Jan Veselý za mládí vozil na kole nůši s pečivem, po válce se stal mnohonásobným mistrem republiky a hrdinou prvních ročníků Závodu míru. V 50. letech mu komunisté zakázali závodit a skončil jako řidič náklaďáku.
V cyklistických kruzích se dodnes vypráví historka, jak mladý Honza Veselý přišel do dílny legendárního konstruktéra Antonína Periče a poprosil ho, jestli by mu nepostavil kolo. Perič tehdy patřil mezi cyklistickými rámaři do extratřídy a jeho ručně stavěné bicykly letované stříbrem vyhrávaly etapy předních světových závodů. Přesto mladého kluka neodmítl. Dokonce ani za kolo nechtěl peníze a souhlasil, že mu Honza bude kolo splácet. Hlavně ať ho prý nenechá zahálet: „Ve Spartě žádné padavky nepotřebujeme,“ nabádal mladého cyklistu.
Jeho varování ale bylo zbytečné. Kolo bylo pro Jana Veselého od malička vášní i obživou. Už ve čtrnácti letech vyjížděl každé ráno z českobudějovické pekárny s třicetikilovou nůší pečiva na zádech. V šestnácti porazil tři stovky svých kolegů v celostátním závodě pekařských učňů v Modřanech a závodní cyklistice nadobro propadl. V roce 1945 na Peričově speciálu vyhrál první poválečné mistrovství republiky a o rok později triumfoval v nejtěžším domácím závodě Praha–Karlovy Vary–Praha, který sám Perič zakládal.
Závod Míru
Dnešní čeští závodníci mají možnost se poměřovat se špičkami světové profesionální cyklistiky. Za éry socialismu ale sportovci museli působit jako amatéři a mít kromě závodní kariéry běžné zaměstnání (byť to bylo často jen na oko v rámci státních tělovýchovných klubů). Pro hvězdy východního bloku tedy nebyla vrcholem kariéry účast na Tour de France, Giru nebo Vueltě, ale na Závodě míru. Dnes si ho pamatujeme hlavně díky nechvalně proslulému ročníku 1986, kdy komunisté donutili závodníky startovat z Kyjeva zahaleného radioaktivním oblakem unikajícím z nedalekého Černobylu.
Mezi kolařskou komunitou ale měl Závod míru velkou prestiž a na etapách mezi Prahou, Varšavou, Berlínem a sovětskými metropolemi na něm bojovaly špičky amatérské cyklistiky. Jan Veselý se do jeho historie zapsal nesmazatelným písmem hned na samém počátku. První ročník v roce 1948 ho ještě doprovázela smůla. Po první vyhrané etapě mu ve druhé praskly obě galusky a ve třetí mu při sjezdu v šedesátikilometrové rychlosti vběhl pod kolo pes. V poslední etapě, kdy měl ještě šanci nepřízeň osudu zvrátit, mu 20 kilometrů před cílem praskl řetěz.
Ve druhém ročníku si ale vše vynahradil. Přestože do závodu nastoupilo družstvo Francouzů ovládající systém týmové spolupráce, na Jana Veselého nikdo nestačil. Do cíle poslední etapy dojel s neuvěřitelným náskokem skoro 12 minut, stal se kapitánem národního týmu a symbolem úspěchu československého sportu. O osm let později se mu to stalo osudným.
Zrádce socialistického sportu
Když se blížil ročník 1957, byl Jan Veselý třináctinásobný mistr Československa a nositel titulu Zasloužilého mistra sportu. Měl za sebou stovky závodů na silnici, v terénu i na dráze. Zúčastnil se čtyř mistrovství světa, olympiády, ve sbírce měl jednu zlatou a dvě stříbrné medaile ze Závodu míru a čtyři prvenství v závodu družstev. Jeho rekord 16 vyhraných etap překonal až v 80. letech Němec Olaf Ludwig.
Zároveň se ale začala projevovat nastřádaná únava a následky desítek drobných i vážných zranění. S bolavými zády a nedostatečnou přípravou sám věděl, že na slušné umístění nemá šanci. Závod míru už ale v té době byl vrcholnou akcí komunistické propagandy. Odmítnutí účasti nepřicházelo v úvahu a legenda československé cyklistiky nemohla vyjet jinak než v ostře sledované roli kapitána. Lidské tělo se ale politickými požadavky neřídí.
První etapu dojel Veselý daleko za pelotonem, zkroucený bolestí a na pokraji sil. Během druhé etapy z Lipska do Berlína už bolest nevydržel a ze závodu odstoupil. Společně s ním závod vzdal i týmový kolega Jan Kubr, který startoval se sotva zahojenými stehy po operaci křečových žil. Jednoho odstoupivšího závodníka by snad soudruzi ještě vydýchali. Ve dvou rezignacích v jedné etapě už ale viděli cílenou sabotáž socialistického sportu, za kterou musel přijít exemplární trest.
Z Veselého se během několika dní stal doslova vyvrhel. Musel vrátit titul Zasloužilého mistra sportu, byl vyhozen z reprezentace, na dva roky dostal zákaz závodit a ze zaměstnání v Armádním tělovýchovném klubu odešel do stavebního podniku na post závozníka. Křivdu nesl těžce, pomáhal mu ale vrozený optimismus a přátelství kolegů sportovců. Když si prý stěžoval manželům Zátopkovým, Dana mu připomněla slova svého otce, který tvrdil, že každý správný Čech musí zažít perzekuci. Emil k tomu dodal: „S lidmi se dějí horší věci. Buď rád, že tě neupálili.“
Cyklista století
Částečné rehabilitace a vrácení titulů se Jan Veselý dočkal až v roce 1966. K aktivní cyklistice se nevrátil. Živil se jako řidič a vrátný v redakci Československého sportu, ve volném čase rekonstruoval chaty a chalupy. Na sport ale nezanevřel a ještě v 90. letech se se svým bývalým východoněmeckým rivalem Gustavem „Täve“ Schurem zasazoval o zachování Závodu míru. Závod však provázelo příliš mnoho asociací s érou komunismu. Od roku 1993 se jezdil jen v Česku a nakonec se přeměnil na soutěž juniorů. Oba cyklisty ale pojilo přátelství už navždy, a Schur dokonce po Veselém pojmenoval svého syna Jana.
Největší satisfakce se Jan Veselý dočkal v roce 2000, kdy byl zvolen za Českého cyklistu století. Byl už tehdy nemocný, ale sousedé v Mukařově, kam jezdil z pražských Vinohrad na chatu, ho neustále vídali v sedle kola. Zůstal mu věrný až do své smrti v únoru 2003, kdy se současně odjel první ročník Memoriálu Jana Veselého.
