nahoru

Viděla Heydricha v den atentátu, jeho žena jí sypala cukr na ekzém. Zpověď pamětnice na osudných místech

HANA BENEŠOVÁ, Martin Bartkovský 9. června 2022 • 12:00
Video se připravuje ...
Heydrichova zahradnice: Helena Vovsová vzpomíná na službu na zámku v Panenských Břežanech
• video: 
Martin Bartkovský

Do zámku v Panenských Břežanech nastoupila Helena Vovsová (96) jako zahradnická pomocnice na jaře 1941. Zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha viděla dvakrát – v den kdy přijel, a 27. května 1942, tedy v den atentátu. Po osmdesáti letech Helena Vovsová exkluzivně pro Reflex navštívila prostory Heydrichova sídla v Panenských Břežanech a popsala tehdejší události i život na zámku. Ve videu v úvodu článku najdete její unikátní výpověď.

Kdy jste nastoupila do zámeckého zahradnictví?

V březnu 1941. Dokončila jsem měšťanku a přemýšlela, co dál. Jednou v neděli k nám přišla vzdálená příbuzná, Františka Čemusová, a zajímala se, jaké mám plány. „Válka za rok skončí, takže bude rok doma a pak se uvidí,“ odpověděl jí táta. Teta Čemusová byla zaměstnaná v zahradnictví na Dolním zámku, který využíval jako svoje letní sídlo říšský protektor Konstantin von Neurtah, v břežanském Horním zámku se zase usídlil K. H. Frank. „Sháníme do zahradnictví pomocnou sílu. Nešla bys k nám?“ Bez váhání jsem řekla, že jo. Než Neurathovi na jaře přijeli, uklízeli jsme celý zámek, všechno muselo být vypulírované. Kastelán, který pracoval ještě pro Bloch-Bauera, v bílých rukavicích kontroloval, jestli nikde nezůstal prach. Židovského velkoprůmyslníka Ferdinanda Bloch-Bauera jsem jako asi devítiletá holka viděla. Procházel se parkem k zámecké bráně a měl na sobě bílý oblek. Vrtalo mi hlavou, že mužský nosí bílé šaty. Znáte Klimtův obraz Zlatá Adele? Je na něm manželka Bloch-Bauera, Adele. Zemřela poměrně mladá, v polovině dvacátých letech. Za Blochem-Bauerem často jezdil synovec Robert. Pobláznil všechny holky v Břežanech, vozil je autem. Strýčkův zámek znovu navštívil v létě 1945. Byla jsem vzadu za skleníkem, když jsem v aleji uviděla vojáka v americké uniformě. Robert Bloch-Bauer se mi představil. Lámanou češtinou mi vykládal, že je s armádou v Plzni.

Říšský protektor Neurath se s pomocným personálem nevybavoval. Je to tak?

Neuratha jsem zahlédla, jak stojí v parku u jeřabin, přiběhli k němu jeho dva psi. Byl v civilu. Jeho manželku jsem vídala častěji. Jednou jsem jí narušila odpolední siestu.  Sekala jsem trávu na placu u zámku a kejchla jsem. Jenže ne jako dáma. Asi jsem ji probudila, zapráskla okno.

Líbilo se Lině  Heydrichové se na břežanském zámku?  

A jak!  Párkrát jsem ji slyšela, jak svým hostům před zámkem říká: „Das ist alles meine. To je všechno moje.“ Lina pocházela ze zchudlého severoněmeckého rodu von Osten. Břežany začala upravovat. Divím se, proč nechala zbourat krásnou zimní zahradu. Byly tam čtyři velké palmy, vodotrysk a socha básníka. Chodilo se do ní po železných schůdkách z verandy u jídleny, kde se svačilo. Strojovna, která byla hned vedle, musela taky pryč. Heydrichová byla hospodyňka.

Hospodyňka?

Taková shánčlivá. Dole v přízemí byla chodba plná paroží, a to prodala knoflíkářské firmě na rohovinu. Trávník, který jsem sekala, když se Heydrich naposledy vydal do Prahy, nakázala zrýt. Vysázeli jsme tam stovky cibulek tulipánů, které pak prodala. Vzácné dřeviny v anglickém parku nechala vykácet a dřevo zpeněžila. Němečtí vojáci z posádky na Pohořelci každou sobotu jezdili s dodávkou do Břežan pro zeleninu. Ale ne že by jim ji Heydriška dala, museli ji zaplatit.

Jak to, že jste měla takový přehled?

Přátelila jsem se s pokojskými Mary a Rézi. Díky nim jsem znala všechny drby ze zámku, kdo má přijet na návštěvu, jak se milostpaní vyspala, jestli nepojede na hon na Hlubokou. Říkaly: „Zase jela za milencem, přiveze srnčí.“ A přivezla. Srnka měla v tlamičce smrkovou snítku. Na chodbě visel Linin lovecký klobouk. Před zrcadlem jsem si ho vyzkoušela. Německý voják to viděl a hned žaloval. Heydrichová mi jenom přísně řekla, ať už se to neopakuje. Často jsem taky vypomáhala v kuchyni. Naproti byla jídelna pro služebnictvo. Považovala jsem si toho, když jsem tam s ostatními mohla jíst, bylo to nóbl. Někdy jsem svůj oběd vyměnila s německým vojákem za jeho masovou konzervu.

Heydrich žil na zámku jenom dva měsíce. Dalo se vypozorovat, jaký měl denní program?

Nijak zvlášť jsem to nesledovala. Jezdil pravidelně do Prahy, odjížděl kolem deváté. Když jsem sekala trávu, občas jsem zahlédla, jak pro něj jede auto. Odjížděli po pravé straně kolem zámecké vinárny, vojáci před strážnicí u brány mu vzdávali čest. Podruhé jsem ho uviděla v den atentátu, když jsem ráno sekala trávu u zámku. Heydrich s Linou a tříletou Silke vyšli ven z haly, jsou tam asi čtyři schůdky. Heydrich zvednul dceru do náruče. Přijel mercedes, on nastoupil a odjel. Ten jeho řidič Johannes Klein se po atentátu zotavoval na zámku ze zranění. Kulhal. V Břežanech byl snad až do září.

Jak jste se dozvěděla o atentátu?

Pověděl mi to Heydrichův podkoní Hans. Ptala jsem se ho, jestli neví, co se děje. Na návsi totiž byli shromáždění vojáci, povely doléhaly až k zámku, ze živého plotu na mě vykoukl voják s bajonetem. Lekla jsem se, upustila truhlík s voskovkami a utíkala zpátky do skleníku. Za chvilku přišel Hans, nesl Silke. „Došlo k atentátu na šéfa.“  Myslela jsem, že mu špatně rozumím. Zopakoval to. „Je mrtvý?“ zeptala jsem se. „Noch nicht. Ještě ne,“ odpověděl. Celá splašená jsem běžela za ostatními. „Kdoví, co říkal,“ nevěřili mi, německy jsem moc neuměla. Jenomže to byla pravda. Báli jsme se, že nás přijdou vyslýchat, nic takového se nestalo. Pracovali jsme do pěti a šli domů.

HANA BENEŠOVÁ, Martin Bartkovský




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.