Buď opatrný, co si přeješ, Babiš ti splní cokoliv. Klidně přitom všechno zničí
Na nesplněné předvolební sliby se dá v politice dojet. Své o tom ví představitelé minulé vlády, kteří slibovali jako mourovatí, neplnili a se zlou se pak potázali. Z průběžných průzkumů veřejného mínění, které zjišťovaly, proč se dřívější voliči od vlády Petra Fialy odvrátili, jednoznačně vycházely nesplněné sliby jako ten nejpádnější důvod, konkurovat jim nemohly ani ostře sledované kriminální kauzy kolem Bitcoinu či Dozimetru. Sliby se tedy maj plnit, v politice.
Jenže jedna věc je zájem politiků, kteří potřebují vykázat činnost a důvěryhodnost, druhá věc je pak zájem veřejnosti. U některých slibů více než u jiných platí: buď opatrný, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit.
Podobně drtivě jako se rozebírají důvody, proč někdo slib nesplnil, by se mělo řešit, proč vůbec takový slib dal. Při počínání současné vlády se často divíme, proč dělá zrovna to, co dělá a proč zrovna tímto způsobem. Kabinet Andreje Babiše si čím dál lépe osvojuje univerzální odpověď: slíbili jsme to, tak to plníme. Byť to zní banálně, je to nejchytřejší možná odpověď. Jinak se totiž některé jejich kroky ospravedlnit nedají.
Slibujeme, bouráme
Jaký by byl jiný rozumný důvod dát nejneschopnějšímu ministrovi ze všech ministrů, Otovi Klempířovi úkol, aby vypracoval novou koncepci veřejnoprávních médií? Proč by se měl měnit dekády fungující způsob vybírání koncesionářských poplatků? A proč, když už se sahá do fungování České televize a Českého rozhlasu, se přitom nevyřeší něco, co tady alespoň odbornou veřejnost a konkurenci skutečně trápí, a sice role a agendy, kterým se veřejnoprávní média mají věnovat? Proč se financování nově bude řešit na dluh z už tak značně zadluženého státního rozpočtu? Protože jsme to slíbili.
Podobná slibokracie nyní panuje ve Strakově akademii, kde se během jednoho víkendu pomocí několika SMS zpráv zcela rozprášil desítky let fungující systém odborů Úřadu vlády. Jaký byl důvod rozdělit integrované odbory do několika ministerstev, kde spolu nemohou účinně komunikovat ani zadávat úkoly odpovědným institucím? Jaký byl důvod neposlechnout odborníky i z vlastních řad a hazardovat s národní protidrogovou politikou, která je dlouhodobě úspěšná a ceněná? Jaký byl důvod o pár desítek milionů ulehčit rozpočtu Úřadu vlády, ale minimálně stejnou měrou zatížit rozpočty ministerské? Slíbili jsme, že budeme šetřit na úřednících, tak to plníme, zní lakonická odpověď z vládních kruhů.
Kéž se něco nesplní
Podstatou demokratického řízení je jistě plnit vůli voličů, a ne je paternalisticky usměrňovat. Zároveň by ale premiér neměl fungovat jako onen hlas ve sluchátku Macha a Šebestové a na každou pitomost, která vyjde z průzkumů, odpovědět „ale jistě, beze všeho“ a jít ji okamžitě splnit.
Podstatným atributem demokratického řízení je také zodpovědnost, kterou na sebe politik bere, když v zájmu voličů jedná. Je tu od toho, aby lépe než oni věděl, jaké dopady budou rozhodnutí mít. Je tu od toho, aby dokázal vybalancovat hlas lidu s tím, co může systém ustát. Je tu od toho, aby nepřijímal rozhodnutí, jež mohou stát podkopat či poškodit, jen proto, že to v zájmu společenské poptávky slíbil. Kdyby to tak nebylo, žádné politiky tu nepotřebujeme, lidi ať si vládou prostřednictvím referend. Jenže takhle to tu bohudík nefunguje. Těm, kdo to s Českem myslí aspoň trochu zodpovědně, tak zbývá doufat, že vláda brzy najde alespoň základní příčetnost a přestane své sliby plnit.
