nahoru

Kariéra a konec bitevní lodi Musaši: Ani nejlépe opancéřované lodě nepomohly Japonsku k vítězství

Jaroslav Šajtar 3. února 2022 • 17:10
Kariéra a konec bitevní lodi Musaši: Ani nejlépe opancéřované lodě nepomohly Japonsku k vítězství
foto: Wikipedia.org

Bitevní loď Císařského japonského námořnictva Musaši pojmenovali podle japonské provincie (stejné jméno ovšem nesl slavný šermíř žijící v letech 1584 až 1645). Představovala druhou a zároveň i poslední loď třídy Jamato, kterou postavili jako bitevní loď, kdežto třetí jednotka této třídy, nesoucí jméno Šinano (pojmenována rovněž po japonské provincii), byla dokončena jako ve své době největší letadlová loď světa.

Lodě třídy Jamato se pyšnily postavením největších a nejlépe pancéřovaných bitevních lodí, jaké kdy kdo postavil. V roce 1930 začaly v zemi vycházejícího slunce studie nových bitevních lodí. V říjnu 1934 předložil štáb admirality Námořní projekční kanceláři požadavky kladené na nová plavidla, podle nichž měla hlavní výzbroj – děla ráže 457 mm – a pancéřování schopné vydržet zásahy granátů stejné ráže ze vzdálenosti nad dvacet tisíc metrů zcela deklasovat úhlavního konkurenta a protivníka: Námořnictvo Spojených států (U.S. Navy).

Po vyhotovení řady projektů v březnu 1937 přijali návrh s výtlakem při zkouškách 68 200 tun a hlavní výzbrojí devět děl ráže 457 milimetrů (uvádí se rovněž 460 mm). V červnu 1937 dostala loděnice Micubiši v Nagasaki zadání zahájit přípravu stavby nové obří bitevní lodi. Zakázku obdržela patrně proto, že měla dostatečně velký dok pro stavbu tak velké lodi. Ke zvedání těžkých konstrukčních celků postavili plovoucí jeřáby o nosnosti 150 až 350 tun. Stavba začala 29. března 1938.

Nejpřísnější utajení

Je přitom paradoxem, že konstrukci museli Japonci dovedně maskovat před zraky úředníků amerického konzulátu, nacházejícího se na opačné straně přístavní zátoky.  Musaši spustili na vodu 1. listopadu 1940 a do služby vstoupila 5. srpna 1942, kdy se už ostrovní císařství nalézalo ve válce se Spojenými státy a Británií a jeho námořnictvo ztratilo čtyři letadlové lodi v bitvě u atolu Midway.

Po třech letech práce projektantů na podzim 1937 započala stavba gigantů třídy Jamato, majících standardní výtlak 67 123 tun a plný 72 809. Japoncům, kteří již předtím projevili značné mistrovství ve falšování údajů o skutečných parametrech svých plavidel, se ji podařilo utajit až do konce roku 1941, a to tak dokonale, že technické podrobnosti o těchto superlodích neměl ani německý námořní atašé v Tokiu. Před japonským nenadálým útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941 soustředila země vycházejícího slunce v tichomořském prostoru deset bitevních lodí proti devíti americkým. Avšak počáteční oslnivé úspěchy agresora poměr sil radikálně změnily ve prospěch ostrovního císařství.

Velikášství

Gigantomanie Japonců šla tak daleko, že v roce 1942 chtěli vedle páté, vylepšené lodě třídy Jamato začít stavbu dvou ještě větších kolosů o standardním výtlaku 70 000 tun, takzvaných Superjamato se šesti 508mm děly hlavní ráže. Jenže to už se kolo válečné štěstěny po bitvě u atolu Midway otáčelo v neprospěch země samurajů, a tudíž jejich stavbu zrušili ve prospěch mnohem potřebnějších letadlových lodí. Jediný, kdo si za druhé světové války mohl dovolit luxus stavět ve velkém zároveň bitevní i letadlové lodě, byly bohaté Spojené státy. Bitevních lodí postavily dvanáct (další tři měly rozestavěné, ale nedokončené) proti pouhým dvěma japonským zmíněné třídy Jamato (a dalším dvěma rozestavěným).

