Před sto čtyřmi lety vylezl premiér Karel Kramář ze své kanceláře, aby se přivítal se svým přítelem a místo toho koupil kulku do hrudníku. O tom nejspíš víte. Co ale možná nevíte je to, že střelec se později stal spisovatelem nebo vojákem US Army.
Píše se 8. ledna 1919 a premiér Československé republiky doktor Karel Kramář má napilno. Ještě dopoledne měl proslov k Národnímu shromáždění a už časně odpoledne schůzuje na Hradě. Jeho program takhle vypadá často, v nově vzniklém Československu je toho hodně k řešení. Ministr zahraničí Edvard Beneš se přetahuje s okolními zeměmi o hraniční kameny a ministr financí Alois Rašín má plné ruce práce s přechodem na československou korunu a tahá za jakoukoli inflační brzdu, kterou dokáže najít.
Nadšení pro čerstvou demokratickou zemi pomalu střídá sociální napětí. Veřejnost si začíná uvědomovat, že ta nezávislost nebude tak jednoduchý proces a že je ještě v budoucnu čeká celá řada problémů. Mnoho lidí, obzvlášť těch nejchudších, proto z pochopitelných důvodů láká levice, často ta radikální. A mezi nimi je i mladík s Alois Šťastný. Má sice průkazku sociální demokracie, ale považuje se za komunistu. A Lojzík už řadu týdnů neúspěšně žádá o audienci u ministerského předsedy.
Mladý socialistický inteligent
Alois Josef Šťastný měl v tom lednu 1919 osmnáct let. Z měšťanky šel na obchodní akademii, kterou ale nedokončil. Podle některých zdrojů právě kvůli své politické aktivitě. Jeho otec byl politik Národně socialistické strany, on sám byl členem Mladé socialistické inteligence, která byla napojena na Českou stranu sociálně demokratickou. Ale tíhl ještě víc doleva.
Právě v Mladé socialistické inteligenci se Lojzík seznámil s aktivistou Vladimírem Gregorem a oba chlapci si mimořádně rozumělim navzájem se stále radikalizovali až došli k tomu, že současná, míněno čerstvě prvorepubliková buržoázní vláda brání proletářské revoluci, která zákonitě musí přijít. A čím dříve, tím lépe. Věrni Leninově poučce, že z jiskry vzejde plamen, rozhodli se tu jiskru vykřísnout sami. Atentátem na premiéra Kramáře, ideální cíl známý svou nechutí k bolševikům.
Gregorovi se podařilo opatřit Aloisovi revolver typu Bull Dog, britské výroby. Takové to malé kapesní dělo s krátkou hlavní . Problém byl s municí. Přes veškerou snahu obou chlapců se jim po týdnech hledání a vyptávání podařilo sehnat jenom dva náboje nekvalitní armádní výroby.
Takhle vyzbrojen se začal Alois Josef Šťastný domáhat audience u premiéra. V jeho hlavě potřeboval na Kramáře jen pár sekund, aby do něj pustil dvě kulky z revolveru. Jenže, jak jsme říkali, ministerský předseda měl napilno a osmnáctiletý drážní písař, což bylo místo kam Alois nastoupil po propuštění z obchodky, nebyl úplnou prioritou.
Šťastný však naléhal a naléhal silně. Víte, už osmnáctého ledna totiž startovala ve Francii Pařížská mírová konference. Velké setkání výherců Velké války, kde se mělo dohodnout, co teď teda jako se světem. Chlapci se pochopitelně obávali, že pokud se Kramář zvládne konference účastnit, bude to mít proletářská revoluce výrazně složitější. Takže se nakonec Alois rozhodl ve středu 8. ledna prostě dovalit na Hrad a žádat setkání s premiérem. S revolverem v kapse.
Nabitý den
Jsou dvě hodiny odpoledne, doktor Kramář už dnes mluvil na Národním shromáždění a teď lítá po Hradě společně se svým tajemníkem a bývalým vojákem Františkem Schröderem. Právě vycházejí z kanceláře, když si všimnou, že na chodbě na ně dva lidé čekají. Jednak Kramářův přítel, akademický malíř Karel Langer a mladík, o němž mu Schröder šeptne do ucha, že je to ten mladík, co se s ním tak touží vidět. Kramář si podává ruku s Langerem, když Alois Šťastný vstane a tasí revolver. Na těch pár metrů přece nemůže minout.
Kulka opustí hlaveň a zasáhne premiéra do hrudi, ztěžka projde těžkým zimním kabátem, náprsní taškou a zastaví se o těžkou koženou sponu Kramářových šlí. Šťastný stiskne spoušť podruhé, ale nekvalitní revolver a ještě nekvalitnější munice nadělají své. Kulka se vzpříčí v revolveru a nikdy neopustí zbraň. Dvě sekundy na to už Schröder s Langerem leží na mladíkovi a volají četnictvo.
Atentát selhal.
Z basy do Pacifiku
Úplně upřímně z celé situace vyšel nejlépe doktor Kramář, který si vytáhl kulku z kšand a během dvou hodin se vrátil zpátky do práce. Celý večer pak seděl na zasedání vlády a pouze přijal deputaci, která mu přišla pogratulovat k tomu, že s atentátu vyvázl nezraněn. „Nečekal jsem, že já, který ušel rakouské šibenici, budu prvý, po kom se bude u nás střílet,“ řekl.
Případ to byl víceméně jasný, policie sbalila Šťastného a pár hodin na to i jeho komplice Gregora. Chlapci vyfásli šetrných osm a čtyři roky a rozsudek přijali s drzým revolucionářským úsměvem, jenže v base jim velice rychle došlo, že tohle nebude příjemný pobyt. Veřejnost cítila k mladým pomýleným komunistům velké sympatie a začala velice rychle orodovat za jejich propuštění.
Rodiče obou posílali dopisy kam se dalo a hlavně pak na Hrad. A byl to právě prezident Masaryk, kdo nakonec rozhodl, že šlo skutečně o mladickou klukovinu, obzvláště poté, co Šťastný napsal omluvu přímo Karlu Kramářovi. TGM dělal atentátníkovi milost a chvíli jsme byli v situaci, kdy byl střelec na svobodě, ale ten, kdo obstaral zbraň, stále trčel v cele. Nakonec i Vladimír Gregor dostal milost a oba chlapci byli venku před Vánocemi 1920.
Šťastný si dokázal najít pouze práci instalatéra, takže nakonec někdejší komunistický aktivista odjel do Ameriky, chvíli pracoval jako námořník a dokonce si odsloužil nějaký čas v americké armádě, s níž sloužil v Tichomoří. Cestoval po světě čtyři roky a po návratu do Československa “poníženě žádal” o vymazání atentátu z trestního rejstříku. Bylo mu vyhověno až poté, co se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Zkoušel se střelit revolverem do spánku, ale vyvázl se šesticentimetrovou jizvou na čele.
Člověka až napadá, jestli armáda věděla, jak je notoricky špatný střelec.
Od výmazu v rejstříku pak Šťastný chvíli pracoval jako úředník na magistrátu, ale hlavně se věnoval autorské a překladatelské činnosti. Vydal dvě knihy, autobiografický Východní vítr a povídkovou sbírku Tichomořské ozvěny, kde vzpomíná na službu v Pacifiku. Do češtiny přeložil přes sedmdesát knihy, mimo jinými i tři romány od Jacka Londona. A zemřel osmasedmdesáti letech za hluboké normalizace.
Což z něj pravděpodobně dělá jednu z nejpodivnějších a nejbarevnějších osob českého dvacátého století.
