vladimír Manďák
- Vladimír Manďák ml.
- Marie Manďáková
- Kristýna Jedlinková
- Václava Pospíšilová
- Naděžda Domincová
