Minisérie Metoda Markovič: Straka je vztahová komedie, která staví vtipné konverzace nad mordy
Kriminalista Jiří Markovič polapil sériového vraha Ladislava Hojera v minisérii Metoda Markovič: Hojer (2024) tak úspěšně, že z toho byli tři Čeští lvi a aktuálně 30. místo v žebříčku nejlepších seriálů na ČSFD. Oneplay/Nova logicky přichází s druhou řadou, která očekávatelně zpracovává další velkou krimikauzu československých 80. let – „spartakiádního vraha“ Jiřího Straku. Co ale asi čekal jen málokdo, je žánrový zvrat do komedie přinejmenším v prvních třech dílech, byť se dal vytušit ze jmen režisérů Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara.
První řada Metody Markovič v režii Pavla Soukupa se sice místy snažila o syrovost a výtvarný expresionismus, ale stejně nejvíc vsadila na úhledné retro a bodré rozprávění. Češi sice kriminálky milují, nota bene ty podle skutečných událostí, ale nechtějí se i přes jejich často brutální povahu nechat rušit skutečnou drásavostí nebo hlubší psychologií. Retro je pro ně příležitostí podívat se do bezpečí „vyřešeného“ světa, ve kterém mordy fungují jako příjemně dráždivé koření.
Proto přináší Metoda Markovič: Straka tak zajímavý úkrok. Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar, autoři mimo jiné skvělé hororové komedie Přišla v noci, a staronový scenárista Jaroslav Hruška zachovali „pohodindu“ první řady i vzrušující vraždy, ale zcela nepokrytě se z domácké kriminálky posunuli do rodinné komedie. Převzali přívětivou estetiku, kde hraje každá tapeta, zapalovač nebo šusťákovka, i žánrová schémata toho typu, že kriminalisté se rádi vyskytují v trojicích hodnej, zlej a mladej, ale velkou část dění pojali jako rozvernou taškařici, ve které se řeší v první řadě vztahy.
Přinejmenším první tři (zhruba hodinové) díly ze šesti, které byly k tomuto textu k dispozici, jsou příkladů plné. Jde o motivy, které procházejí napříč dějovými liniemi i postavami, a o humor, jenž se projevuje nejrůznějšími výrazovými prostředky. V Praze sice na jaře 1985 umírá série zavražděných žen, vyšetřovatel Jiří Markovič snová hypotézu, že jde o dílo jediného pachatele – mladistvého delikventa, a státní orgány se bojí, že se kauza dostane na veřejnost a ohrozí konání spartakiády, mamutí demonstrace síly, jednoty a masovosti socialistického sportu. Ale divák místo napínavého pátrání a mravenčí kriminalistické práce sleduje, jak Markovičova dcera Monika začíná randit, jak učni Strakovi padá do náruče jedna dívka za druhou, jak se „zlej policajt“ Pepa Vilímek pokouší po smrti manželky někoho sbalit, jak si „mladej“ Vlasta zvyká na soužití s tchánem a tchyní na 45 metrech čtverečních... Odlehčeně a vtipně podané téma vztahů a jejich nejrůznějších podob je nejbohatším a nejkonzistentnějším rysem série.
Některé scény jsou čistou groteskou, jako když Markovič načapá dceru s nápadníkem, cigaretami a čůčem: sedí herectví, záběrování, střih, lakonický dialog... Jindy jde o humor situační a černý: škrtič Straka učí vlastního otce vázat kravatu a zasvěceně mluví o „smyčce“. Na skvělých dialogových prohozech a herectví stojí rodinné scény u jídla, třeba když Markovičovi dohazují Vilímkovi svou kamarádku nebo když Straka kryje otce před matkou, jíž se oba dva bojí. Vděčnou legraci dělá i použití dobové hudby, například písně Kotvalda s Hložkem Láska očima s textem „víš, jak holce říct, že se ti líbí?“ do Strakova dovádění s jednou z jeho nápadnic. A nebo hlášky: „Vždyť jsi nikoho nezabil!“ houkne na Straku kvůli průšvihu na internátu jeho kamarád a mladý vrah se zatváří pochybovačně...
A mezi tím vším se pátrá po pachateli – velmi laxně, čehož si všímá i generál Alojz, který kriminalistům s gustem zatápí. A laxní je i dramaturgie. Celý první díl se točí kolem falešné stopy romského záletníka Šerkézyho: divák ví, že tahle linie nikam nepovede, ale aspoň se může těšit z veselých cigánských a východňárských stereotypů. Mistrovství světa v hokeji zabírá daleko víc prostoru, než kolik by se dalo svést na vykreslení dobové atmosféry. Linie Markovičova týmu a Straky se po polovinu série takřka nepropojí, jednotlivé situace se střídají mechanicky, bez gradace.
Když tedy divák rezignuje na krimi žánr, může si užít zábavnou podívanou, prokládanou i momenty filmařského mistrovství – například několika komplikovanými dlouhými záběry, v nichž se vrah s vyšetřovatelem nevědomky těsně minou na kladenské diskotéce. Oslnivý je i dialog Markoviče se starým známým z minulé řady, odsouzeným Stahlwerkem v podání Vojtěcha Kotka. A právě že i tato řada stojí stejně jako první série na pečlivém obsazení a výborných hereckých výkonech. Petr Lněnička v roli Markoviče opět předvádí padesát odstínů laskavosti a lidského pochopení, Adam Mišík coby Vlasta prokazuje nebývalý komediální talent (výborné je jeho němé zoufalství z tchána), Václav Neužil kolísá mezi vdoveckou rezignací a zdravým sarkasmem. Výborné jsou i představitelky Strakova harému a další ženské postavy v čele se Sarah Haváčovou coby paní Markovičovou.
Výkladní skříní druhé série pak je samozřejmě Maxmilián Kocek jako Straka, stejně jako jím minule byl Petr Uhlík v roli Hojera. Kocek, kterého proslavila úplně jiná role stydlivého teenagera v jiném „nováckém“ seriálu Sex O'Clock, tu podává herecky zdaleka nejkomplexnější výkon. Suverénně střídá polohy, dokáže působit bezstarostně, výhružně, jako šéf party, seladon i mírně vyděšený záškolák, ale vždycky je v něm něco mrazivého. A to se Kocek naplno rozjede jistě až v druhých třech dílech, v nichž už bude v rukou Markoviče.
Pojmout minisérii o vrahovi žen jako vztahovou komedii je (morbidním) vtipem jaksi na druhou: vždyť i Straka si vlastně „hledá holku“. Takový druh pojetí si žádá odvahu – a i díky ní je druhá řada Metody Markovič zajímavější než první.
