Třináctého dubna 1941 sice SSSR podepsal pakt o neutralitě s Japonskem, a Stalin dokonce doprovodil japonského ministra zahraničí Jósukeho Macuoku na nádraží, objal ho a řekl: „I my jsme Asiaté, musíme držet spolu!“, nicméně mezi oběma mocnostmi přetrvávala vzájemná nedůvěra.
V zemi vycházejícího slunce existovaly vlivné kruhy, jimž by nebylo proti srsti zaútočit na sovětský Dálný východ poté, co třetí říše zahájila realizaci plánu „Barbarossa“, ale armádní kruhy varovaly, že válka s Čínou, jež se místo rychlého vítězství přeměnila ve vleklý a krvavý konflikt, odčerpává příliš mnoho kapacit pozemních sil. Nezapomněly také na velmi pádnou lekci, kterou jim zasadila Rudá armáda v roce 1939 na mongolském Chalchyn golu. Vzhledem k tomu, že Nippon disponoval třetím nejsilnějším válečným loďstvem na světě s výborně vycvičenými námořníky a nejlepšími námořními letci, zvítězila nakonec varianta tažení proti západním mocnostem v Tichomoří, jež během prvního půl roku přinesla ohromující úspěchy.
Kdo vlastně koho víc ohrožoval?
Přestože znamenitě fungující sovětská špionážní síť v Japonsku informovala vedení země, že císařské ozbrojené síly na SSSR nezaútočí, udržovalo sovětské velení po celou Velkou vlasteneckou válku na Dálném východě mohutné síly. Největší obavy z možné japonské agrese pociťovalo v první fázi konfliktu, zhruba až do přepadení Pearl Harboru, a pak během katastrofálního vývoje na frontě v létě a na podzim 1942.
Neuškodí přiblížit si, jaké síly zde rozmístilo. V den přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem, 22. června 1941, to představovalo podle XI. svazku Dějin druhé světové války 703 714 vojáků, 10 080 děl a minometů, 3188 tanků a samohybných děl, 4140 bojových letounů a 94 bojových lodí, 1. prosince 1941, kdy vrcholila obranná fáze bitvy o Moskvu, už 1 343 307 vojáků, ale „jen“ 8777 děl a minometů, 2124 tanků a samohybných děl, 3193 bojových letounů a 96 bojových lodí, 1. července 1942, kdy se Němci a jejich spojenci po zahájení letní ofenzívy valili do nitra široširé země, 1 446 012 vojáků, 11 759 děl a minometů, 2589 tanků a samohybných děl, 3178 bojových letounů a 107 bojových lodí, 19. listopadu 1942, kdy Rudá armáda zahájila úspěšnou stalingradskou strategickou útočnou operaci, 1 296 822 vojáků, 12 728 děl a minometů, 2526 tanků a samohybných děl, 3357 bojových letounů a 98 bojových lodí, 1. července 1943, v předvečer bitvy u Kurska, 1 156 961 vojáků, 13 843 děl a minometů, 2367 tanků a samohybných děl, 3949 bojových letounů a 101 bojovou loď, 1. ledna 1944, na začátku zimního tažení Rudé armády, 1 162 991 vojáků, 16 827 děl a minometů, 2069 tanků a samohybných děl, 4006 bojových letounů a 102 bojové lodi a 9. května 1945, v Den vítězství nad nacistickým Německem, 1 185 058 vojáků, 20 695 děl a minometů, 2338 tanků a samohybných děl, 4314 bojových letounů a 93 bojové lodi. Houževnaté a na třeskuté mrazy výborně připravené sibiřské jednotky rozhodujícím způsobem přispěly ke zdaru sovětské protiofenzívy před Moskvou v prosinci 1941.
Japonská Kuantungská armáda se počtem děl, minometů, tanků a samohybných děl ani bojových letounů sovětským silám nemohla rovnat, a tudíž vzniká všetečná otázka, kdo se vlastně měl cítit více ohrožený. Však také císařský generální štáb začal již na jaře 1944 pracovat na obranných plánech pro případ války s mocným sousedem.
Zlověstné narážky
V 5. svazku Dějin Velké vlastenecké války Sovětského svazu 1941–1945 vyčítali Japoncům, že zvláště po stalingradské katastrofě působili velké těžkosti sovětské námořní dopravě v Pacifiku, a to především lodím přivážejícím dodávky z USA. Od začátku války do konce roku 1944 prý zadrželi a prohledali 178 sovětských lodí a tři nákladní lodě potopily ponorky. Přesto v letech 1943 a 1944 zůstávaly diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi sice chladné, nicméně korektní, a japonského velvyslance nadále zvali na oficiální recepce.
Ještě na teheránské konferenci a při mnoha jiných příležitostech sovětská strana svým americkým a britským spojencům říkala, že vstup SSSR do války proti Japonsku před porážkou třetí říše nepřichází v úvahu, což zní naprosto logicky. Avšak v polovině roku 1944, nesoucího se ve znamení dalekosáhlých vítězství sovětských ozbrojených sil, se objevovaly zajímavé náznaky, které znalcům sovětského prostředí neunikly. Tan například vyšel román Alexandra Nikolajeviče Stěpanova Port Arthur, jenž sice neospravedlňoval expanzívní politiku carské vlády na Dálném východě, ale přece jen charakterizoval rusko-japonskou válku z let 1904 až 1905 jako „národní“ válku a „pokořující národní porážku, volající po odplatě“. To věru neznělo příliš leninsky.