Musaši ve službě

Po zařazení do služby Musaši odplula na atol Truk, kde si ji admirál Isoroku Jamamoto, architekt útoku na Pearl Harbor, vybral za svou vlajkovou loď. Po jeho smrti 18. dubna 1943 Musaši dopravila admirálovy ostatky do vlasti a na Truk se vrátila 5. srpna 1943, kde zůstala až do 10. února 1944. V té době podnikla jen výpad proti Marshallovým ostrovům, jenž se však obešel bez přímého kontaktu s americkým námořnictvem. Devětadvacátého března 1944 ji zasáhlo torpédo z americké ponorky USS Tunny třídy Gato, kvůli čemuž odplula na opravu do Japonska. Její protiletadlová výzbroj se dočkala značného posílení.

Po americkém vylodění na Filipínách se stala spolu se sesterskou lodí Jamato součástí centrálního svazu viceadmirála Takea Kurity v bitvě v zálivu Leyte, během níž ji 24. října 1944 napadly v Sibuyanském moři letouny amerických letadlových lodí. První vlna udeřila v 10.27 a tvořilo ji devět střemhlavých bombardérů Curtiss SB2C Helldiver z letadlové lodi USS Intrepid.

Konec

Druhá vlna 45 letounů TG 38.2 zaútočila ve 12.45 a zasáhla Musaši čtyřmi pumami a osmi torpédy. Tolika zásahům neodolalo ani její důkladné pancéřování a do lodi začala pronikat voda. Zdeformované pancéřové pláty na přídi ji brzdily a opožďovala se za zbytkem svazu. Viceadmirál Kurita u ní ponechal křižník Tone.

Ve 13.30 udeřila třetí vlna, tentokrát 24 letounů z letadlové lodě USS Lexington a několik z USS Essex. Ještě před skončením útoku přilétla ve 14.14 vlna 65 letadel TG. 38.4. Polovina strojů čtvrté vlny svou pozornost soustředila opět na Musaši, nyní již dvacet mil za hlavními silami Kuritova svazu. Loď zasáhlo několik dalších torpéd a pum. Náklon na pravoboku se sice podařilo vyrovnat zaplavením komor na levoboku, příď se však stále hlouběji nořila do vln a rychlost klesla na dvanáct uzlů.

Cílem páté vlny, jež se objevila v 15.10, se znovu stala Musaši, zasažená dalšími torpédy. Rychlost klesla na pouhých šest uzlů a plovoucí kolos  už nešlo ovládat. Musaši zasáhlo celkem devatenáct torpéd a nejméně sedmnáct pum, což nemohla vydržet ani tak skvěle zkonstruovaná a odolná loď. Příď se potápěla čím dál tím hlouběji a k vyrovnání nového náklonu na pravobok musela posádka zaplavit tři ze čtyř strojoven, takže loď se pohybovala jen stěží a manévrovat nemohla vůbec. V 19.37 se Musaši prudce naklonila, za minutu se převrátila a zmizela pod hladinou. Z posádky čítající 2400 mužů zahynulo 1024 včetně kontradmirála Tošihiry Inogučiho. Úhrnem 1376 osob vylovily torpédoborce Kijošimo a Šimakaze. Tato bitva byla jedinou akcí, v níž Musaši střílela speciálními protiletadlovými granáty san-šiki, vyvinutými pro děla hlavní ráže 457 (460) milimetrů.

Druhého března 2015 objevil vrak bitevní lodi Paul Allen na dně Sibuyanského moře u Filipín v hloubce jednoho kilometru. 

Císařské námořnictvo ztratilo ve druhé světové válce jedenáct bitevních lodí proti dvěma americkým, zdaleka nejvíc ze všech účastníků celosvětového konfliktu a přesně tolik co Británie, Francie a Sovětský svaz dohromady! Tisíce námořníků na nich sloužících obětovaly život a zdraví za císaře. Kromě bitevní lodi Mucu, jež se potopila 8. června 1943 v zálivu Hirošima po výbuchu střeliva, všechny ostatní poslali ke dnu Američané. Válku krátce přečkala pouze bitevní loď Nagato, kterou 18. července 1945 v Jokosuce poškodily americké letouny. Skončila 29. července 1946 při jaderných pokusech USA na Bikinách. A to je také definitivní tečka za historií japonských bitevních lodí, neboť po druhé světové válce už žádné nestavělo, poněvadž ani nesmělo, a navíc nastal všeobecný soumrak této lodní kategorie, jež po dlouhou dobu nesmazatelně ovlivňovala chod válečných událostí na světových mořích a oceánech.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.