nahoru

Jefim Fištejn: Spor o Stepana Banderu aneb Když mrtví chytají živé

Jefim Fištejn 10. ledna 2023 • 06:20
Jefim Fištejn: Spor o Stepana Banderu aneb Když mrtví chytají živé
foto: ČTK

Oslavný post, který se na stránkách ukrajinského parlamentu (Verchovné rady) objevil v den 114. výročí narození Stepana Bandery, vůdce ukrajinských nacionalistů, vyvolal hněvivou reakci Polska. Post byl obratem odstraněn, leč problém, který vyhřezl na povrch, zůstal a bude dál zatěžovat vztahy mezi nejbližšími spojenci. Lze vůbec nahlížet dějiny sousedů jinak než z pozice „naší pravdy“ a „jejich lži“?

Ukrajinský politický národ se rodí před našima očima v ohništi války, kde se nejlépe kuje a zoceluje národní pospolitost. Tmelem bývá především ujednocená interpretace vlastních dějin, jejichž smyslem je boj za nezávislost a vznik národního státu. Sotva si lze představit vyprávění o ukrajinské samostatnosti, které by pomlčelo o úloze Stepana Bandery. Člověka, který celý svůj život zasvětil tomu, aby příběh současné Ukrajiny vůbec mohl vzniknout. Byl samozřejmě nacionalista, v dobovém smyslu tohoto slova. O půlstoletí dříve byly právě za přepjatý nacionalismus odsouzeny k trestu smrti zářné postavy našich dějin, vůdcové Maffie Karel Kramář a Alois Rašín. Vztah okolních národů k rozporuplné postavě Bandery byl značně ovlivněn záměrně pokřiveným sovětským výkladem dějin a leccos z něho ulpělo na hospodských povídačkách i dnes. 

Zápas o národní nezávislost nikde není druhem akademických sporů dějepravců a je všude poznamenán krvavými zločiny a nehezkým vztahem k sousedům jiného původu. Proto tak dutě a pokrytecky vypadá každý pokus soudit cizí příběh z pozice posledních spravedlivých. Kupříkladu historici ochotně mluvící o genocidě „banderovců“ proti Polákům a Židům na Volyni na začátku a na konci 2. světové války by možná měli mírnit své rozčílení u vědomí nemilé příhody v městečku Jedwabne, kde místní obyvatelé těsně před příchodem nacistů zaživa upálili 350 svých židovských sousedů. 

V Bundestagu do roku 1965

Jak složité je zpracování temných stránek vlastních dějin, dokázali pak tím, že zatímco dva polští prezidenti se za tento zločin veřejně omluvili, historik Jan Tomasz Gross, který popsal událost, byl polským kulturním prostředím zneuznán a vyštípán z vlasti. I Němci by se měli kousnout do jazyka dříve, než začnou pranýřovat Banderu coby nacistu – vždyť Theodor Oberländer, důstojník Abwehru, který dohlížel na nepříliš početnou (800 lidí) jednotku „banderovců“, zastával vysoké ministerské posty ve vládách a v Bundestagu demokratického západního Německa až do roku 1965. 

     Současné Rusko vědomě používá strašáka jménem Bandera pro diskreditaci všech ukrajinských stoupenců evropské cesty, přestože strany s otevřeně nacionalistickým programem ve všech demokratických volbách posledních 30 let nikdy neobdržely více než titěrný zlomek hlasů voličů. Zásluhou tvůrčí dílny KGB v postavě Stepana Bandery jsou úzce propleteny pravdy, polopravdy a rukodělné mýty. Bandera nikdy nebyl Hitlerovou loutkou. Z polské samovazby, kde si odpykával doživotní trest, nebyl osvobozen postupující německou armádou kvůli sympatiím k Říši, nýbrž protože byl protivníkem režimu generála Pilsudského a organizátorem atentátu na ministra vnitra Polska Bronislawa Perackého. V Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) se ideově rozešel s jejím progermánským křídlem, podmiňoval jakoukoli spolupráci se zahraničními mocnostmi uznáním ukrajinské státnosti. 

