Rakousko patří mezi oblíbené destinace zejména milovníků zasněžených svahů. Tamní ledovce nabízejí několik stovek kilometrů sjezdovek, mezi nejvytíženější patří středisko Kaprun zhruba sto kilometrů od Salcburku. Právě na tomto místě vyhaslo 11. listopadu 2000 přes 150 lidských životů a požár lanovky se stal jednou z největších tragédií v rakouských dějinách.
V devět hodin ráno vyrazila jedna ze souprav směrem k vrcholu. Na palubě se nacházelo 161 pasažérů, které kontroloval jeden zaměstnanec střediska. Lanovka totiž fungovala na podobném principu jako ta na pražském Petříně. Celé těleso bylo taženo motorem, tudíž nebyl potřeba řidič, ale pouze člověk na kontrolu cestujících a otvírání dveří. Když jedna ze souprav vyrazila ze spodní stanice, zpravidla se míjela s druhou v tunelu. Tunel vedl až do cílové destinace.
Nerozbitné sklo jako past
Onoho jedenáctého listopadu nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo cokoliv zvrtnout. Lanovka poklidně stoupala vzhůru, krátce poté, co vjela do tunelu, začal ve spodní kabině pro dozor hořet elektrický ohřívač. Souprava se po chvíli zastavila, což bylo v těchto situacích obvyklé. Požár se však začal šířit, během toho zachvátil i další komponenty. To znamenalo především ztrátu tlaku a cestující byli rázem v pasti, protože nešly otevřít dveře.
Několik desítek lyžařů se snažilo rozbít speciální okna. Lidé používali přezkáče či hůlky, některým se podařilo dostat ze soupravy. Nastal další kritický okamžik, spousta se jich vydala směrem vzhůru, protože doufali, že tam naleznou pomoc. Jiná skupina pod vedením zkušeného dobrovolného hasiče zvolila spodní variantu, při které museli překonat plameny. Tato dvanáctičlenná skupina patří mezi jediné přeživší celé tragédie.
Mezitím nastalo v lanovce peklo, strojvedoucí (či spíše dohled) uvolnil manuálně dveře a do tunelu se vyvalili další lidé. Vydali se sice na cestu, ale neměli prakticky žádnou šanci. O několik desítek metrů dál stála druhá souprava, která čekala na průjezd té spodní. Na palubě byl pouze jeden pasažér a strojvedoucí, ani jeden z nich požár nepřežil. Plameny se postupně rozšířily a výpary z nich stoupaly směrem vzhůru, podobně jako tomu je v komíně.
Národní tragédie
To způsobilo smrt prakticky u všech cestujících, kteří se rozhodli vydat směrem k cílové stanici. Na samotném konci cesty se nacházelo několik restaurací, ve kterých si požár vyžádal další tři oběti. Hasiči dorazili záhy, ale desítkám lidí už nedokázali pomoct. Po uhašení zjistili rozsah katastrofy, mohli se domnívat, jak velké úsilí lyžaři vyvinuli, aby se pokusili zachránit. Jeden z japonských pasažérů ušel v přezkáčích 150 metrů, poté ho dostihly zplodiny a zemřel.
Obětí bylo nakonec 155, mezi nimi se nacházeli především lidé rakouské národnosti, ale třeba také deset Japonců, osm Američanů či dva Holanďané. Česká ambasáda také potvrdila, že mezi mrtvými je i osoba české národnosti, jednalo se o ženu, která pracovala jako lyžařská instruktorka.
Kauza byla mediálně sledovaná, a tak se rychle rozběhlo vyšetřování. Soud později obvinil celkem šestnáct osob, patřili mezi ně jak zaměstnanci střediska, tak lidé, kteří se podíleli na modernizaci lanovky v roce 1993. Oficiální šetření určilo, že se vznítil jeden z ventilátorů ve spodní kabině pro strojvedoucího. Ohřívač nebyl určen pro použití ve vlakové soupravě, což způsobilo jeho požár. Plameny se postupně rozšířily i do další části vozu.
Úřady nakonec nikoho neodsoudily, společnosti však musely vyplatit pozůstalým odškodnění. Po požáru nebyla lanovka nikdy obnovena, její funkci nahradily jiné linky. Postupem času Rakušané tunel zapečetili a zbořili některé stavby spojené s tragédií. Jediným tichým svědkem je středisko Alpincenter.
Čtyři roky po tragédii byl odhalen pomník všem obětem. Betonová místnost je vybavena barevnými skly, které mají symbolizovat jednotlivé cestující. Memoriál stojí nedaleko dnešní lanové dráhy.
