Zkáza Dejvického divadla: Seriál je groteskním pohledem do vnitřností divadla | Reflex.cz
nahoru

Nový seriál Zkáza Dejvického divadla je groteskním pohledem do vnitřností oblíbené scény

Vojtěch Rynda4. března 2019 • 09:40
Trailer seriálu Zkáza Dejvického divadla
• video: 
YouTube

Na uvolněné vysílací místo po veleúspěšném seriálu Most! v pondělí večer Česká televize nasazuje šestidílný cyklus Zkáza Dejvického divadla. Satirická mystifikace o potížích oblíbené pražské scény divoce kmitá mezi sofistikovanými narážkami a předpubertálním humorem.

Nápad oslavit prostřednictvím České televize pětadvacáté výročí existence Dejvického divadla formátem povídání a vzpomínání byl před časem zavržen jako příliš konvenční. Svěžejší směr ukázala povídka Ondřeje Hübla, s nímž Ivan Trojan a Václav Neužil natáčeli reklamy na mobilního operátora. Trojan, Neužil a další herci Dejvického divadla v povídce prodávali předražené hrnce důchodcům coby takzvaní „šmejdi“. Tento druh humoru s Hüblem scenáristicky rozpracoval režisér a někdejší umělecký šéf divadla Miroslav Krobot do šesti epizod, které pak Krobot zrežíroval coby půlhodinové televizní díly.

Přehlídka bizarních nápadů

Zkáza Dejvického divadla se odehrává nejen ve skutečném prostředí divadla na Praze 6, ale i s jeho skutečným personálem. Sami sebe v ní tedy představují herci i příslušníci dalších profesí jako pokladní, maskérky nebo lidé od stavby. Pro diváka tedy seriál představuje atraktivní možnost podívat se do veřejnosti nepřístupných míst, kde se poetika dnes už bezmála kultovní scény rodila – do šaten, rekvizitáren, na centrální „náměstíčko“ s posezením a do dalších prostor.

Tradičně lakonický Krobot v materiálech ČT tvrdí, že všechno, co se v seriálu děje, je skutečné, což je samozřejmě stylizace a nadsázka. Hübl realističtěji tvrdí, že seriál je mixem polopravdy a fikce, jehož „přestřelenost“ má divák odhadovat. Zápletky jednotlivých epizod jsou ale natolik absurdní (a v souhrnu obsahují takové množství mrtvol), že fikce v příbězích musí zcela dominovat a realitu v nich zastupují hlavně různé interní vtípky, narážky a citace odkazující na dějiny a provoz divadla.

Epizody jsou ucelené a dějových přesahů z jedné do druhé najdete jen minimum. Zastřešující situace spočívá v tom, že Dejvické divadlo přijde o dotace a musí si rozpočet doplňovat prostřednictvím bizarních, většinou neúspěšných nápadů. V prvním díle tedy nastoupí hostující finský režisér Aki Jussi Huhtala, aby se souborem nazkoušel Richarda III., na kterého se budou sjíždět diváci z celé Evropy. Třetí část se točí kolem toho, že by Dejvické divadlo vyrazilo na lukrativní turné po Japonsku, nicméně s repertoárem Spejbla a Hurvínka.

Oblíbené tváře pěkně pohromadě

Divadelní outsider (a takových je mezi diváky České televize většina) interní vtípky těžko rozšifruje a musí se tedy bavit dějem v prvním plánu. Ten ale působí překvapivě řídce: jednotlivé epizody stojí víceméně na jednom a půl nosném nápadu, ze kterého se vykřesávají variace na týž vtip. Opakování s sebou samozřejmě nese absurditu, u níž ale není jasné, nakolik je záměrná. To samozřejmě může být rovněž záměrem – připomínajícím ale spíše do sebe zacyklenou slepou uličku. Úmyslná je jistě i volba vsadit namísto na děj na groteskní atmosféru a na relativně bezdějové nonsensové skeče – jako když David Novotný odejde z divadla bez kalhot a vrátí se pro mobil.

Bez spekulování o záměrnosti může být například díl nazvaný AIDS, v němž pracovníci divadla zjistí, že možná mají AIDS – ukáže se totiž, že jedna z postav je dost pravděpodobně HIV pozitivní, a protože v Dejvickém vládne vysoká míra promiskuity, o zdraví se začnou bát všichni. Nápad s potenciálem černého humoru ale sklouzne k překvapivě nejapné frašce, v níž se dnešní dospělí lidé k věci staví jako v prehistorii tuzemské osvěty ohledně AIDS někdy na počátku 90. let. Herci se například odmítají objímat v rámci role na pódiu, aby „to“ nechytli. Díl s hostujícím režisérem chce zase bavit repetitivní postavou příliš ambiciózní tlumočnice, přehrávaným „finským prokletím“ Jaroslava Plesla a rýmy typu „prdel – úděl“.

Nadsázka může spočívat i v záměrné stylizaci do ochotnictví na úrovni gymnaziálních prken. U Zkázy Dejvického divadla je ale divácky nevstřícně nečitelná a nevyrovnaná. Příznivci poetiky souboru se na ni nejspíš okamžitě a s gustem naladí, ale většinový divák se v jejím oscilování mezi sofistikovaným zcizováním a nízkoprahovými vulgarismy může snadno ztratit. I divadlem nezasažené publikum nicméně ocení, že má oblíbené tváře jako jsou – vedle už zmíněných Trojana, Neužila a Plesla i David Novotný, Martin Myšička, Lenka Krobotová, Klára Melíšková a mnozí další pěkně pohromadě. Tedy podobně jako před pěti lety v seriálu Čtvrtá hvězda.

Dejvické divadlo má mezi tuzemskými scénami natolik svébytnou pozici, že je zcela v řádu věcí, že si k jubileu dopřálo takto svéráznou oslavu. Jestli je ve výsledném seriálu něco zcela evidentní, pak to, jak si členové a pracovníci Dejvického práci na této televizní mystifikaci užili.

Vojtěch Rynda



Nejlepší filmy a seriály

Podívejte se na naše žebříčky nejlepších filmů roku 2018

Thrillery Dramata Komedie Horory Filmy 2018 Sci-fi Seriály


Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější