Když soudruzi popravují soudruhy: Manželka Rudolfa Slánského se o popravě dozvěděla z balicího papíru
Monstrproces s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským (31. 7. 1901 - 3. 12. 1952) se pečlivě připravoval řadu měsíců. Obvinění straničtí funkcionáři pak zpaměti u soudu odříkávali naučené odpovědi, vyznávali se z hanebných zločinů. Na závěr soudního představení, které trvalo celý týden, padlo 27. listopadu 1952 jedenáct rozsudků smrti a tři doživotí. Rozsudek byl vykonán 3. prosince 1952.
Rudolf Slánský šel na popravu jako poslední z odsouzených. Na dvoře pankrácké věznice 3. prosince 1952 v půl šesté ráno tiše pronesl: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Uvědomil si tváří v tvář smrti, s jakou horlivostí zaváděl v Československu totalitní praktiky? Přiznal tak svůj podíl viny na komunistických zločinech? U soudu opakoval, že si zasluhuje nejhlubší opovržení a nejpřísnější trest, pod šibenicí už ale nemusel hrát přidělenou roli zrádce strany… Oprátku na krk bývalému generálnímu
tajemníkovi KSČ dal František Skořepa, jenž si jako kat přivydělával od listopadu 1950. Popravě přihlížel předseda soudního senátu Jaroslav Novák, prokurátor Josef Urválek i jeden z hlavních vyšetřovatelů, Bohumil Doubek.
Těla Rudolfa Slánského, Vladimíra Clementise, Otty Fischla, Josefa Franka, Ludvíka Frejky, Bedřicha Gemindera, Rudolfa Margolia, Andrého Simona, Otty Šlinga, Karla Švába a Bedřicha Reicina byla týž den zpopelněna ve strašnickém krematoriu. Příslušníci StB sesypali popel do jednoho pytle, vážil asi třicet kilo. Večer jeho obsah vysypali na zledovatělou vozovku.
Josefa Slánská se v internaci na Veselíkově dozvěděla o popravě z novin, do nichž bylo v kuchyni zabalené maso. Druhého prosince jí ale dovolili manžela navštívit. Několik týdnů nesměla poslouchat rozhlas, nechápala tedy, proč Rudolf ve vyžehleném obleku pláče a tvrdí, že se jí teď s dětmi „strašně zle povede“. „Strana se o nás postará,“ odpoví mu Josefa. Její vírou ve světlé zítřky totiž neotřáslo ani několik měsíců, které strávila ve vazbě.
Heda Margoliová rozhlasový přenos ze soudní síně poslouchala. Nemohla však uvěřit tomu, že její muž byl odsouzený k nejvyššímu trestu. „Co se divíte? Vždyť se ke všemu přiznal,“ usadil ji advokát Vladimír Bartoš. Při posledním setkání na Pankráci nesměla manželovi ani podat ruku.
Jedenáct z úmrtních listů úřady vystavily až v únoru 1955. Příčina smrti – udušení z oběšení.
Hledání zrádce
„Stranická legitimace není důkazem spolehlivosti,“ prohlásil v roce 1949 generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. Po sovětsko-jugoslávské roztržce se hledal vnitřní nepřítel v nejvyšších politických patrech východního bloku. V červnu 1949 byl zastřelen albánský ministr vnitra Koči Dodze. Generální tajemník bulharské komunistické strany Trajčo Kostov coby údajný americký, britský i jugoslávský agent dostal v prosinci 1949 nejvyšší trest. V říjnu téhož roku byl popraven i maďarský ministr zahraničních věcí László Rajk. V maďarském procesu vypovídali také Gejza Pavlík a levicový novinář Noel Field. Při výslechu zmínili i jména některých představitelů KSČ – Vladimíra Clementise, Gustáva Husáka, Otty Šlinga a dalších.
Rudolf Stránský pořád zdůrazňuje, že je nutné nepřítele odhalit. Moc se to ale nedaří. S prezidentem Klementem Gottwaldem pro jistotu požádají o pomoc sovětské poradce. V říjnu 1950 je pak zatčen krajský politický tajemník Otto Šling, na začátku roku 1951 seberou několik desítek vysokých komunistických funkcionářů. Je mezi nimi Marie Švermová, Vladimír Clementis, Artur London nebo budoucí prezident Gustáv Husák. Na jaře 1951 vyšetřovatelé sestaví nepřátelskou skupinu vedenou Šlingem, Švermovou a Clementisem, která zamýšlela odstranit Slánského i Zápotockého a změnit režim v Československu! Pro Moskvu to jsou malé ryby. Zrádce, jenž stojí za řeč a pořádný monstr proces, musí být někdo jiný. Je to Slánský.
