Je sobota, výročí naší svatby. Pomalé dopoledne, které o sobotách pravidelně věnujeme drobným domácím pracím a ospalému uklízení malého bytu, přechází – taky pravidelně – v odpolední ukecanou seanci na gauči s několika lahvemi lehkého vína.
Vzhledem k našemu výročí se dnes bavíme o svatbě. O tom, jaká byla. Mluvíme i o tom, proč jsme se vlastně chtěli vzít, i když ani jeden z nás na nějaké oficiality nevěří. Proč to pro nás bylo důležité a proč nám nestačilo jít tzv. českou cestou a jen jsme se neregistrovali. (Protože nejsme auta.)
S další skleničkou vína jsme si připomněli i to, jak jsme se seznámili a co všechno už jsme spolu za ta léta prožili. S tou další – dnes to víno mizí nějak rychle – se ujišťujeme, že spolu zkrátka chceme být. Napořád.
Říkat takovéto velké vzletné věty nahlas by mi normálně – zastřízliva a od pondělí do pátku – dělalo dost velký problém. Ano, víno je samozřejmě rozhodující faktor, ale i tak jsem byl dost překvapený tím, jak jsem se během téhle soboty emocionálně odkopal.
Už se setmělo. A my si pořád povídáme. A pak je najednou zničehonic noc, sobota je náhle pryč, a na nás padne únava. („No, z uklízení unavení nejsme.“ – „Uklízeli jsme vůbec?“) Pak oba konečně zmlkneme, možná už i podřimujeme.
Během přesunu z pohovky do ložnice, napůl už ve spánku, naplno opilí, zbývá říct jen to jedno. Ale říkat miluju tě mi zkrátka nejde. Ani kdyby toho vína bylo dvakrát tolik. Nejde mi to, nikdy jsem tahle slova nahlas, neironicky a jiné osobě neřekl. Zkrátka je nemám ve slovníku, nenaučil jsem se je používat. A tak je řeknu po svém: „Tohle byla další báječná sobota, během který jsme nezapnuli ani rádio, ani Netflix.“
Manžel zhasne světlo, políbí svého manžela a řekne: „Já tebe taky.“
Mám rád naše společné soboty, ale do té příští musím zapracovat na své slovní zásobě.
