Vznikl na místě horské chaty, která vyhořela. Měl stát na mnoha dalších kopcích. Před 50 lety byl na vrcholu Ještědu slavnostně otevřen hotel a televizní vysílač. Jeho autor architekt Karel Hubáček se díky němu stal jediným českým laureátem Ceny Augusta Perreta, tedy nejvyššího ocenění Mezinárodní unie architektů. Tu mu ale režim zakázal v argentinském Buenos Aires převzít.
V libereckém muzeu můžete až do 15. října navštívit výstavu Ještěd | 50, která připomíná padesátileté výročí stavby. Myslím, že jsem na Ještědu byl hned krátce po otevření, jako chlapec malej a že na mě žádnej extra dojem neudělal, respektive jsem asi měl jakousi dětskou představu, že je naprosto normální, že se staví takovéhle budovy. Možná to psali v Neználkovi, nebo to tak prohlašoval nějaký soudruh, bůh suď, ale s odstupem toho půl století je čím dál jasnější (i mně), že na nejvyšším vrcholu Ještědsko-kozákovského hřbetu postavili barák, kterému se vyrovná málokterý další, ze samotného Ještědu není na dohled jistě žádný.
Výstava, o které je řeč, není nijak extra spektakulární, ale zajímavá jistě a nápad převést všechny původní návrhy, které vznikly do 3D modelů je prostě bezvadný, neboť velmi přesně a jednoduše ukazuje v čem je Hubáčkův návrh jinde (a jak teď víme i dál) než jaká byla představa všech ostatních architektů, kteří se soutěže účastnili. Všechny ostatní návrhy jsou totiž až ubíjejícím způsobem stejné. A nudné. Horská chata a oddělený vysílač. Každý model pak doplňuje už pouze 2D projekce jednotlivých návrhů a Hubáčkova Ještědu. Všechno je najednou jasné jak facka.
Můžeme si tak představovat, co by se stalo za padesát let a asi i dřív, kdyby se podařilo postavit v Praze na Letné Kaplického knihovnu…
Předpokládám, že by se, stejně jako v Liberci před padesáti lety, ukázalo, že když má někdo dobrý a inspirativní nápad, měl by být realizován a že, kdo se bojí, sere v síni. A kdyby byl na knihovně stále připoután na protest Václav Klaus, byl by ten barák ještě proslulejší.
Ale zpátky do Liberce
Ještěd z plastu
Mnohokrát jsem slyšel historku o tom, že Karel Hubáček nedodržel zadání soutěže a vysílač měl být oddělen od prostorů, kde se bude bydlet a jíst, ale to nám ředitel muzea Jiří Křížek vyvrátil, naopak mi prozradil novou informaci, že k prosazení stavby Ještědu tak, jak ho známe pomohl předpoklad, že podobných staveb vznikne v Čechách celá řada, půjde tedy nakonec jen o jakýsi prototyp, který se bude replikovat a ještědy tak budou na kdejakém kopci. Přiznám se, že tahle představa je pro mě děsivější, než kdyby se Hubáčkovu stavbu nepodařilo nad Libercem realizovat vůbec.
Na výstavě je možné shlédnout také fotografie historické, tedy jak vypadala původní chata, ale i fotografie z výstavby a samozřejmě exponáty z původního mobiliáře. Některé jsou ikonické, některé naopak děsivé, ale ilustrují nepříliš vzdálenou historickou doby, kterou mnozí z nás pamatují.
Plastový model Ještědu nebo stejně plastově odporný tácek na panáky je možná sběratelsky cenný, ale nechtěl bych ho ani za všechny prachy světa.
Mimochodem, po padesáti letech se zdá, že Hubáčkovo dílo je přijímáno bezvýhradně, ale samotný vznik provázela celá řada akcí a protestů protože některé lidi stavba zaskočila. Prý že nová věž naruší vžitý obraz hory Ještědu. Hubáček odpovídal, že navržená stavba vrchol kopce nerozmělňuje, nýbrž jej dotváří a podporuje růst jeho vrcholu.
Navíc po Sametové revoluci byl celý objekt privatizovaný a mobiliář Otakara Binara rozprodaný, nebo dokonce zdemolovaný. A Ještěd skončil v konkurzu. Tehdy zareagoval správce konkurzní podstaty a oslovil nové provozovatele, aby restauraci i hotel znovu otevřeli. V září 1996 tak na Ještědu začíná působit místní společnost Ještěd, která hotel i restauraci provozuje dodnes. A také iniciovala vznik spolku, jemuž se podařilo obnovit některé části interiérů a vrátit je do původní podoby. Hotel Ještěd přitom na všem finančně participoval. Budova samotná je v majetku Českých radiokomunikací.
Kolik má tak asi fotek
Pro mě je Ještěd z mnoha důvodů důležitej barák, který hrál v mém životě zásadní roli a kdykoli se vracím domů, do těch našich opičích hor a zjeví se někde mezi ostatními kopečky a nebo jenom blejskne do očí, protože hází prasátka, mám lepší náladu.
A nejsem sám. Zajímalo by mě, kolik vzniká fotografií téhle dominanty, ale asi moc. Před několika lety jsem na tohle téma hovořil s libereckým fotografem Radkem Petráškem a řekl mi tohle:
Když tak koukám co zveřejňuješ na sítích, je tvůj záběr hodně pestrý, ale pravidelně se vrací jedno téma. Ještěd. Je to nějaká úchylka? Ne, to je tady v Liberci normální… Musí na to být nějaké extra světlo, nebo si ho prostě musíš vyfotit jednou za den, nebo jak to je? Fotím ho, když mě nějak zaujme. Když jsou nějaký mraky, nebo západ slunce, nebo východ slunce, nebo omrzlice, nebo když jdu se psem, nebo když jedu kolem … takže vlastně pořád.
Ještěd, prostě, for ever!
