Studio Disney slaví 16. října stoleté výročí svého založení. Dnes je studio proslulé ultrauvědomělým přístupem k diverzitě. V jeho archivech se ale skrývají perly, ze kterých by strážci politické korektnosti dostali infarkt.
Walt Disney byl odmalička nadaný kreslíř. Když během práce pro reklamní agenturu v Kansas City přičichl k animaci, věděl, že našel svou životní vášeň. Jeho první film Alenčina říše divů ale neuspěl a Disneyovo studio Laugh-O-Gram muselo vyhlásit bankrot. Walt se poté přestěhoval za bratrem Royem do Los Angeles, kde se na něj usmálo štěstí. Nejenže zde prodal Alenku, ale získal i kontrakt na šest pokračování. Nové studio Disney Brothers bylo založeno 16. října 1923. O pět let později dalo světu Mickey Mouse a díky jeho popularitě se Walt mohl pustit do tvorby celovečerního filmu. Na Sněhurce pracovalo 300 animátorů, rozpočet byl překročen čtyřnásobně a bratrům hrozil další bankrot. Ze Sněhurky se ale stal obrovský hit vánoční sezóny 1937 a studio začalo chrlit jeden celovečerák za druhým. Dnes je ze studia Disney globální hegemon nechvalně proslulý tendencí být za každou cenu politicky korektní, diverzifikovaný a uvědomělý. V archivech se ale skrývají perly úplně opačného vyznění.
Pokračování 2 / 7
Sexuální násilí ve Sněhurce a Šípkové Růžence
Čarovná moc polibku z čiré lásky je jedním z nejčastějších pohádkových motivů. Objevuje se hned ve dvou klasických disneyovkách. Ve Sněhurce a sedmi trpaslících z roku 1937 ho princ Florian uštědří spící Sněhurce, v Šípkové Růžence z roku 1959 líbá spící princeznu princ Filip. Spícím dvořanům ani trpaslíkům to nevadí, zakleté krásky se probudí a všichni žijí šťastně až do smrti. Z dnešního pohledu je ale líbání bezvědomých dívek (oprávněně) považováno za sexuální útok.
Studio Disney na toto téma dostává řadu stížností a zprávy od maminek, které odmítají inkriminované pohádky svým dětem pouštět. Na obranu Disneyů je potřeba říct, že původní verze Šípkové Růženky je daleko, daleko horší. Jejím autorem je italský renesanční pohádkář Giambattista Basile. Spící Růženku v ní opakovaně znásilňuje král. Když dívka (stále v bezvědomí) porodí dvojčata, žárlivá královna je nařídí zabít a upečené předložit nevěrnému králi k večeři.
Růženku i Sněhurku se chystají filmaři přivést v brzké době na plátna kin a bude zajímavé, jak se s polibkem vypořádají. Růženka to možná ustojí, protože je natáčena jako horor. Sněhurka zatím schytává kritiku z druhé strany ideologické barikády, protože do role dívky „s pletí jako padlý sníh“ Disney obsadil hispánskou herečku Rachel Zeglerovou.
Pokračování 3 / 7
Rasismus v Dumbovi
Pokračování 4 / 7
Píseň Jihu glorifikující otroctví
O této hraně-animované perle z Disneyova portfolia se moc nemluví a v obecném povědomí z ní zbyla jen oblíbená atrakce „Splash Mountain“ v Disneylandu, kde se sjíždí vodopád na kládě. Film z roku 1946 je bezpečně uzamčen v trezoru, protože je společně s Chaloupkou strýčka Toma považován za nejokatější glorifikaci života otroků na Jihu USA. Problematickou postavou je strýček Remus, bývalý otrok, který žije idylickým životem na plantáži svého pána a celý den si prozpěvuje veselou písničku Zip-A-Dee-Doo-Dah. Herec James Baskett za roli obdržel v roce 1948 jako první Afroameričan cenu Filmové akademie. Nedostal ovšem ocenění za výkon v herecké roli, které by si býval plně zasloužil, ale pouze čestného Oscara. Na premiéru filmu v segregované Atlantě ho pro jistotu nepustili vůbec.
Pokračování 5 / 7
Rasistické kočky v Lady a Tramp a Aristokočkách
Rasistické stereotypy v disneyovkách nemířily jen na Afroameričany. V muzikálu Lady a Tramp z roku 1955 vystupuje dvojice siamských koček nápaditě pojmenovaných Si a Am. Obě jsou vykreslené jako karikatury východoasijských rysů, které byly v USA v poválečných letech velmi oblíbené. Šilhající šikmé oči, vyčnívající zuby, žvatlavý přízvuk a přehnané pitvoření dělají z koček kreslené verze pana Yunioshiho ze Snídaně u Tiffanyho. Disneymu to ale nestačilo a rasistickou karikaturu nasadil i do rodinného muzikálu Aristokočky o celých 15 let později. Siamská kočka Shun Gon vypadá ještě o něco hůř než Si a Am, a navíc hraje na klavír jídelními hůlkami.
Pokračování 6 / 7
Urážlivá píseň v Aladinovi
Pohádka o Aladinovi a kouzelné lampě patří k nejpopulárnějším příběhům Pohádek tisíce a jedné noci. Když se perly arabské literatury chopili v roce 1992 filmaři ze studia Walta Disneyho, nechali hned v úvodní písni zaznít slova, která v překladu zní: „Přicházím ze země, z daleké země. Kde putují karavany a kde vám uřežou uši, když se jim znelíbí vaše tvář. Je to barbarský svět, ale je to můj domov.“ Proti takto barvitému vykreslení pohádkové Arábie se samozřejmě zvedla vlna nesouhlasu a slova písně byla změněna. Řezání uší zmizelo, barbarská země ale v závěrečném verši zůstala, takže protesty nepřestaly. Arábie ztratila barbarské přízvisko až v hrané verzi Aladina z roku 2019.
Pokračování 7 / 7
Homofobní záporáci
Rasistické karikatury z disneyovek mizí. V řadě z nich ale přetrvává tendence přisuzovat záporným postavám charakterové rysy, které se pojí s homosexuální orientací. Ursula z Malé mořské víly je hrubá mužatka. Mužští padouši, jako kapitán Hook z Petera Pana, Jafar z Aladina nebo Hades z Herkula, se na plátně neustále zženštile nakrucují. Šér Chán z Mauglího slizce šišlá a záporák z Raubíře Ralfa se rovnou jmenuje Král Cukřík.
Je zajímavé, že v hlubinách Disneyho archivu se najdou i celkem roztomilé příběhy o zjevně gay postavách – například krátký film o Nerozhodném drakovi z roku 1941. Narážely však na cenzorské zásahy prováděné podle takzvaného Haysova kodexu, který ve filmech zakazoval vykreslovat „sexuální perverzi“. Haysův kodex byl zrušen koncem 60. let, ale je možné, že se brzy dočkáme jeho oživení. Když se studio Disney vydalo druhým směrem a do předělávky Krásky a zvířete poprvé uvedlo otevřeně gay postavu, zvedla se v konzervativních kruzích vlna odporu. V Rusku byl film coby „homosexuální propaganda“ přístupný až od 16 let.
