nahoru

Zázraky pátera Šarbela Machlúfa dodnes fascinují věřící, vědce i ezoteriky

Veronika Zenklová 9. července 2021 • 12:00
Zázraky pátera Šarbela Machlúfa dodnes fascinují věřící, vědce i ezoteriky
foto: Wikimedia Commons

Více než třetinu svého života prožil jako osamělý poustevník, přesto se stal celebritou mezi světci. O jeho zázracích si vyprávějí křesťané i muslimové po celém světě a statisíce poutníků dodnes přichází k jeho hrobu. Jeden z největších divotvůrců 19. století, který strávil celý svůj život v libanonských horách, možná vyslyší i vaše prosby a motlitby.

Narodil se v roce 1828 jako nejmladší z pěti dětí chudých rolníků v severolibanonských horách. Pokřtěn byl jako Júsuf Antún a byl vychováván v lásce a křesťanské víře. Když mu byly tři roky, jeho otec zemřel. Aby matka nezůstala na pět dětí a celé hospodářství sama, znovu se provdala za bratra svého zesnulého manžela. Strýc v dětech údajně dál podporoval křesťanskou víru a vedl je k úctě k bližnímu, lásce a modlitbě. 

Touha po samotě

Po vzoru svých dvou strýců z matčiny strany, kteří vstoupili do kláštěra, se Júsuf chtěl také stát mnichem. Rodina mu to ale dlouho rozmlouvala, až roku 1851 utekl do kláštera Panny Marie v Majfúku. Po roce odtud odešel do kláštera sv. Marona v Annaya, kde 1. listopadu roku 1853 složil slavné řeholní sliby a přijal jméno Šarbel po antiošském mučedníkovi. 

Cesta k Bohu

Aby se mohl stát knězem v maronitské církvi, odjel do kláštera svatého Cypriána v Kfifanu, kde se vzdělával v teologii. Maronité jsou největší křesťanskou komunitou v Libanonu. Své jméno odvozují od poustevníka Marona, který žil poblíž Apameie v severní Sýrii a zemřel pravděpodobně roku 410. U maronitů nikdy nedošlo k odluce od Říma. Mají svou vlastní liturgii ve starosyrštině, jejich patriarcha je volen biskupy nejméně dvoutřetinovou většinou a potvrzován papežem. V současné době žije podle Vatikánu na celém světě asi tři miliony maronitů.

Víc než po studiu toužil ale Šarbel po dokonale asketickém životě a žádal si co nejtěžší práce. V létě i v zimě pracoval ve stejném oblečení, obouval jen sandále, nikdy nejedl maso, živil se pouze chlebem, zeleninou a hrachem, pil jen vodu a v noci se modlil. 

Zázračný mnich

Už během života mu bylo přisuzováno množství zázraků. Uzdravoval nemocné, předvídal budoucnost, údajně zaháněl jedovaté hady i hejna kobylek, aby uchránil úrodu.

Známá je také historka, kdy si vyžádal olej do lampy, aby si mohl v noci číst, načež mu jeho spolubratr posloužil z legrace vodou. Nic netušící mnich zapálil lampu a pokračoval v práci. Ta hořela dlouhé čtyři hodiny, než Šarbel usnul. 

Touha po samotě

Šarbel se toužil přiblížit Bohu zcela, a chtěl se proto vydat cestou askety a poustevníka. Když v roce 1872 zemřel v nedaleké poustevně mnich, který ji obýval, požádal svého představeného, jestli by mohl odejít na jeho místo. Ten jeho žádost zamítl a namísto toho jej poslal uzdravovat těžce nemocné a poskytovat lidem poslední pomazání. 

Na svůj vysněný poustevnický život si počkal tři roky, kdy konečně dostal povolení nastěhovat se do poustevny svatého Petra a Pavla. Tam následně prožil dlouhých 23 let až do své smrti. Modlil se, pracoval, svou kamennou poustevnu ve výšce asi 1400 m n. m. obklopenou četnými políčky málokdy opouštěl. Až ke konci života jej navštěvovali poutníci prosící o radu nebo duchovní podporu.

První zjevení

Páter zemřel během šťědrovečerní bohoslužby na následky mrtvice v roce 1898. Poustevna byla v té době odříznuta od okolního světa hlubokými závějemi. Spolumniši, kteří mu tam pomáhali, si lámali hlavu, jak jeho tělo dostat dolů do kláštera, když se náhle po čase objevili lidé z údolí, kteří cestu ke klášteru odházeli. Prý se jim páter Šarbel zjevil a oni pochopili, že potřebuje jejich pomoc. Tělo přenesli do kláštera a následně pohřbili na klášterním hřbitově.

Zázraky a zase zázraky

Několik měsíců poté si mniši všimli, že ze Šarbelova hrobu vychází zvláštní záře. Odkryli jej proto a nalezli jeho tělo neporušené, jako by bylo živé. Z těla kapala tekutina podobná krvi a linula se z něj příjemná vůně. 

Světcovo tělo bylo proto roku 1899 přeneseno do klášterní krypty a jak jeho neporušenost, tak neustálé krvácení byly pozorovány i při dalších otevřeních hrobu, při novém přenesení v roce 1927 i roku 1950 pod dohledem odborné komise a zástupců Apoštolského stolce. 

Libanonský profesor medicíny Georgio Sciukrallah tělo zkoumal v průběhu dalších 17 let, během nichž z těla neustále vytékala podivná tekutina. „Z vědeckého hlediska nenabízí tato skutečnost žádné vysvětlení, protože lidské tělo tolik tekutin neobsahuje. Je záhadou, kde se bere,“ uvedl.

Posmrtná fotografie

V květnu roku 1950 se u Šarbelovy hrobky fotografovalo několik misionářů. Po vyvolání snímku zjistili, že je na fotografii kromě nich ještě jedna postava – vousatý mnich. Když snímek ukázali pamětníkům, jednoznačně se shodli, že je to Šarbel. Právě tato fotografie se stala námětem pro zobrazení světce. V roce 1968 papež Pavel VI. prohlásil pátera za blahoslaveného a v roce 1977 jej uvedl mezi svaté.

K jeho hrobu se dodnes sjíždějí nejen křesťanští, ale i muslimští poutníci z celého světa a prosí o milost. Mnozí pak vypráví o zázračném uzdravení. 

Veronika Zenklová


Klíčová slova: historie, křesťanství, světec



Diskuse ke článku