Bunkr pro miliardáře: Telenovela o konci světa a přežití, kde ale nikdo nemá mozek ani pud sebezáchovy
Tvůrci Papírového domu slíbili luxusní postapo drama plné napětí, morálních dilemat a španělské drzosti. Místo psychologického thrilleru ale doručili chaotický mix žánrů, kde se apokalypsa mění v přehlídku nelogických rozhodnutí a dialogů, které by nefungovaly ani v castingu na reklamu na šampon.
Na papíře to znělo nadějně - novinka od prověřeného tvůrčího dua, luxusní bunkr a skupina miliardářů, kteří si zaplatili přežití. Pro fanouška postapo žánru a Falloutu dokonalé lákadlo. A nutno říct - první minuty jsou fantastické. Tempo, vizuál, architektura, světlo - všechno působí sebevědomě a velkolepě. Chvíli si říkáte, že sledujete nejlépe vypadající španělský seriál od dob La Casa de Papel. Jenže to nadšení vydrží sotva první díl. Pak se všechno začne sypat.
Konec světa, začátek chaosu
Premisa je silná - skupina miliardářů se stahuje pod zem, aby deset let přežila globální katastrofu. Mohlo to být chytré podobenství o elitách a nerovnosti, ale tahle ambice se rozpadá hned po prvních scénách. Místo psychologického dramatu o moci, morálce a přežití přichází série scén, které nedávají smysl ani v telenovele, natož v apokalyptickém sci-fi.
Seriál působí, jako by někdo v půlce natáčení zapomněl, co vlastně točí. Jednu chvíli se tváří jako dystopie, pak jako romantické drama, chvíli jako krimi a nakonec jako soap opera. Thriller? Občas. Krimi? Možná. Young adult? Všude. Snaží se oslovit všechny, včetně queer publika, ale netrefí nikoho.
Namísto izolovaného dramatu sledujeme partu afektovaných postav, které si ještě ani nevybalily kufry a už řeší, s kým kdo spí, kdo koho opustil a proč se kdo urazil. Místo pudu sebezáchovy nastupuje hormonální bouře. Vypadá to, jako kdyby se v bunkru místo krizového managementu konal casting na pokračování Riverdale. Dialogy jsou plné frází a reakcí, které by v reálném světě nikoho nenapadly. Postavy mění názory i motivace podle potřeby zápletky a vůbec nikdo se nechová, jako by právě přežíval konec civilizace.
Když vizuál hraje líp než herci
Po vizuální stránce se Bunkr pro miliardáře může měřit s nejlepšími projekty Netflixu. Architektura spojuje art deco, brutalismus a futuristický minimalismus, kamera elegantně pracuje s prostorem a světlem. Jenže všechno tohle silně stylizované kouzlo mizí ve chvíli, kdy herci začnou mluvit. Každá věta zní teatrálně, gesta jsou přehnaná a místo napětí přichází nechtěná komedie.
Herci se snaží o vážnost, ale postrádají hloubku a jejich přehrávání je místy až trapné. To vše umocňuje několik zvláštních castingových voleb - včetně Miguela Garcése s obřím knírem záporáka ze Sonica, který vypadá, jako by se ocitl v jiném žánru než zbytek obsazení. A ani stylové kostýmy, které ladí s estetikou bunkru, to nezachrání.
Jediné malé potěšení přichází ve chvíli, kdy se objeví Enrique Arce - pro fanoušky navždy Arturito z Papírového domu. Jeho přítomnost sice nic nespasí, ale na chvíli připomene, že tenhle seriál má tvůrce, kteří kdysi uměli psát postavy, co se chovají jako lidi. Podobnost s La Casa de Papel tu ale nezůstává jen u jména - je vidět snahu zopakovat stejnou strukturu vyprávění s postupným odhalováním informací. Jenže tam, kde to dřív fungovalo jako napínavé vrstvení příběhu, to tady působí spíš jako zoufalá snaha protáhnout děj, který už dávno nemá kam jít.
A pak to přijde - cliffhanger. Místo napětí spíš úleva, že to konečně končí. Jenže Netflix to myslí vážně a plánuje další sérii. Bunkr pro miliardáře tak zůstává luxusní fasádou bez základů - drahou, lesklou, ale uvnitř prázdnou.
