Oblíbené téma politiků jsou dluhy, dlužníci a exekuce. Mají utkvělou představu, že jim pomáhání lidem ve finančních problémech pomůže řešit jejich vlastní problémy s politickými preferencemi. Při hledání světla reflektorů si často bohužel neuvědomují, že bojují minulou válku. Postavení dlužníků bylo během posledních tří let posíleno natolik, že problémy mají spíše věřitelé. Schváleno bylo podstatné zvýšení nezabavitelných částek, omezeny platby advokátům a exekutorům a zavedeny poměrně velkorysé podmínky pro oddlužování. Nad asymetrickým vývojem odvěkého vztahu dlužník-věřitel druhý jmenovaný nevěřícně kroutí hlavou. A není se čemu divit.
Největší ránu pro věřitele však poslanci teprve chystají. Na jejich stolech leží návrh novely insolvenčního zákona, podle kterého by se všechny dluhy po třech letech odpustily, pokud by dlužník zaplatil pouhých 40 000 korun všem věřitelům dohromady, bez ohledu na to, kolik peněz dluží. Pokud by byl tento návrh bez dalšího schválen, v podstatě by se zhroutil celý systém vymáhání dluhů.
Jenže tohle všechno nedostává do těžké situace jen existující a budoucí věřitele. Otevírání snadných cest, jak dluhům unikat nebo se jich úplně zbavit, paradoxně - avšak naprosto pravidelně - postihne nejvíce ty, na jejichž "ochranu" je zacílen, tedy na ty, kteří se drží zuby nehty nad vodou.
Lidé, kteří se poctivě snaží vyžít s málem, jsou totiž z pohledu bank a jiných věřitelů rizikovou skupinou. Logicky - stačí zkrátka málo a takový člověk začne mít se splácením problémy. Potvrzují to i statistiky exekucí – téměř polovina exekucí má jistinu dluhu do 10.000 Kč, dluh s jistinou nad sto tisíc Kč má jen cca 10 % exekucí. Proto je naprosto legitimní, že tuto skutečnost soukromé i veřejné instituce berou v potaz a implementují je do podmínek svého obchodování.
Jenže pokud se legislativně zhorší možnost dostat od rizikové skupiny zaplaceno, tak takové osobě služby buď přestanou poskytovat, nebo nasadí takové ceny, aby se jim vynahradilo riziko ztrát. Takže lidé z nižšími disponibilními příjmy – tedy rizikoví klienti – si nebudou moci půjčit u banky vůbec nebo si budou půjčovat za poměrně vyšší úrok, nekoupí si nic na splátky či leasing, nepronajmou si byt bez obrovské kauce, budou platit vyšší zálohy za energie a nikdo jim neopraví nic bez platby předem. Podobných skutečných příběhů, kdy nejvíce rizikoví budou nejvíce biti, lze generovat nespočet.
Ale obrázek bude ještě barvitější. Řada firem si nemůže své zákazníky vybírat – energetické společnosti, mobilní operátoři či vodárny nemohou své služby jen tak odepřít. O to více jim hrozí riziko nedobytných pohledávek. A riziko něco stojí. Hádejte, kdo jej asi tak zaplatí? Pokud ne viníci, zaplatí to ostatní platící zákazníci. A to opět relativně nejdrsněji dopadne na nejchudší. Protože u nich náklady na svícení, topení, telefony a internet (s distančním vzděláním nezbytnost) tvoří významnou položku v rodinných rozpočtech.
A jsme v bludném kruhu, který je klasickým případem nedomyšlených důsledků regulace, v České republice bohužel stále častější efekt absence kvalitního procesu hodnocení dopadů regulace. Poctiví nemajetní budou díky poslancům ještě chudší, čímž se zvýší riziko zakolísání a pádu do spirály končící dluhy, které už zvládnout nedosáhnou. Ale pak jim zákon přispěchá na pomoc a umožní jim z dluhů uniknout. Ale touhle pomocí uvrhne do těžké situace další skupinu obyvatel žijících poblíže hrany existenčních potíží.
A to vůbec nyní nehovoříme o tom, jaké podněty (přesněji snad incentivy) se takovouto regulací vytvářejí pro ty nepoctivé.
Přijde mi, že si v oblasti dlužník-věřitel politici čím dál častěji počínají jako „hrdinové“, kteří zapálí stoh slámy z toho důvodu, aby jej mohli mezi prvními začít hasit a vysloužili si pochvalu. A takové jednání rozhodně není tím, co bych od zákonodárce, jehož mám volit, očekával.
Autor je advokát a vysokoškolský pedagog, působí jako předseda správní rady Liberálního institutu.
