nahoru

Před 100 lety vznikl Sovětský svaz. Kvůli zbabranému puči se nedožil ani sedmdesátky

Jaroslav Šajtar 30. prosince 2022 • 16:00
Video se připravuje ...
Oficiální rozpuštění Sovětského svazu (31.12.1991)
• video: 
Videohub

Na území Sovětského Ruska zprvu vzniklo šest nezávislých sovětských republik: Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR), Běloruská  (BSSR), Ázerbájdžánská (AzSSR), Arménská (ArSSR) a Gruzínská sovětská socialistická republika (GSSR).

Tyto republiky napřed existovaly jako samostatné, nezávislé státy, z nichž každý měl svou armádu, peněžní soustavu atd. V průběhu občanské války a zahraniční vojenské intervence se vzájemná spolupráce upevnila. V prosinci 1920 došlo k podpisu smlouvy mezi Ukrajinskou SSR a RSFSR o vojenském a hospodářském spojenectví. Některé lidové komisariáty, jež až do roku 1946 v Sovětském Rusku a následně v SSSR nahrazovaly ministerstva, se sloučily, jako například vojenství a námořnictva, financí, dopravy, zahraničního obchodu aj. Podobné smluvní vztahy vznikly rovněž mezi RSFSR a Běloruskou, Ázerbájdžánskou, Arménskou a Gruzínskou SSR.

Potřeba těsnější spolupráce

Z dlouhodobého hlediska se však ukazovalo, že zájmy hospodářského rozvoje vyžadují daleko těsnější upevnění a vzájemnou koordinaci spolupráce. Tak například střediskem uhelné těžby a hutního průmyslu byl dnes tolikrát ventilovaný Donbas na Ukrajině, v ázerbájdžánské metropoli Baku se zase nacházela základna ropného průmyslu, v gruzínském Čiaturi se těžil mangan, středoasijský Uzbekistán a Turkmenistán představovaly bavlnářské velmoci, v bývalém hlavním městě carského Ruska se nalézal průmysl.

Úspěšná činnost společné sovětské delegace na konferencích v Janově (10. dubna–19. května 1922) a Haagu v témže roce prokázala nezbytnost společného vedení zahraniční politiky.

V březnu 1922 uzavřely tři zakavkazské sovětské republiky smlouvu o vojenském, politickém a hospodářském svazku. Zrodila se Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika (ZSFSR). Její vytvoření schválil I. sjezd zakavkazských sovětů, zvolil zakavkazský Ústřední výkonný výbor sovětů a radu lidových komisařů a obrátil se na předsednictvo Všeruského ústředního výkonného výboru (VCIK) s návrhem na svolání společného sjezdu čtyř republik – RSFSR, ZSFSR, USSR a BSSR –, jenž by posoudil otázku utvoření Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Totéž usnesení přijaly sjezdy sovětů Ukrajiny a Běloruska.

Zrodila se hvězda – pardon, Sovětský svaz

Šestadvacátého prosince 1922 schválil X. všeruský sjezd sovětů jednomyslně iniciativní návrh národních republik. První sjezd sovětů SSSR začal 30. prosince 1922, tedy právě před sto lety. Není nezajímavé, zejména s ohledem na současné počínání Ruska na Ukrajině, co na něm řekl Josif Vissarionovič Stalin, tehdejší generální tajemník Komunistické strany Ruska (bolševiků):

„Dnešní den je nejen dnem bilance, nýbrž zároveň dnem vítězství nového Ruska nad Ruskem starým, nad Ruskem, které bylo četníkem Evropy, nad Ruskem, které bylo katem Asie. Dnešní den je dnem triumfu nového Ruska, které rozbilo okovy národnostního útisku, zorganizovalo vítězství nad kapitálem, vytvořilo diktaturu proletariátu, probudilo národy na Východě, budí nadšení dělníků na Západě, přeměnilo rudý prapor z praporu strany v prapor státní a shromáždilo kolem tohoto praporu národy sovětských republik, aby je sjednotilo v jeden stát, ve Svaz sovětských socialistických republik, předobraz budoucí Světové sovětské socialistické republiky.“

Jak to nakonec všechno dopadlo, vědí i lidé nepříliš se orientující v historii. Nezdá se, že by dnes toto jubileum kromě zarytých komunistů někdo vůbec připomínal, tím méně pak oslavoval. Nicméně vypustit je úplně z paměti by nebylo správné.

Od rozbřesku po soumrak

Při setkání Borise Jelcina s předsedy ukrajinského a běloruského parlamentu Leonidem Kravčukem a Stanislavem Šuškevičem došlo 8. prosince 1991 k uzavření dohody o ukončení existence Svazu sovětských socialistických republik (SSSR).

Aktéři tohoto převratného dramatu tento krok odvozovali od 30. prosince 1922, kdy jimi zastupované republiky Sovětský svaz spoluzakládaly. Proces rozkladu šestiny světa ovšem trval už nějakou dobu.

Perestrojka to nespasila. Ba právě naopak

Poslední generální tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a zároveň první a poslední sovětský prezident Michail Gorbačov chtěl obnovit otřesenou prestiž komunistického režimu takzvanou perestrojkou a glasností, jež měly umožnit soutěžení s kapitalistickými státy na mezinárodní úrovni. V zahraniční politice usiloval o zmírnění napětí ve vzájemných vztazích, na vnitropolitické scéně prosazoval určitou liberalizaci poměrů. Sdělovací prostředky se ve zvýšené míře věnovaly dosud tabuizovaným tématům ze sovětské minulosti. Zvláště ostře kritizovaly Stalina a přehodnocovaly události Velké vlastenecké války.

Jenže tyto pozitivní kroky uvolnily džina nacionalismu a separatistické tendence, které se projevily zejména v pobaltských republikách a v Gruzii. Došlo ke krvavým řežím mezi Armény a Ázerbájdžánci v Náhorním Karabachu, k pogromům na meschetské Turky apod.

Sjezd lidových poslanců

V rámci politických reforem vznikl Sjezd lidových poslanců SSSR, z jehož 2250 členů mělo být zvoleno 750 poslanců vlastního Nejvyššího sovětu. Již při prvních volbách do tohoto nového orgánu na jaře 1989 utrpěli komunističtí kandidáti z některých oblastí, například v Leningradě, citelnou porážku, třebaže si komunisté díky nerovnému volebnímu systému dále zachovali na Sjezdu převahu. Do „parlamentu“ se dostal mj. známý kritik sovětského modelu Andrej Sacharov.

Volný pád

Gorbačovův pokus o zlidštění a modernizaci těžkopádného systému však místo zvýšení přitažlivosti komunistického režimu vedl k drastickému poklesu beztak nízké životní úrovně, jenž dokonce vyústil v zavedení přídělového systému na některé potraviny. Není tedy divu, že proti neúspěšnému reformátoru Gorbačovovi narůstal odpor jak konzervativních kruhů představovaných členem politbyra ÚV KSSS Jegorem Ligačovem, tak i demokraticky uvažující části KSSS, jež koncem ledna 1990 vytvořila uvnitř dříve monolitní partaje Demokratickou platformu, v jejímž čele stanul bývalý vedoucí tajemník moskevského městského výboru KSSS Boris Jelcin, který v únoru téhož roku jako jediný člen ÚV hlasoval proti plánu dalších Gorbačovových reforem.

Napětí bobtnalo i ve svazových republikách. V únoru 1990 zvítězilo ve volbách do republikového parlamentu v Litvě hnutí Sajūdis Vytautase Landsbergise, založené roku 1988 a požadující odtržení od SSSR. Stoupenci obnovení nezávislosti zvítězili i v Estonsku a Lotyšsku. Separatistické tendence narůstaly rovněž v Zakavkazsku.