Sovětské územní požadavky
Po jaltské konferenci se sovětští představitelé pevně zavázali vstoupit do války proti ostrovnímu císařství. Nedělali to pochopitelně nezištně. Měli totiž dostat jižní Sachalin, který v roce 1905 získali Japonci, a Kurilské ostrovy. Podle rusko-japonské dohody z roku 1855 měly Sachalin spravovat obě země, zatímco Kurily si rozdělily. Roku 1875 se Japonsko vzdalo nároků na Sachalin, ale dostalo celé Kurily. Podle Portsmouthské mírové smlouvy z roku 1905 dostala země vycházejícího slunce jižní část Sachalinu. Jenže Sověti nyní žádali nejen navrácení jižního Sachalinu, nýbrž i celých Kurilských ostrovů, jež pokládali za japonskou základnu pro zásahy proti sovětské lodní dopravě v Tichomoří.
Klauzule jaltského protokolu o uznání statu quo pro Mongolsko a o sovětských privilegiích v Číně postoupili „na souhlas“ Čankajškovi. Na jaltské konferenci se však Spojenci dohodli, že vzhledem k mimořádné tajnosti této otázky odevzdají Čankajškovi protokol o Japonsku až po porážce Německa.
Přituhuje
Pátého dubna 1945 sovětská vláda vypověděla pakt o neutralitě s Japonskem. Lidový komisař zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov oznámil císařské vládě, že od uzavření paktu se situace „úplně změnila“, jelikož Německo zaútočilo na SSSR a Japonsko třetí říši pomáhalo. Kromě toho vstoupilo do války proti Británii a USA, jež jsou spojenci Sovětského svazu. „Na základě třetího článku... který opravňuje vypovědět pakt rok před vypršením jeho platnosti, sovětská vláda využívá toto právo s účinností od 13. dubna 1945.“
Alexander Werth ve své výborné knize Od Stalingradu po Berlín tvrdí, že pětiletý pakt o neutralitě byl z právního hlediska platný až do 13. dubna 1946 navzdory tomuto vypovězení, a tudíž sovětský útok na Japonsko v srpnu 1945 byl ve skutečnosti porušením paktu. To je ovšem v příkrém rozporu s formulací Molotovovy nóty.
Patnáctého května 1945 Japonci zrušili spojeneckou smlouvu s de facto již neexistující německou vládou, jakož i jinými fašistickými režimy, což si sovětská vláda vyložila jako první kroky pro mírové sondáže ze strany země vycházejícího slunce.
Japonci sondují
Se sovětskou stranou navázaly z pověření japonské vlády kontakt dvě „soukromé“ osoby – generální konzul v Charbinu Mijakawa a rybářský magnát Tanakamaru, jenž 4. března 1945 navštívil sovětského velvyslance v Tokiu Jakova Malika a řekl, že ani Japonsko, ani USA nemohou zahájit mírové rozhovory. Zapotřebí je „božská vnější síla“, aby připravila mírovou dohodu, a tuto úlohu může sehrát Sovětský svaz.
Po vytvoření nové vlády admirála Kantaróa Suzukiho se oba emisaři vyjadřovali ještě jasněji. Ministr zahraničí Šigenori Tógó požádal 20. dubna Malika, aby mu sjednal schůzku s Molotovem. Tógó, jenž se chtěl vyhnout bezpodmínečné kapitulaci před Spojenými státy, poslal bývalého předsedu vlády Hirotakeho Hirotu, aby 3. června navštívil Malika. Podtrhl přání císařské vlády zlepšit vztahy se Sovětským svazem. Druhá schůzka se konala následujícího dne a 24. června ještě další dvě. Hirotova mise však neuspěla a japonská vláda nyní usilovala o navázání přímých kontaktů se sovětskou vládou v Moskvě, avšak bezvýsledně, a navíc sovětská delegace na konferenci Velké trojky v Postupimi podrobně informovala Spojence o těchto krocích.
Jenže poté, co Američané úspěšné vyzkoušeli atomovou pumu, už neměli na sovětské účasti ve válce proti Nipponu takový zájem jako na jaltské konferenci. Winston Churchill ve svém díle Druhá světová válka napsal: „Nebudeme potřebovat Rusy. Skončení války s Japonci nezáleží na nasazení jejich armády... Nemusíme je prosit o laskavost... Napsal jsem Edenovi: ,Je celkem jasné, že si teď Spojené státy nepřejí ruskou účast ve válce proti Japonsku.‘“
Ruský parní válec už nic nezastaví
Jenže Sovětský svaz nehodlal slevit ze svého odhodlání vyhlásit Japonsku válku. Císařský velvyslanec v Moskvě Sató učinil 2. srpna naléhavou návštěvu u Molotova v souvislosti s postupimským ultimátem Spojenců, ale Vjačeslav Michajlovič projevil neústupnost. Když o šest dní později požádal Satóa, aby ho navštívil, tak jenom proto, aby mu sdělil, že SSSR vyhlásil zemi vycházejícího slunce válku. To se stalo dva dny po svržení atomové pumy na Hirošimu.
Je třeba říci, že formulace sovětského vyhlášení války zněla... podivně. Stálo v ní, že po kapitulaci Německa je Japonsko jedinou velmocí, která chce pokračovat ve válce. Protože odmítlo postupimské ultimátum, návrh japonské vlády, aby sovětská vláda dělala zprostředkovatele, „ztratil jakékoli odůvodnění“. Císařská vláda odmítla kapitulovat, a proto Spojenci požádali Sovětský svaz, aby vstoupil do konfliktu a zkrátil ho. „Sovětská vláda je toho názoru, že jedině takováto politika přinese brzký mír, zbaví lidi dalších obětí a utrpení a umožní japonskému lidu odvrátit nebezpečí a zkázu, jaké utrpělo Německo, když odmítlo bezpodmínečnou kapitulaci. Dnem 9. srpna se Sovětský svaz bude pokládat za stranu vedoucí válku s Japonskem.“
O průběhu krátké sovětsko-japonské války informujeme čtenáře v samostatném článku.
