Zatímco v Německu finišoval Norimberský proces, který měl za cíl potrestat nacistické zločince, v Tokiu se k závěrečnému soudu teprve schylovalo. Tribunál se poprvé setkal 29. dubna 1946, tedy čtyři dny před oficiálním začátkem. Soudci vynesli rozsudky až po dvou letech, sedm nejvyšších japonských pohlavárů bylo odsouzeno k smrti. Jeden z nejdůležitějších viníků však u soudu chyběl, císaře Hirohita ochránila americká armáda.
V Evropě skončila válka na začátku května, hlavní strůjci, jako byl Adolf Hitler či Benito Mussolini už byli dávno po smrti. Italského duceho čekala kulka od partyzánů, führer se ze světa zprovodil sám. Menší ryby se rozprchly po celé Evropě, Spojenci je však pochytali a postavili před soudní tribunál, během Norimberského procesu padlo 16 nejvyšších trestů (poprav bylo jen čtrnáct).
Krutí a agresivní Japonci
Situace v Tichomoří byla komplikovanější, hlavní zlo zosobňovalo Japonsko v čele s císařem Hirohitem. Armáda ostrovního státu páchala všemožné zločiny už od 20. let 20. století. Japonci využili především vnitřních sporů Číny. Během následujícího desetiletí nastal jejich příklon k Hitlerovi a Tokio bylo pevnou součástí tzv. Osy.
V prosinci 1941 napadlo japonské námořnictvo americkou základnu v Pearl Harbor, čímž se rozhořela druhá světová válka i v Pacifiku. Tato část sice začala později, byla vedená s podobnou razancí jako v Evropě. Zvěrstva páchaná japonskou císařskou armádou lze srovnávat s tím, jak Němci zacházeli s Židy. Tento smutný fakt dokazují fotografie zajatých Spojenců, vojáci mnohdy trpěli hlady a Japonci na nich zkoušeli různé experimenty.
Spojené státy nejdříve v Tichomoří ztrácely a zažívaly porážky, karta se postupně obracela, jako zlomová je označována bitva u Guadalcanal. Spojenci však museli postupovat strategicky, protože Japonci ovládali či kontrolovali většinu jihoasijských států, jako například Filipíny či Thajsko. Roku 1945 proběhla bitva o Iwodžimu a Okinawu, Američané ale nedokázali Japonce definitivně porazit. Ti nekapitulovali ani po postupimské konferenci.
Harry Truman se rozhodl jednat, 6. srpna 1945 nechal na japonské město Hirošima svrhnout atomovou bombu. Den nato se ke Spojencům připojil Sovětský svaz, Stalin vyhlásil Japoncům válku. Ani to nepomohlo, a tak Američané použili jadernou zbraň znovu, tentokrát na přístav Nagasaki. Krátce nato vyhlásil císař Hirohito bezpodmínečnou kapitulaci. Ta byla podepsána v září 1945 na palubě lodi Missouri.
Císař musí být nevinný!
Ještě než generál Douglas MacArthur přijal kapitulaci, řešili Spojenci, jak potrestat zločiny, které byly spáchány japonskou armádou. Samotný generál, jenž za oblast zodpovídal, vyňal z viníků samotného císaře a jeho příbuzné. Američané se domnívali, že pokud nebude císař potrestán, budou moci skrze něj realizovat demokratické reformy. Nabízí se rovněž otázka, jak by japonské obyvatelstvo zareagovalo na dehonestaci svého nejvyššího představitele. Hirohito byl zproštěn obžaloby i díky zmanipulovaným výslechům.
Tribunál se ale nevyhnul ostatním pohlavárům. O vině rozhodovalo jedenáct soudců, ti byli vybráni z několika spojeneckých zemí, hlavní slovo měl Australan William Webb. Na straně žalobců se objevili zástupci Spojených států, Austrálie, Kanady, Číny či Filipín. Soudní dvůr byl umístěn do Tokia, srdce Japonska. Obdobně tomu bylo i v případě Norimberského procesu, ten sídlil v chloubě nacistického Německa, v Norimberku.
Spojenci obžalovali 28 osob, jejich vina byla dokazována pomocí záznamů, svědectví či signovaných dokumentů. Soud odstartoval v květnu 1946 a trval bezmála tři roky, soudci rozhodli o vinně 12. listopadu 1948. Šestnáct mužů odešlo s vysokými tresty, dalších sedm slyšelo tvrdý verdikt, trest smrti. Obžalovaní se provinili zločiny proti lidskosti, válečnými zločiny a zločiny proti míru.
Předseda vlády, generál či ministr války
Pomyslným viníkem číslo jedna byl Hideki Tódžó, někdejší předseda vlády. Obrýlený generál velel japonské císařské armádě, která měla na svědomí několik masakrů. „Břitva“, jak se potentátovi přezdívalo, operoval i v Mandžusku. Během procesu vzal veškerá obvinění na sebe, údajně aby očistil samotného císaře. Tódžó byl 23. prosince 1948 oběšen.
Trest smrti vyslechli jak členové vlády, tak špičky armády. První skupinu reprezentoval někdejší premiér Kóki Hirota, během jeho úřadování se Japonsko sblížilo s hitlerovským Německem. V posledních letech života pracoval Hirota jako diplomat, v červenci 1945 přesvědčoval Stalina, aby Sovětský svaz nevyhlašoval Japonsku válku. Druhým vládním činitelem byl ministr války Seiširó Itagaki. Politikovi je přičítán tzv. Mukdenský incident, ten dal Japoncům záminku, aby mohli vpadnout do čínského Mandžuska.
Armádu zastupoval tajný agent Kendži Doihara, jehož osoba měla značný podíl na japonských zločinech v Číně. Generál Heitaró Kimura rázně úřadoval v Barmě, Akora Mutó pro změnu nechal krvavé stopy na Filipínách. Sedmým oběšeným byl Iwane Macui, ten zodpovídal za dění v pevninské Číně. Tresty byly vykonány den před Vánocemi roku 1948.
S výsledkem tribunálu někteří státníci nesouhlasili. Nelíbila se jim především absence japonského císaře. Američané ale význam tohoto rozhodnutí docenili až během studenoválečného konfliktu, Japonsko se po podepsání sanfranciské smlouvy stalo jedním ze spojenců.
Tokijský proces je však dodnes vnímán jako definitivní tečka za japonským řáděním v Tichomoří. Několik dalších tribunálů proběhlo v dalších letech i v Číně, ty však potrestaly nižší šarže.