Jde to z kopce

Parlamentní a obecní volby v Ruské federaci skončily vítězstvím reformátorů a tehdy populární Jelcin se stal poslancem Sjezdu lidových poslanců SSSR, jakož i radikálněji naladěného Sjezdu lidových poslanců Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). Ve dvou nejlidnatějších a nejdůležitějších sovětských městech – v Moskvě a Leningradě – se starosty stali demokraté Gavriil Popov a Anatolij Sobčak.

Počátkem roku 1990 litevské vedení přestalo s Moskvou jednat a 11. března Litva vyhlásila nezávislost. Když odmítla vyhlášení odvolat, sovětské vedení přistoupilo k hrozbám a ekonomické blokádě odbojné republiky. Dvanáctého března 1990 zrušil Sjezd článek Ústavy SSSR o vedoucí úloze KSSS.

Gorbačov, tušící, že se prohlubuje rozklad celé země, na mimořádném zasedání Sjezdu lidových poslanců prosadil zřízení nové funkce prezidenta SSSR, jímž se 15. března 1990 na pětileté funkční období sice stal, ale jeho pozice se otřásala v základech, neboť kromě separatistických republik se rozbujel nacionalismus v samotném Rusku a měl hlavně antisovětský osten.

Pokusy sovětského vedení o komplexní program hospodářských a politických reforem na jaře 1990 zkrachovaly, jelikož Nejvyšší sovět v květnu 1990 odmítl plán na vytvoření „kontrolované tržní ekonomiky“, předložený předsedou rady ministrů Nikolajem Ryžkovem. Navíc Gorbačovova úhlavního politického rivala Jelcina zvolili 29. května 1990 předsedou ruského parlamentu a hřmotný Boris se hned pustil do budování suverenity Ruské federace. Dvanáctého června ruský parlament vyhlásil princip nadřazenosti ruských zákonů nad zákony federace a Jelcin měsíc nato demonstrativně vystoupil z KSSS.

Kroky zoufalce

Nešťastný „Gorby“ se pokusil o vybudování vztahů mezi svazovými republikami na novém základě. Dvacátého června 1990 začala pracovat komise Rady federace Nejvyššího sovětu na textu nové svazové smlouvy, jenže přípravy se nezúčastnili zástupci Pobaltí a později ani Moldávie, Gruzie a Arménie. Po Gorbačovově návrhu na reorganizaci ústřední moci ze 17. listopadu pobaltské republiky a Gruzie odmítly účast v novém svazku.

Gorbačov v předtuše nejhoršího hledal spásu v silových složkách. V prosinci 1990 vyměnil ministra vnitra a stoupence reforem Vadima Bakatina za konzervativního Borise Puga. Na IV. sjezdu lidových poslanců varoval ministr zahraničí a Gorbačovův blízký spolupracovník, Gruzínec Eduard Ševardnadze, před ohrožením demokracie v SSSR a složil funkci. Následující zvolení Gennadije Janajeva sovětským viceprezidentem podtrhlo vzrůstající vliv konzervativců na „Gorbyho“.

V Pobaltí to kvasí

Počátkem roku 1991 odmítli branci v Litvě nastoupit vojenskou službu v sovětských ozbrojených silách. Sovětská vláda reagovala 7. ledna vysláním speciálních jednotek ministerstva vnitra do litevské metropole Vilniusu, jež se šest dní poté pokusily likvidovat nezávislost malé Litvy. Totéž se o týden později opakovalo v lotyšském hlavním městě Rize, avšak oba pokusy skončily nezdarem a Gorbačov dal pod palbou kritiky mezinárodního i ruského veřejného mínění od násilností v Pobaltí ruce pryč.

V důsledku těchto událostí není divu, že v únoru 1991 se 91 % Litevců v referendu vyslovilo pro nezávislost země na SSSR. Měsíc poté to stejně dopadlo v dalších dvou pobaltských republikách – v Estonsku a Lotyšsku.

