Jedenáctého července 1978 vyjela z rafinérie ve španělském městě La Pobla de Mafumet cisterna s 23 tunami stlačeného tekutého plynu. Bylo krátce po poledni a řidič měl namířeno do asi šest hodin vzdáleného města Puertollano. Do cíle však nedojel. Zhruba v polovině cesty se stal obětí nehody, která vyústila v jednu z nejhorších tragédií v historii silniční dopravy.
Okolnosti celého případu jsou do dnešního dne zahaleny řadou otazníků. Není úplně jasné, proč jel vůz firmy Cisternas Reunidas po klikaté silničce vedoucí skrz přímořské letovisko, když nedaleko vedla dálnice. Není ani jisté, co se krátce po třetí hodině odpolední událo. Někteří svědci si vybavují, že řidič zastavil a snažil se opravit cisternu, ze které unikal plyn. Jiní tvrdí, že nákladní vůz dostal na úzké silnici smyk a propylen začal unikat až po nárazu do betonové zdi. Příčiny následujících událostí budou asi už navždy zahaleny nejasnostmi, následky jsou bohužel jasné až příliš.
Mrak ohně a vařící se moře
Propylen, který řidič nákladního vozu přepravoval, se používá jako běžná surovina pro výrobu plastů a umělých hmot. V plynné a kapalné podobě jde ale o vysoce těkavou látku, která po smíchání se vzduchem vytváří extrémně hořlavou a výbušnou směs. Z protržené cisterny jí během několika vteřin uniklo takové množství, že vytvořila neprůhledný mrak, který vítr rozehnal po nejbližším okolí. Menší část se roztáhla k blízké diskotéce, hlavní obestřela kemp na pobřeží, kde právě obědvala skoro tisícovka turistů z Německa a Francie. Než si kdokoliv stačil uvědomit, odkud podivný mrak připlul, jiskra z diskotéky ho zažehla. Ve zlomku vteřiny plamen prošlehl zpět k porouchané cisterně, která okamžitě explodovala.
Síla výbuchu byla nepředstavitelná. V epicentru exploze vyrvala ze země dvacetimetrový kráter a okolí do vzdálenosti 90 metrů ve zlomku vteřiny sežehla žárem o teplotě 1000 stupňů. Budovy se zhroutily, z trosek aut zbyly kaluže roztaveného kovu, lidská těla se změnila v uhel. Ničivá ohnivá koule pak rostla dále a v okamžiku zahalila celý kemp, kde se k už tak ničivému živlu přidaly výbuchy nádrží aut a plynových vařičů. Svědci katastrofy viděli, jak se hořící lidé vrhají ve snaze uniknout plamenům do moře, které se na mělčině žárem vařilo. Na místě uhořelo nebo zahynulo následky výbuchu 217 osob. Další utrpěli těžké popáleniny až na 90 % těla a o jejich životě rozhodovala rychlost, s jakou se je podaří dopravit do nemocnice. Záchrana ale byla velmi složitá.
Záchranné práce doprovázel chaos
Na místo katastrofy se okamžitě začali sjíždět dobrovolníci i profesionální záchranné jednotky, německé úřady bleskově zorganizovaly letecký převoz záchranářů a popáleninových specialistů z nemocnice ve Stuttgartu. Kapacita sanitek ale zdaleka nestačila pokrýt rozsah neštěstí a v první hodině podle všeho na místě panoval chaos. Okolí bylo naprosto zničeno, příjezdové cesty byly takřka neprůjezdné a vjezd do kempu blokovala zdemolovaná cisterna. Zranění byli bez posuzování závažnosti popálenin přesouváni na provizorní stanoviště, kde museli na odvoz čekat až tři hodiny. Aby se záchranáři vyhnuli vraku nákladního vozu, rozdělovali zraněné na dvě skupiny, které sanitky rozvážely dvěma směry. Jedna směřovala na sever do menších nemocnic v Ampostě a Tortose, odkud bylo 58 nejtěžších případů převezeno na popáleninové oddělení do Barcelony s 31 lůžky. Větší skupina 82 těžce zraněných obětí směřovala na jih do Valencie, kde popáleninové oddělení disponovalo pouze 14 lůžky. Ukázalo se také, že ne všechny posádky sanitek měly s takto těžkými popáleninami zkušenosti. Problémy nastávaly hlavně na jižní trase, kde do nemocnice přijížděli poranění v těžkém šoku nebo v kómatu. Čtvrtina z nich nepřežila první čtyři dny ošetřování.
Jedno z nejhorších silničních neštěstí v historii si 11. července roku 1978 vyžádalo životy 270 lidí, dalších 300 utrpělo vážná zranění, často s trvalými následky. Komplikace doprovázely i identifikaci mrtvých. Většina obětí na sobě měla v okamžiku výbuchu pouze plavky a jakékoliv charakteristické rysy byly zničeny žárem a silou výbuchu. Všechny záznamy z kempu lehly popelem nebo skončily pod troskami. DNA testování ještě neexistovalo a trvalo dlouhé měsíce, než byly oběti identifikovány podle dentálních záznamů a navráceny pozůstalým.
Dovolená se smutnými vzpomínkami
Vyšetřování odhalilo řadu závažných nedostatků a pochybení. Cisterna byla přeplněna, což bylo údajně běžnou praxí obchodníků s plynem. Plnicí stanice neměla k dispozici zařízení monitorující plnění, cisterna neměla pojistný ventil, který by přetlakování předešel. Dopravce ji navíc používal k přepravě žíravin, které narušily pevnost stěn nádrže. Cisternas Reunidas přijala za tato pochybení odpovědnost, vyplatila obětem a pozůstalým odškodné v přepočtu asi 325 milionů korun a čtyři její zaměstnanci strávili několik měsíců za mřížemi. Nikdy se ale nevysvětlilo, proč řidič nepřevážel cisternu po dálnici. Pravděpodobně se snažil ušetřit za dálniční poplatky objížďkou přes přímořské letovisko. To v Los Alfaques stojí dodnes. Majitelé tvrdí, že sem dokonce několik rodin každý rok jezdí strávit dovolenou a vzpomínat na své zesnulé.
