nahoru

Zemřela Miluška Havlůjová. Oběť komunistického teroru se satisfakce dočkala až vloni

HANA BENEŠOVÁ 17. června 2022 • 15:30
Zemřela Miluška Havlůjová. Oběť komunistického teroru se satisfakce dočkala až vloni
foto: Nguyen Phuong Thao

Ve středu 16. června 2022 zemřela ve svých třiadevadesáti letech polistopadová starostka Rudné a politická vězeňkyně MILUŠKA HAVLŮJOVÁ. V listopadu 1953 byla odsouzena k pěti letům těžkého žaláře, až po roce v kriminále jí povolili první návštěvu a její malý syn ji už nepoznal. Loni na podzim se po volbách Miluška Havlůjová podělila s Reflexem o svou radost z toho, že se komunisté nedostali do parlamentu.

„Je pro mě důležité, že se komunisté nedostali do sněmovny. Beru to jako zadostiučinění. Jsem ráda, že jsem se toho dožila. Pomodlila jsem se a poděkovala za to Pánu Bohu. Jsem věřící. Když jsem byla zavřená, víra v Boha mě posilovala. Víc než Otčenáš pro mě znamenal třiadvacátý Davidův Žalm: ,Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivádí. Duši mou občerstvuje. Vodí mne po cestách spravedlnosti pro jméno své…‘ Tento žalm jsem si v duchu opakovala, když na mě při výsleších vyšetřovatelé řvali.  Ve slovech ´Hospodin je můj pastýř, vodí mě po cestách spravedlnosti pro jméno své“ jsem nacházela sílu a útěchu. Nejhorší byla Bartolomějská, to bylo utrpení. Vyšetřovatelům jsem šla na nervy. Na jejich otázky jsem neodpovídala. ,Nedělejte blbou!´křičeli vztekle. ,Pane Bože neopusť mě. Prosím…´ upínala jsem se v myšlenkách k Bohu. Nepřiměli mě, abych jim šla na ruku.

Půjdete s námi

Jsem dcera svých rodičů. Nemohla jsem jednat jinak. Můj táta, Jaroslav Pompl byl sokol, vlastenec. Za války patřil k odbojové skupině, která působila v Rožmitálu pod Třemšínem. Pomáhali lidem, kteří se schovávali v okolních lesích. V roce 1944 se o odbojářích gestapo dozvědělo. Táta se stačil ukrýt, gestapo na jeho dopadení vypsalo vysokou odměnu. Když doma nezastihli tátu, gestapáci místo něj odvedli maminku. Z Malé Pevnosti v Terezíně se po osvobození vrátila zubožená, byla kost a kůže.

Rodiče komunisty v šestačtyřicátém nevolili. Jeden ukrajinský partyzán tátovi ještě za války vyprávěl o hladomoru na Ukrajině, o stalinských čistkách, rozkulačení. Táta se svými názory netajil…  Ani ne měsíc po Únoru, hned v březnu 1948 uvalili národní správu na naši rodinnou pilu ve Voltuši, kde mělo práci sto lidí. Zabavili nám úspory, dřevo, dědečkovi a tátovi oznámili, ať už se na pile neukazují. Za dva roky nucený správce prosperující pilu přivedl ke krachu.

Na Vánoce 1948 tátu sebrali poprvé. Odsoudili ho na rok nucených prací. Dřel ve vápence a v uranových dolech. Když ho pustili, sepsal, co tam zažil. Jeho zprávu jsem předala člověku, který měl údajně kontakty do zahraničí. Pracovala jsem tehdy jako manekýna v Textilní tvorbě, studovat jsem nesměla. Soudruzi mi doporučili, abych dělala krmičku krav, jenže já se krav bála. 

Podruhé tátu zatkli 21. ledna 1953. O pět dnů později mě pozvali na Úřad práce. Čtrnáctiměsíčního Tomáše jsem vzala s sebou. Z Tatraplanu vystoupil nějaký muž, vzal mě za rameno a ukázal mi služební odznak. ,Půjdete s námi.‘ Směla jsem synovi koupit rohlík…    

Nepodepsala jsem

Předvedli mě k výslechu. ,Dejte toho spratka pryč!‘ rozkázal  vyšetřovatel, další mi vyrval Tomáška z náručí a zavřel ho do vedlejší místnosti, kamrlíku, kde měli šanony. Čtyři chlapi na mě řvali, ať jim řeknu, komu jsem předávala otcovy zprávy. Tomášek za dveřmi zoufale naříkal, pak pláč utichl. Z vysílení usnul. Když jsem po několika hodinách mohla odejít, uviděla jsem ho, jak leží na zemi, počůraný, pokakaný. Tisknul se ke mně. V noci dostal horečku.

Znovu si pro mě přišli v květnu. Tomášek za mnou běžel a volal: „Máma, máma!“ Z auta jsem ještě viděla, jak se ručičkama drží plotu…

Ve vazbě jsem byla pět měsíců. Pak jsem dostala nabídku: ,Když nám podepíšete spolupráci, můžete se obléknout a jít domů. Jděte k oknu a dobře si to rozmyslete.‘ Na stole ležel papír a pero. V rohu místnosti visely na ramínku moje šaty. Podívala jsem se z okna. Na ulici vozila nějaká paní kočárek. Dívala jsem se, jak ta žena jezdí s kočárkem po chodníku, sem a tam, sem a tam… Umíte si to představit? Vzpomněla jsem si na tatínka, který mi po zkušenosti z Jáchymova říkal, že se komunistům nedá vůbec nic věřit… Začala jsem se modlit. Svět kolem mě ustrnul a jakoby se rozplynul. Ve sklepní cele jsem si opakovala Davidův Žalm: ,Hospodin jest můj pastýř… Vodí mne po cestách spravedlnosti pro jméno své…‘ Nepodepsala jsem.

Soudce Vojtěch Rudý mi u přelíčení v listopadu 1953 sdělil, že se můj otec snaží vzít vinu na sebe, ale že mi to nepomůže. Odsoudil mě na pět let těžkého žaláře.

Vrátím se domů

Na Vánoce 1953 mi na Pankráci povolili návštěvu. Tomášek na mě zaraženě koukal. „Tomáši, tohle je máma!“ ukázal na mě manžel, který syna držel na klíně. „Není! Je doma, na obrázku,“ prohlásilo moje dítě. Tohle vydržet a nerozbrečet se…  Řekla jsem: ,Tomáši, já jsem zatím tady, ale já se vrátím domů, já se vrátím k tobě domů.‘ Další návštěva proběhla za rok. Seděli jsme u stolu. Tříletý Tomáš z kapsy vylovil bonbon a strčil mi ho do pusy. Bachař se mohl pominout: „Co to děláte! Vyplivněte to! Okamžitě to vyplivněte!“ Tomášek se chytil za hlavu a začal vzlykat. Manžel ho vzal do náruče a odnesl. Bonbón jsem musela položit před sebe na stůl.

Na začátku březnu 1955 Zápotocký udělil matkám s malými dětmi amnestii. ,Neutekla jsi?´ zeptal se manžel, když mě uviděl ve dveřích. - ,Ne, pustili mě.‘ - ,Tomáši, to je máma!´ radovali se můj muž i maminka. Tomášek se na mě podíval, odtáhl se a šel se schovat k babičce. Než nastoupil do první třídy, řekla jsem mu, že jsem byla ve vězení. Vlastně dodneška nevím, jestli se s tím smířil. Jenže já jsem nemohla jinak, nemohla jsem jim podepsat spolupráci, člověk se nesmí nechat zlomit. Byla jsem v komunistickém kriminále dva roky, můj táta si odseděl osm let. Na lidi jako byl on, na ty, jež komunisté pronásledovali, by se nemělo zapomenout. Jsem šťastná, že komunisté, už ve sněmovně nebudou. Snad už navěky…“

HANA BENEŠOVÁ




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.