nahoru

Americký novinář jako rukojmí našich komunistů. Týrala ho StB a nakazil se tuberou. Pomohla až nečekaná milost

Šimon Kadeřávek23. dubna 2021 • 12:30
Americký novinář jako rukojmí našich komunistů. Týrala ho StB a nakazil se tuberou. Pomohla až nečekaná milost
foto: čtk

Příběh, jenž nemá v československých dějinách obdoby. „Špioni ve službách USA zneškodněni!“ hlásalo Rudé právo. Komunistická moc chtěla ukázat, jak je silná, terčem se stal americký žurnalista William Nathan Oatis. Novinář agentury AP byl 23. dubna 1951 zatčen a okusil tvrdé výslechy StB. Rozsudek padl symbolicky na Den nezávislosti a Oatis odešel s desetiročním trestem.

Narodil se ve městě Marion ve státě Indiana, malý intelektuál vyrůstal pouze s babičkou a jeho nejlepším přítelem byly knihy. V meziválečných letech začal pracovat jako novinář, nejdřív v regionálním tisku, poté ve světové agentuře AP (Associated Press). Po vstupu Spojených států do války narukoval do armády, jeho zdravotní stav ale nedovoloval, aby se předvedl na bitevním poli.

Mladý novinář uprostřed totality

Plnil funkci válečného dopisovatele, po konci druhé světové války v Evropě odcestoval do Tichomoří. Tam se přihlásil do kurzu japonštiny, mimo jiné absolvoval i specializovaný armádní výcvik. Tento fakt zaujal později i Rudé právo. Oatis se následně rozhodl, že z armády odejde, a znovu začal pracovat jako novinář v agentuře AP. Zprvu měl kancelář v New Yorku, poté se stěhoval do Londýna.

To se psal rok 1948 a v Československu proběhl komunistický převrat, zahraniční žurnalisté se stali nežádoucími. Režim jim osekal možnosti a zásoboval je nepravdivými zprávami. Několika dopisovatelům dokonce KSČ zrušila akreditaci. Agentura AP měla v Praze svého muže, jehož jméno zní Nathan Polowetzky. Toho ale čekalo v březnu 1950 vyhoštění, na jeho pozici měl nastoupit perspektivní Oatis.

Ten ihned po příletu navázal spolupráci s dalšími muži, kteří pomáhali agentuře AP shánět zprávy, jmenovitě šlo o Tomáše Svobodu, Pavla Woydinka a Petra Münze. Všem tato spolupráce jednou změní život. Oatis dorazil do Československa v době, kdy se rozjížděly stranické čistky. Barvitě popisoval, jaké v Praze vládnou poměry.

Politická hra a odložený odjezd

Agenturní zprávy se samozřejmě nelíbily komunistickému režimu, který měl po vraždě Milady Horákové a Heliodora Píky pošramocené renomé. Vládnoucí garnitura se rozhodla, že tři měsíce po příletu pozastaví Oatisovu akreditaci. Šéf AP napsal Václavu Kopeckému dotaz, v čem jeho podřízený udělal chybu. Bez odpovědi.

Oatis se tak připravoval na odjezd, zažádal však o odklad, aby mohl zaopatřit veškeré věci. Režim mu vyhověl, což byl první náznak, že je něco v nepořádku. Kolem krku amerického novináře se počala utahovat smyčka. Začátkem ledna 1951 byl zatčen „Vlado“ Clementis, to podnítilo Oatisovu zvědavost a pátral po jeho osudu. V těchto dnech už byl v hledáčku tajné policie, která monitorovala každý jeho krok.

Žurnalista se nevědomky stal jednou z figurek na studenoválečné šachovnici. V odpoledních hodinách 23. dubna 1951 přišli do jeho bytu příslušníci StB. Téměř okamžitě převezli muže do Bartolomějské ulice, tam čelil oťukávacímu výslechu. Vyšetřovatelé po něm chtěli přiznání, problém byl v tom, že Oatis nevěděl, co se po něm chce.

Další Urválkův zářez

Dny plynuly a západní novinář okusil zaručené metody československé policie. Mezi ně patřila přísná izolace či nemožnost spánku. Komunisté chtěli, aby se Oatis přiznal ke špionáži, to samozřejmě nebyla pravda. Dle dochovaných materiálů posílal Oatis strohé agenturní zprávy. „Jste starý špion chycený při činu,“ zahřměl na něj vyšetřovatel.

 Oatis odolával několik týdnů, poté se dvoumetrový válečný veterán podvolil. Dostal před sebe přesně sepsaný text, který měl odrecitovat u soudu. Na nabídku být československým špionem reagoval nesouhlasně. Na proces se začal připravovat i státní prokurátor Josef Urválek, ten měl amerického občana exemplárně potrestat a ukázat československou sílu.

Líčení začalo 2. července 1951, obžalovaný stanul před soudem společně se Svobodou, Woydinkou a Münzem. Novináři bezduše odříkali naučené texty, vše doplnily výpovědi svědků. Po dvou dnech vynesl soud verdikt, stalo se tak symbolicky 4. července, kdy Spojené státy slaví Den nezávislosti.  „Ať tlampač z Wall Streetu vyráží dál svoje smrtonosné skřeky, nevysuší to naše řeky!“ volal Josef Urválek.

Vězeň číslo 2091 je volný!

Po básnické vložce vyměřil obžalovaným vysoké tresty. Oatis odešel od soudu s desetiletým pobytem za mřížemi. Jeho kolegové dopadli mnohem hůře, Tomáš Svoboda dostal 20 let, Pavel Woydinek 18 let a Petr Münz 16 roků. Oatis byl převezen do Ruzyně, kde po několika týdnech napsal žádost o milost. Klement Gottwald nereagoval.

Do osudu vězně číslo 2091 zasáhly světové dějiny. V roce 1953 zemřel Josif V. Stalin a Klement Gottwald, čímž byla nejhorší etapa 50. let u konce. Prezidentem se stal Antonín Zápotocký, ten Oatisovi odpustil zbytek trestu. Českoslovenští zástupci si totiž uvědomili, že diplomacie s americkou stranou bude probíhat lépe, když nebudou mít jednoho z jejich občanů pod zámkem.

Žurnalista téhož roku z Prahy odletěl, v domovině zamířil do jednoho ze sanatorií, protože se ve vězení nakazil tuberkulózou. O svém příběhu zprvu nemluvil, protože vidina komunistického trýznění byla stále živá. V dalších letech se ale věnoval práci novináře, zemřel 16. září 1997.

Jeho polozapomenutý příběh měl dohru i v Československu. V roce 1959 byl očištěn tuzemským soudem, toto rozhodnutí vzala justice zpět po srpnové invazi. Definitivní tečku udělala až sametová revoluce, poté bylo Oatisovo jméno očištěno doopravdy.

Šimon Kadeřávek




Diskuse ke článku