Bolševický pozdrav
Rudolf Slánský měl buržoazní původ, pocházel z židovské rodiny, navíc ho už v polovině třicátých let Kominterna kritizovala za oportunismus a azyl v Moskvě získal před válkou až po přímluvě Klementa Gottwalda, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství. Mezi soudruhy však příliš oblíbený nebyl.
V roce 1943 postihla rodinu Slánských tragédie – jejich tříměsíční Naďa byla v moskevském parku za podivných okolností unesena. Zdrceným rodičům bylo doporučeno, ať o tom nikde moc nemluví, aby nekazili dobré jméno strany. O devět let později vyšetřovatel slíbí Slánskému, že dceru uvidí, pokud se ovšem přizná. Naďa se nikdy nenašla...
První náznaky toho, že Slánský je vhodný kandidát na hlavu spikleneckého centra, se objevují na začátku roku 1951. Na poradu zemí sovětského bloku si Slánský připravil referát. Vjačeslav Molotov mu však nedovolí promluvit a dá slovo Alexeji Čepičkovi. Československý ministr obrany je vnímavý a po návratu konstatuje, že „Slánský je nepřítel“. Není jediný, komu to došlo. Na konci března se už vyšetřovatelé cíleně dotazují zatčených právě na Slánského.
V polovině července 1951 zdeptaný Artur London vlastní rukou píše: „Vedoucím trockistického spiknutí v ČSR je generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský…“ Předložené „důkazy“ však Moskvě nestačí, jelikož se opírají pouze o výpovědi zatčených. Stalin píše Gottwaldovi, že „usvědčující materiály o soudruhu Slánském považuje za nedostatečné (…) není žádný důvod k obvinění. Je třeba faktů, které udání potvrzují.“
Stalin nicméně nabyl přesvědčení, že „soudruh Slánský udělal mnoho chyb… Ukázal se jako krátkozraký a příliš důvěřivý, v důsledku čehož spiklenci a nepřátelé škodili straně a lidu. Na místě generálního tajemníka nemůže býti člověk, který se špatně vyzná v lidech.“ Gottwald odepisuje, že se vším souhlasí.
Za pár dnů píše Gottwald se Zápotockým další dopis. Blahopřeje v něm Slánskému k padesátinám, které má 31. července: „Vážený soudruhu, posíláme Ti v den Tvých padesátých narozenin bolševický pozdrav a naše nejsrdečnější blahopřání. Drahý soudruhu, celá naše strana a všechen náš pracující lid Tě zdraví jako svého věrného syna a bojovníka, proniknutého láskou k pracujícímu lidu, jakož i věrností k Sovětskému svazu a velkému Stalinovi.“ Gottwald k jubileu ještě proradně udělí Slánskému Řád socialismu.
Stalin oslavenci ale nepopřeje. Slánský si uvědomuje, že to není náhoda. Zajímá se, jak pokračuje vyšetřování Šlinga a Švermové. Ve čtvrtek 6. září 1951 je Slánský odvolán z funkce ústředního tajemníka strany a o dva dny později jmenován místopředsedou vlády pro národohospodářství. Provede sebekritiku kvůli vytváření paralelního mocenského centra a špatné kádrové politice.
Velký metař
Historik Karel Kaplan v knize Zpráva o organizovaném násilí zmiňuje, že když si vysoký důstojník StB Kamil Pixa přečetl dopis, který mu ukázala vojenská kontrarozvědka, domníval se, že se jedná o kanadský žertík. Po tomto dopise se však hned začal shánět sovětský poradce Semjon Galkin…
Stojí v něm: „Dostáváme nyní zprávy, že Vaše situace se stává obtížnější… Nabízíme Vám bezpečný odchod na Západ. Zaručujeme Vám azyl, bezpečný úkryt a pozdější umožnění existence, vyjímaje politickou kariéru. (…) Abyste se přesvědčil, že tato akce je podnikána ze Západu, bude pro Vás vysíláno heslo v rámci vysílání Svobodné Evropy ve dnech 10., 17. a 24. listopadu, dále 1. prosince 1951, vždy v 19.53 hodin. Heslo zní: Zlé věci přicházejí najednou. Vzkazuje Podpora.“
Dopis adresovaný Velkému metaři donesl ze západního Německa dvojitý agent Rudolf Nevečeřal. Doručit adresátovi jej měla Daniela Kaňkovská, bývalá přítelkyně emigranta Herberta Kauderse.
Člen politbyra ÚV KSSS Anastas Mikojan přiletěl do Prahy už 11. listopadu 1951, aby Gottwaldovi vyřídil, že je třeba zatknout Slánského, protože hrozí, že uprchne na Západ.
