Nuselský most patří už půl století ke každodennímu životu Pražanů. Každý den po něm přejede 160 tisíc aut, 750 souprav metra a bez spojky mezi jižní a severní částí města si nedovedeme život v metropoli představit. Jeho stavbu a fungování ale doprovází spousta zajímavostí, kontroverzí i tajemství.
Myšlenka přemostění Nuselského údolí vznikla na konci 19. století, kdy se ve velkém bouralo staré pražské opevnění a rostla nová čtvrť na Vinohradech. Když se hledaly vhodné pozemky pro další rozvoj města, padla volba na pankrácké pláně, které ale bylo potřeba ke stávajícímu centru připojit. První návrh údolí přemostit padl už v roce 1893. Vyřešit tak mohutnou stavbu ale nebylo pro projektanty snadné a první realizovatelný návrh obloukového ocelového mostu vznikl až o deset let později. Autorem byl Jaroslav Marjanko, stavitel haly pražského hlavního nádraží.
Co se do mostu vejde
První oficiální soutěž vypsala pražská obec v roce 1926. Zadání stanovilo šířku mostu na 21 metrů a zavedlo pravidlo, že most musí obsahovat řešení kolejového provozu. Myšlenka tramvají v tubusu mostu zjevně v několika architektech inspirovala touhu do konstrukce schovat i další prostory. Porotcům se proto na stole sešly i návrhy, kde pilíře mostu skrývaly prosklené garáže, a dokonce i dvanáctipatrové věžáky (architekti argumentovali tím, že by prodej 900 bytů s výhledem mohl umořit rozpočet odhadovaný na tehdy astronomických 110 milionů). Městští plánovači naštěstí tento nápad nepřijali a v roce 1938 bylo do soutěží zahrnuto kritérium, že stavba musí respektovat pražské panorama a zapadat do stávající městské zástavby. Z tohoto ročníku soutěže pochází návrh architektů Bohumíra Kozáka a Stanislava Bechyně, který dnešní podobu mostu nápadně připomíná.
Most ovlivňovaly ceny a dostupnost materiálů
Půlkilometrový most zákonitě spolyká spoustu materiálu a jeho cena a dostupnost vždycky hrála v plánech velkou roli. Například elegantní ocelová konstrukce, kterou navrhl v roce 1926 architekt Vlastislav Hofman, by Nuselské údolí přímo zdobila, ale kvůli poválečným cenám oceli byla finančně nerealizovatelná. Za války, kdy o stavbě mostu uvažovali protektorátní plánovači, zase do plánů zasáhly válečné preference. V Německu se začala ve velkém používat technologie výroby prefabrikovaných betonových dílů, která potřebovala ohromné množství cementu. V srpnu 1941 se proto v celém protektorátu omezily veškeré civilní stavby a dopravní stavby se zcela zastavily. V říjnu pak bylo používání cementu úplně zakázáno. Když se v roce 1965 začal most konečně stavět, zjistili stavaři, že od doby vypracování technologických plánů narostla cena dřeva natolik, že si nemohli dovolit sestavit podpůrné lešení v celé délce a museli most betonovat po částech.
Projekt mostu se v soutěži umístil až třetí
Poslední kolo nekonečné soutěže o podobu Nuselského mostu bylo vypsáno 15. prosince 1958. Po půl roce se porotě sešlo třicet návrhů, z nichž bylo vybráno osm k dalšímu rozpracování. Při finálním vyhlašování výsledků porota první místo neudělila, druhé místo pak přiřkla návrhu Dr. Jiřího Kozáka, který počítal s ocelovou trámovou konstrukcí. Jelikož ale bylo opět po válce a oceli byl opět nedostatek, byl k realizaci vybrán návrh Jana Vítka, Miroslava Sůry a Roberta Bucháčka, který vycházel z tehdy nové technologie předpjatého betonu.
Bouračky a demolice
Než se začalo stavět, muselo se nejdříve bourat a na dně Nuselského údolí bylo odstřeleno sedmnáct velkých domů. Demolice byla zachycena na film a záznam použil Zdeněk Podskalský ve filmu Ta naše písnička česká. Na pozadí padajících budov zní skladby „My jsme ti Pražáci“, kde se zpívá: „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme“. Jestli se chcete podívat, scény jsou mezi 11. a 12. minutou filmu.
Díky Nuselskému mostu máme dětské oddělení v Motole
Další obětí přípravných prací byla budova dětské nemocnice na Karlově, která v sousedství zemského nalezince stála od roku 1902. Nemocnice byla postavena z občanských darů, aby měly české děti lepší podmínky než v německé klinice Na Moráni. Architekti se ji proto snažili všemožně zachránit a finální návrh původně počítal s tím, že bude most rozvětven a nemocnice zůstane stát mezi oběma proudy. Pak si výbor pro výstavbu uvědomil, že léčit nemocné děti přímo na magistrále není dobrý nápad, nemocnice byla zbořena a namísto ní vzniklo dětské oddělení v nové fakultní nemocnici v Motole.
Zatěžovací zkoušky obstaraly tanky a raketové motory
Než na nový most pustili 22. února 1973 Gustáva Husáka s nůžkami, musela stavba z 20 000 krychlových metrů betonu projít zatěžkávací zkouškou. Snímek mostu s řadou tanků je proslavený po celém světě, je tedy trochu divné, že se přesně neví, jestli jich do Prahy z Rakovníka přijelo 66 nebo 63. Dynamickou zátěž a rozkmitávání konstrukce zase simulovaly raketové motory. Při zkouškách inženýři zjistili, že vnitřní roznášecí rošt (byl instalován dodatečně, aby tubus unesl těžké ruské vagony metra) funguje jako rozhlasová anténa. Namísto signálu z čidel proto v technických přijímačích vyhrávala stanice Praha.
Parta chuligánů údajně shazovala lidi z mostu
Stavba byla pokřtěna jako most Klementa Gottwalda, což mělo spoustu nečekaných důsledků. Most nesoucí jméno komunistické modly totiž nesměl být v žádném případě spojován s čímkoliv negativním. Například se sebevrahy, které čtyřicetimetrová výška za nízkým zábradlím zákonitě přitahovala. O případech musely úřady mlčet a kolem mrtvých těl pod Nuselákem začaly vznikat městské legendy. Jedna z nich například hovořila o partě chuligánů, kteří z mostu nešťastné chodce shazují. Dodnes existuje jediný oficiálně potvrzený smrtelný úraz, který je s předrevoluční historií mostu spojován – šlo o pracovní úraz, kdy z něj nešťastnou náhodou spadl dělník. Podle neoficiálních svědectví a pamětí vysloužilých policistů ale skokem do Nuselského údolí ukončilo život na tři stovky lidí. Původní metrové zábradlí proto bylo postupně navyšováno a nakonec plot završila nástavba z kluzkého plechu. Od té doby připomíná nešťastné skokany jen pomník Krištofa Kintery v podobě pouliční lampy obrácené z hlubin údolí vzhůru k mostu. Nese název „Z vlastního rozhodnutí“.