Celosvazové referendum ze 17. března vyjádřilo souhlas s další existencí SSSR po uzavření nové svazové smlouvy, avšak referendum bojkotovali voliči v Pobaltí, Arménii, Gruzii a Moldávii, takže o podobě smlouvy jednali představitelé už jen zbývajících devíti svazových republik, a to až do června. Kompromisní dohoda převáděla část moci z centra na republiky. Nový Svaz měl mít společnou finanční, ekonomickou, obrannou a zahraniční politiku. V červnu 1991 všelidové hlasování zvolilo Jelcina prvním prezidentem Ruské federace a viceprezidentem se stal veterán afghánské války Alexandr Ruckoj.

Zbabraný puč rozklad dokonal

Devatenáctého srpna 1991, tedy den před plánovaným podpisem nové svazové smlouvy, konzervativci z nejvyšších kruhů (viceprezident Janajev, šéf Výboru státní bezpečnosti – KGB – Krjučkov, ministr vnitra Pugo, ministr obrany Jazov a premiér Valentin Pavlov) vyhlásili výjimečný stav. Gorbačov zůstal izolován ve svém černomořském letovisku. Jenže pučisté, z nichž navíc Janajev byl v době vyhlášení výjimečného stavu namol opilý, prokázali tak kolosální stupeň neschopnosti, že jejich diletantský pokus o státní převrat skončil po dvou napjatých dnech totálním krachem.

Proti pučistům se spontánně postavila jak široká veřejnost, tak i armáda. „Chuže iga Mamajeva pravitělstvo Janajeva! – Horší než Mamajovo jho je vláda Janajeva!“ znělo okřídlené heslo odpůrců pučistů. V Moskvě boj proti nim řídil Jelcin. Po neúspěšném útoku na budovu parlamentu se 21. srpna 1991 (jak symbolické datum!) pučistické centrum zcela rozložilo. Členové Státního výboru pro výjimečný stav byli zatčeni. Zatímco nerozhodný Gorbačov ztrácel poslední špetku důvěry (podle některých zdrojů si puč v zoufalé snaze zachovat SSSR objednal), energický Jelcin své pozice posiloval. Gorbačov 24. srpna rezignoval na funkci generálního tajemníka ÚV KSSS a strana byla postupně zakázána v Rusku i v dalších republikách.

Poslední zoufalý pokus konzervativců zachránit SSSR naopak jeho rozklad výrazně urychlil. Svazové republiky vyhlašovaly nezávislost jedna za druhou. Čtrnáctého listopadu byla zrušena platnost Ústavy SSSR a Gorbačov sdělil, že nový Svaz bude konfederací suverénních států. Jelikož ani další jednání představitelů osmi svazových republik z 25. listopadu k ničemu nevedla, následovala na začátku článku zmíněná dohoda o ukončení existence SSSR, jejž nahrazovalo Společenství nezávislých států, do něhož kromě Pobaltí a Gruzie vstoupily všechny postsovětské republiky. Pětadvacátého prosince prezident Gorbačov odstoupil a na silvestra přestal SSSR s konečnou platností po 69 letech existovat.

Jestliže to současný ruský prezident Vladimir Putin označil za „největší geopolitickou katastrofu XX. století“, z pohledu velmocensky a nacionalisticky uvažujícího Rusa měl svým způsobem pravdu. Jenže za katastrofu rozpad SSSR nepovažují neruské národy, jež v něm téměř sedm desetiletí žily a ve větší či menší míře si prošly všechny „slasti“, přesněji řečeno strasti, které jim připravila hlavně stalinská vláda. Ukrajinci hájící s překvapivou statečností svou vlast, jež se stala obětí dlouhodobě plánované a ničím neospravedlnitelné agresívní, dobyvačné Putinovy války, po obnově Sovětského svazu určitě nedychtí.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.