Nevečeřal dal Kaňkovské dopis pro Velkého metaře 14. listopadu 1951. Úřednice závodu Rudý Letov psaní neodnesla na bezpečnost ani jej nepředala Slánskému. S Kaudersem údajně o generálním tajemníkovi strany mluvili jako o Velkém metaři, Kaňkovská však politika osobně neznala. Dopis spálila. Nebylo jí to nic platné. Zatkli ji ve stejný den jako Slánského a odsoudili na třináct let.
Lidé by se smáli
Manželé Slánští pořídili Gottwaldovi k 55. narozeninám obraz jeho rodných Dědic od krajináře Vlastimila Rady. Oslava se však 23. listopadu 1951 nekonala. Gottwald oznámil, že je nemocný a návštěvy nepřijímá. Zato předseda vlády Antonín Zápotocký pozval Slánské na večeři, kterou pořádal na počest sovětských hospodářských poradců. Ukazoval hostům koncentráčnické figurky z chleba a nabídl Josefě, že ji provede vilou. „Vodil mě z pokoje do pokoje, od obrazu k obrazu, ukázal mi i svou pracovnu,“ popsala Josefa Slánská v knize Zpráva o mém muži. Po půlnoci se s Rudolfem odebrali domů. Zápotocký upozornil zatýkací komando, ať se připraví… „Ze tmy se vyloupla skupina chlapů. Samopaly namířené,“ vzpomínala Slánská. Kdosi jí zacpal ústa, aby přestala křičet. Rudolf Slánský jenom opakoval: „Ježišmarjá, ježišmarjá…“
Po svém zatčení napsal dopis na předsednictvo strany: „… pokud jde o podezření z nějakých zločinů vůči straně, musí tu jít o strašný omyl. Nikdy jsem stranu nezrazoval, vědomě jí neškodil, s agenty se nepaktoval. Nejsem nepřítel,“ zdůrazňoval. Gottwald a Zápotocký mu vzkážou, ať raději vypovídá.
„Vypovídejte o tom, jakou činností jste poškozoval zájmy KSČ a její politiku,“ vyzve proto Slánského vyšetřovatel 27. listopadu 1951. Vězeň číslo 2359/865 trvá na tom, že nedělal nic proti zájmům strany. Vyšetřovatelé Bohumil Doubek, Karel Košťál a Jan Musil mu opakují, že připravoval protistátní spiknutí. „Přiznejte se!“ „Nemohu!“ Na konci ledna 1952 se Slánský neúspěšně pokusí o sebevraždu. K výslechům, které trvají deset i dvanáct hodin denně, ho vodí spoutaného. Čtyři měsíce vězní i jeho ženu. Na jaře 1952 Slánský povolí: „Nechci zapírat…“ Vyšetřovatel Doubek později uvede: „Rudolf Slánský přiznával jen věci, které mu byly předloženy.“
Jediný trest
„Slánský do poslední chvíle nevěděl, kdo s ním bude souzen v jedné skupině. Byl udiven, že se tam vyskytovali lidé jako Margolius či Hajdů, kteří s ním neměli přímé spojení,“ dodal Doubek. Pro nepřátelskou skupinu se musel zvolit název. Ve hře bylo Spiklenecké a špionážní centrum nebo Spiklenecko-sionistické špionážní centrum. Zvítězilo Protistátní spiklenecké centrum. Žaloba jeho členy vinila z velezrady, vyzvědačství, sabotáže a vojenské zrady.
Zinscenovaný monstrproces začal 20. listopadu 1952. Jeho průběh přenášel rozhlas. Soud a ÚV KSČ obdržely osm a půl tisíce rezolucí. Dělnické kolektivy žádaly: Všichni musí dostat provaz! nebo Kluky židovské pověsit!
Všichni obžalovaní u soudu odříkali naučené texty a žádali soud o co nejpřísnější potrestání. Soudní inscenaci z publika sledoval tajemník Československého svazu mládeže Miloš Jakeš: „Byl jsem překvapen, jak mluví. Přiznávali se, odsuzovali sami sebe. Věřil jsem tomu.“ Manželka Artura Londona, Lise, neuměla dobře česky, ale pochopila, že její muž doznal vinu. Šokovalo ji to. London dostal doživotí. Vírou v komunismus zaslepená Lise mu při první návštěvě ve vězení zdrceně oznámila, že zemřel Stalin. „Tím líp,“ odtušil London.
Josefa Slánská nikdy neuvěřila tomu, že by její muž zradil stranu, nepřiměli ji, aby proti němu vypovídala. V polovině padesátých let pošeptala šestileté dceři Martě, že za všechno, co se jim stalo, může Stalin. Dcera Marta Slánská nesla rodinné břemeno: „Říkala jsem si, že by to bylo všechno snazší, kdyby obvinění vznesená vůči otci byla pravdivá, kdyby opravdu byl proti komunismu a chtěl pro Československo nezávislost na Sovětském svazu…“
