nahoru

Olga Nováková: Femme fatale československých pilotů v Británii i matka sedmi dětí

HANA BENEŠOVÁ 22. září 2020 • 16:30
Olga Nováková: Femme fatale československých pilotů v Británii i matka sedmi dětí
foto: Archív Olgy Novákové

Své šestnácté narozeniny Olga Nováková (98) neslavila. Zapomněla na ně kvůli mnichovské dohodě. Cestu z Varšavy do Paříže a potom do Londýna si však pamatuje velmi dobře. Francouzský i britský dům jejích rodičů se stal pro československé letce náhradním domovem. „Byli jsme hrdí, když za války londýnský rozhlas referoval o úspěších československých letců,“ vzpomíná Olga Nováková.

Narodila jste se v Polsku.

Můj tatínek, legionář Jaroslav Horníček, byl diplomat. Pomáhal zakládat československé vyslanectví ve Varšavě. V úřadě se seznámil s mou maminkou, Olgou Pacovskou. Její rodiče se do Polska přistěhovali ze Zásmuk na začátku minulého století, dědeček získal místo v chemické továrně v polském městě Libusza. Na návštěvu prarodičů jsem se vždy těšila. Babička napekla vanilkové rohlíčky, uložila je na spodní poličku do spíže, abychom na ně se sestrou snadno dosáhly, a potom se naoko divila, kam to cukroví mizí, že asi v domě bydlí nějaký mlsný šotek. Četla nám taky pohádky a vyprávěla různé veselé a napínavé historky, třeba jak se seznámila s dědečkem.

Jak?

Na plese. Chtěl ji vyzvat k tanci, musel ji však oslovit před půlnocí, jinak se to neslušelo. Jenomže jeho vyvolená byla pořád v kole a už hrozilo, že to dědeček nestihne. Nakonec to dobře dopadlo a byla z toho láska na celý život. Po dědečkově smrti se za námi babička přestěhovala do Varšavy. Tatínek kolikrát žádal o přeložení do Prahy, vždycky z toho však sešlo. Bydleli jsme na vyslanectví v Koszykowě ulici, před domem byla zahrada a tenisové kurty, které se v zimě proměnily v kluziště. Prázdniny jsme se sestrou pokaždé trávily v Československu, nemohly jsme se dočkat.

Kam jste chodila do školy?

S Vlastou, o rok starší sestrou, které doma nikdo neřekl jinak než Vlastenka, jsme chodily do polsko-francouzské školy a do francouzského lycea. Nastoupily jsme do první třídy spolu, jí bylo sedm a mně šest let. Vlastenka byla primuska třídy, na lyceu pokaždé získala prix d’excellence. V Anglii jsme obě studovaly v Oxfordu.

Sledovala jste politické události?

Samozřejmě! Člověk si připadal bezmocný. Vzpomínám si, jak Německo 11. března 1938 překročilo rakouské hranice a Rakousko se ihned vzdalo. V neděli 15. března 1938 jsme šly s Vlastenkou na film Carův kurýr, a když jsme vycházely z kina, uslyšely jsme kolportéra, jak volá: „Niemcy napadają granice Czechosłowacji!“ Doma nás maminka uklidnila, že ta hrozná novina je naštěstí falešná zpráva. Přesně si vybavuji, jak 23. září 1938 prezident Beneš vyhlásil mobilizaci. Z československého rozhlasu zněly sokolské a vojenské písně, na vyslanectví se otevřelo šampaňské. Týdny předtím byly hrozné, vypadalo to, že nás Francie zradila a Anglie opustila, ale toho dne jsme se dozvěděli, že se za nás postavily, jdou s námi.

Za pár dnů bylo všechno jinak…

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku