V roce 1992 vypukla v zemích bývalé Jugoslávie válka, která si během tří let vyžádala životy více než sta tisíce civilistů. Věčným symbolem obětí bratrovražedného konfliktu se stali Srb Boško Brkič a Bosňanka Admira Ismičová, které celý svět zná jako Romea a Julii ze Sarajeva.
Válka v Jugoslávii je dnes opředená spoustou dohadů, vzájemného osočování, obviňování OSN, NATO a různých západních politiků. Její kořeny však sahají hluboko do komplikovaného soužití pravoslavných Srbů, katolických Chorvatů a muslimských Bosňanů na Balkánském poloostrově. Za éry socialistické Jugoslávie držela vláda Josipa Tita náboženské konflikty pod pokličkou, stejně jako napětí plynoucí z nevyřešených událostí z II. světové války. Během ní Balkánský poloostrov ovládala loutková vláda chorvatských fašistických Ustašovců, kteří masově vraždili etnické i ideologické protivníky a v jejich koncentračních táborech panovaly podmínky tak strašné, že se od nich distancovali i ti nejotrlejší nacisté.
Po rozpadu Jugoslávie všechny staré křivdy vyvřely na povrch v sérii konfliktů, z nichž nejkrvavější a zároveň nejméně přehledná byla válka v Bosně a Hercegovině. Hlavním epicentrem se stalo Sarajevo, které srbské jednotky vyzbrojené těžkou válečnou technikou bývalé jugoslávské armády obléhaly celých 1429 dní. Během každého z nich dopadaly na město stovky dělostřeleckých granátů z baterií umístěných v okolních horách. V Sarajevu přišlo o život 11 tisíc lidí, další se ze zničeného města snažili uprchnout. Mezi nimi byli i Boško a Admira.
Chtěli se vzít…
Láska pravoslavného křesťana a muslimky je uváděna jako důkaz, že mohou fungovat na Balkáně stále stigmatizované mezináboženské svazky. Šestnáctiletí studenti ale náboženství vůbec neřešili a stejně na jejich vztah nahlížely i jejich rodiny. Boškova matka Rada prý Admiru nikdy nevnímala jako muslimku. Viděla v ní klidnou a inteligentní dívku, kterou její věčně rozesmátý syn hluboce miloval a kterou si zamilovala i ona. Radě se podařilo ze Sarajeva utéct v prvních dnech obléhání ke staršímu synovi do Srbska. Boško ale odmítl Admiru opustit a ukrýval se s ní v bytě Brkičů společně s dalším kamarádem, bosenským Srbem Mišou Cukem.
Mišo byl příslušníkem bosenské armády, ale rozhodl se přeběhnout k srbským jednotkám. Jeho dezerce vyvolala vyšetřování a Boško obdržel předvolání k výslechu na policejní stanici. V době brutální bratrovražedné války to nevěstilo nic dobrého, a mladý pár se proto rozhodl k riskantnímu útěku. Chtěli přeběhnout do Srby ovládané části Sarajeva a pak pokračovat do Bělehradu, kde se chtěli vzít a odjet dál do Evropy. V bytě zanechala Admira vzkaz pro matku: „Drahá maminko, vypadá to, že dnes večer konečně odcházíme. Cokoliv se stane, je vůle Boží. Zavolám ti hned, jakmile budeme v bezpečí na druhé straně.“
Zemřeli v objetí
Jak nepřehledná situace v obléhaném městě panovala, dosvědčují detaily plánu, který zrekonstruoval kanadský dokumentarista John Zaritsky. Boškovi a Admiře měla v útěku pomáhat dvojice kamarádů Srbů sloužících v armádě obléhající město a zároveň bosenský voják Ismet Bajramovič, přítel Boškova bratra a známá postava sarajevského podsvětí. Tajně uzavřená dohoda měla dvojici umožnit přejít most Vrbanja, který platil za „území nikoho“ ovládané ostřelovači z obou částí města. Bohužel se ukázalo, že všechny přípravy byly marné. Když se dvojice blížila k druhé straně mostu, padlo několik výstřelů. Boško zemřel okamžitě, smrtelně zraněná Admira se k němu dokázala z posledních sil doplazit a obejmout ho. Pak zemřela také.
Těla ležela na mostě dalších šest dní, dokud srbské jednotky nepřinutily své muslimské zajatce, aby je z ostřelovaného území přenesli do Srby ovládané části Sarajeva. Tady byli přes protesty obou rodin padlí milenci pohřbeni. Světem se tehdy už ale šířila jejich fotografie, kterou z úkrytu pořídil fotograf Mark Milstein, a článek reportéra Kurta Schorka z agentury Reuters s titulkem „Romeo a Julie ze Sarajeva“. Až po skončení války byli Boško a Admira uloženi do společného hrobu na sarajevském hřbitově, který zůstává symbolem nesmyslnosti války i lásky, kterou nerozdělí ani smrt.