Když 30. června roku 1941 banderovci současně s Wehrmachtem vstoupili do Lvova, tentýž den v budově místní opery vyhlásili Akt obrození ukrajinského státu. Hitler reagoval na zvěst o tom mimořádně vztekle a rozkázal „v zárodku zahubit ty, kdož umožnili toto slovanské svinstvo“. Nechuť Hitlera k jakékoli slovanské státnosti je všeobecně známa. Oberländer byl degradován a přeložen do Prahy. Ve svých letácích Němci označovali Banderu za Stalinova agenta. Jeho oddíly Ukrajinské povstalecké armády (UPA) byly převedeny do ilegality. On sám byl hned začátkem července v Krakově zatčen a uvržen do koncentráku v Sachsenhausenu, kde strávil na samotce tři a půl roku. Když na podzim 1944 bylo všem jasno, že se tisíciletá říše potápí, německé úřady převezly Banderu do Berlína a nabídly mu spolupráci. On opět podmínil jakákoli jednání uznáním Aktu o obrození. Jelikož k uznání nedošlo, nedošlo ani k žádné dohodě mezi Banderou a Říší.     

Smrad z mrtvol

Historickou křivdou vůči Ukrajincům je i rozšířená představa o tom, že se na začátku války jednotky banderovců na Volyni dopouštěly nebetyčných zvěrstev, zejména polsko-židovských pogromů. V roce 1997 se tím zabývala kyjevská vládní komise ustavená výnosem tehdejšího prezidenta Leonida Kučmy. Aniž by zmenšovala podíl nacionalistů na vraždění civilního obyvatelstva, zdůraznila komise, že značná část obětí byla usmrcena také německým Wehrmachtem a ustupujícími čekisty z NKVD. Ti před odchodem popravili dva a půl tisíce vězňů z místních kárných zařízení a desetitisíce dalších v jiných městech západní Ukrajiny.

Smrad z rozkládajících se mrtvol nutil Němce pracovat ve lvovské věznici v plynových maskách. Goebbels záměrně zpřístupnil jatka veřejnosti a široce zneužíval záběry popravených a umučených ve svých filmových týdenících. Sovětské úřady hodily nacistická a vlastní zvěrstva do jednoho pytle a obvinily z nich jenom banderovce. Je dobré vědět, že oddíly Ukrajinské povstalecké armády nikdy nebyly součástí Waffen-SS, třeba divize SS Haličina, a proto nikdy nebyly souzeny Norimberským tribunálem.

V říjnu roku 1959 byl Stepan Bandera zavražděn řadovým agentem KGB Bohdanem Stašinským. Ten mu vystřelil do obličeje ampulku s cyankáli, což způsobilo takřka okamžitou smrt. Byl to pátý pokus sovětské rozvědky zneškodnit vůdce ukrajinských nacionalistů. Stašinskij obdržel od Kremlu řád Rudé zástavy, což mu nebránilo v tom, aby o dva roky později přeběhl na Západ a dal se do služeb západoněmecké BND. Po několika plastických operacích jeho stopy mizí v Jižní Africe, a jak se praví v pohádkách, pokud nezemřel, žije dodnes.

Trest za mléko

Sovětská oficiální statistika z roku 1973 hovoří o obětech banderovců v celkovém počtu 30 676 lidí, z nichž 8 250 byli vojáci a příslušníci bezpečnostních složek. Za stejnou dobu, tj. do května roku 1953, sovětská vojska zastřelila 153 000 civilistů, poslala do gulagů 134 000 a deportovala na Sibiř 203 000 západních Ukrajinců. Svých členů se nedopočítala každá třetí ukrajinská rodina. Rudoarmějci věšeli partyzány na náměstích a nepohřbívali mrtvoly, aby mohli chytit při činu ty, kteří se je pokusí odříznout. V románu Jeden den Ivana Děnisoviče Alexandr Solženicyn popisuje osud rusínského chlapce, který dostal stejný trest jako dospělý za to, že nosil mléko banderovcům do lesní skrýše. 

Asi nejblíže k pravdě bude konstatace, že Bandera byl radikální nacionalista svým přesvědčením, jenž pokládal za přípustné teroristické metody boje za národní věc. Ukrajina, chce-li mít evropskou budoucnost, však nejspíše nedokáže prosadit obraz Stepana Bandery coby liberálního a demokratického politika. Na druhé straně Stalin nebo Dzeržinskij byli zločinci nesrovnatelně většího formátu než on, každopádně počtem svých obětí. Jestliže mnozí Rusové mají velké pochopení pro jejich činy a bez většího společenského odporu jim staví pomníky, proč by nemohli nějací Ukrajinci ospravedlňovat Stepana Banderu, kontroverzního to hrdinu své doby?





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.