Demonstrace z roku 1989 na unikátních snímcích. Jan Šibík ukazuje fotky, které jste dosud neviděli | Reflex.cz
nahoru

Demonstrace z roku 1989 na unikátních snímcích. Jan Šibík ukazuje fotky, které jste dosud neviděli

Dan Hrubý, Martin Bartkovský11. září 2019 • 09:20

Jan Šibík před třiceti lety určitě nemyslel na to, že se rok 1989 stane vzývaným historickým mezníkem a fotografie z něj budou jednou vycházet v knihách. Dělal jen to, co dělat chtěl, jak to cítil, kam ho vedl instinkt. Nyní se k událostem oné doby vrací knihou a výstavou na Staroměstské radnici v Praze a najdete na ní i snímky, které jste dosud nikde neviděli. Podívejte se na unikátní fotografie v naší fotogalerii. Zákulisí vzniku některých fotek popisuje sám Jan Šibík ve videu v úvodu článku.

Kde je potřeba vyprávění o roce 1989 začít?

První větší demonstrace přišla 21. srpna 1988. Bylo mi pětadvacet, sedával jsem ve Slavii, vedl chytré řeči a měl za sebou dva roky pokusů o focení. Jestli se to tak dá vůbec nazvat. Vážně, hledal jsem zvrásněnou kůru stromů nebo pavučiny v oknech a za vrchol umění považoval, když se sluneční paprsky odrážely na zdi nebo ve stínítku lampy. A teď najednou demonstrace a já se na ni rozhodl jít, a hlavně fotit.

Fascinující fotky ruské každodenní reality se vším, co přinesla a odnesla: Když je…

Chtěl ses fotografií živit?

To byla jenom touha a sen, který byl absolutně nedostižný. Já vzhlížel k lidem, kteří studovali FAMU, a fotit jsem vážně neuměl. Víš, když někdo s focením začíná, tak nevidí, jak moc jsou jeho fotky špatné. Fotí klišé – to je ta zvrásněná kůra, pavučiny a stará Praha samozřejmě –, ale jeho fotky jsou absolutně plytké. Jen to prostě nevidí. A najednou tu byla nějaká úplně nová věc, tím myslím tu demonstraci, něco, co tu ještě nebylo.

Jak jsi ji prožíval?

Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Poprvé jsem viděl dav několika tisíc lidí, jak šel Prahou až ke Slavii. Tam stál vyrovnaný kordón policajtů – udělal jsem jeho fotku s Pražským hradem v pozadí. A do dneška si pamatuju dívku v bílé košili, která jako jediná nesla československou vlajku. V tu chvíli mi došlo, jak moc to tehdy museli tihle lidé odskákat.

Fotil jsi je s vědomím toho, že se děje něco významného? Že se blíží velká společenská změna?

Nadával jsem na režim jako všichni… Ale, po pravdě řečeno, já to tak bezvýhradně politicky nebral. Říkám to na rovinu, jak to opravdu bylo. Já demonstrace zároveň vnímal jako příležitost pro moje focení. A to, že byli všude tajní a rozbíjeli lidem foťáky a chovali se agresívně, to pro mě byl adrenalin. Najednou jsem pochopil, že přesně tohle je směr, kterým bych se chtěl vydat…

Když na Václaváku hořely tanky. Podívejte se na barevné fotky sovětské okupace, které…

Fotit dramatické události?

Ano. Pochopil jsem, že mi vyhovuje, když se konfrontuji s událostmi, kde je trochu napětí, nějaké nejistoty i nebezpečí. Právě tenhle stav mě začat bavit.

Objevil jsi stav vzrušení, jde to tak říct?

Přesně, zároveň jsem si uvědomil, že svoje fotky z protirežimních demonstrací asi jen tak nezveřejním. A taky musím říct, že když jsem se pak dostal k lidem z disentu a oni mi řekli, ať jim nějaké fotky přinesu, tak jsem se normálně bál. Do dneška si pamatuji, jak jsem jim je roztřesenou rukou podával a pořád jen opakoval: Hlavně tam nepište autora, že jsem to fotil já. Hrdina jsem rozhodně nebyl. Pořád mi šlo víc o to, abych mohl dělat fotky, než o vyhraněný politický postoj.

Bál ses?

To je jasný. Proto mi také hodně fotek uteklo. A samozřejmě si s odstupem let říkám, že jsem mohl být trochu odvážnější. Jenomže ta příležitost už se nezopakuje. Vlastně jsem měl v té době tři handicapy: Prvním byla technika. Aparáty byly z dnešního pohledu nedokonalé. Ostřit i nastavovat expozici se muselo manuálně. Proto byla spousta fotek rozmazaná, světlá, nebo naopak tmavá. Druhým handicapem byl fakt, že jsem ještě neuměl fotit a ty správné situace jsem neviděl, a třetím, že jsem byl moc ustrašený. Ale to byli skoro všichni…

No právě, zpětně si to vyčítat je, myslím, absurdní...

Ano, jenže když to srovnám s událostmi, které jsem fotil v následujících letech ve světě, tak to, co se dělo u nás, byl opravdu samet. I před revolucí. A můžeme si říkat a namlouvat, co chceme. Možná někoho zmlátili a zavřeli, ale s brutalitou, kterou jsem viděl později na vlastní oči, to bylo absolutně nesrovnatelné. Nicméně v tu chvíli jsem takové srovnání neměl a samozřejmě – klepal jsem se strachy.

Všechny fotografie Jana Šibíka z revoluce v Československu, Rumunsku i Německu najdete na výstavě JAN ŠIBÍK 1989 na Staroměstské radnici, která trvá od 4. září do 14. listopadu 2019.

 

Duchové války se zjevují na současných fotografiích
REDAKCE 3. ledna 2011 • 11:45

Duchové války se zjevují na současných fotografiích

Krvavý příběh varšavského ghetta na silných fotografiích: Z půl milionu Židů nezbyl…

Dan Hrubý, Martin Bartkovský



Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Petr Sokol: Sázejte na politiku, dokud se v českých sázkových kancelářích nenaučí určovat kursy
PREMIUM X Ivan Stěpanovič Koněv: Hrdinný osvoboditel Prahy, nebo padouch?
PREMIUM X Bohumil Pečinka: Proč se Čapí hnízdo nesmělo dostat před soud
PREMIUM X Taylor Swift: Blonďatá zpěvačka dobyla hudební trůn a stala se nejlépe vydělávající celebritou světa
PREMIUM X Zelený Raoul: Jak nemít problém s Rusy ohledně sochy Koněva?

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější