Hotel, trocha sexu a převážně nuda. Nová Emmanuelle nemá se slavným erotickým filmem nic moc společného
Původní snímek Emmanuelle z roku 1974 lákal i pohoršoval diváky svou erotičností, která neměla daleko od toho, aby ji někdo nazval pornem. Možná i díky kontroverzním scénám – třeba hromadné znásilnění protagonistky v opiovém doupěti – se softcorový film stal světovým hitem a dodnes je to jeden z nejúspěšnějších francouzských filmů. Letos se do kin dostává stejnojmenný remake. Originál zůstal po premiéře ve francouzských kinech dalších deset let a dočkal se šesti pokračování. O takovém úspěchu si nová Emmanuelle může leda tak nechat zdát.
Se svou předlohou nová Emmanuelle, kterou režírovala i napsala oceňovaná francouzská režisérka Audrey Diwan, sdílí snad jen jméno. Pokud přimhouříte očko, tak možná jednu až dvě scény. Na rozdíl od původního snímku, kde je Emmanuelle ženou bohatého francouzského diplomata působícího v Bangkoku, kde se i celý děj odehrává, v novém zpracování je samotná protagonistka zámožná. Živí se jako kontrolerka kvality služeb jistého řetězce hotelů. Tentokrát ji práce zavedla do Hongkongu (kde se mimochodem odehrává i děj Emmanuelle 2). V prvních dvou minutách filmu se při letu do hotelu stane členkou mílového klubu, stejně jako Emmanuelle v sedmdesátých letech. Určí tím tón filmu a připraví vás na trochu klaustrofobní atmosféru. Nikam jinam než do hotelového lobby a samotných pokojů se totiž moc nepodíváte.
Nuda v Hongkongu, Bangkoku i na plátně
Emmanuellina motivace k neřízené promiskuitě byla v původním snímku nuda. Její manžel byl totiž neustále pracovně vytížen, a dokonce ji v objevování její sexuality podporoval. Protože jak v průběhu filmu několikrát opakuje, svou ženu nevlastní. Co pohání novou Emmanuelle, kterou ztvárnila Noémie Merlant, v jejích sexuálních dobrodružstvích, ale nevíme. Obecně její charakter je jedna velká neznámá.
Jedním telefonátem je divákovi naznačeno, že dobře placenou pozici protagonistce zařídila paní v pokročilém věku. V tom samém hovoru zjistíme i to, že i přes všechen luxus, co pobývání v kontrolovaných hotelech přináší, Emmanuelle svou práci zrovna nemusí. Obrázek si o hrdince ale můžete udělat dlouhými záběry na její smutný obličej, popřípadě na její nepřítomný výraz, který má během většiny erotických scén.
Explicitního obsahu je ve snímku ale oproti originálu pomálu. Emmanuelle totiž musí zjistit, proč hotelu zničehonic kleslo hodnocení. Její pátrání po oné příčině je proložené hezkými záběry ze života hostů hotelu, jídel jak z michelinské restaurace a hudbou, která tvoří napětí i tam, kde nemusí být. Na plátně tak vidíme zvláštní směsici žánrů. Samotný snímek se trochu ztrácí v tom, čím má vlastně být. Když už se ale začne ztrácet i divák, nabídne mu lechtivou scénu.
Lechtivý film jen se špetkou erotiky
Veškerým erotickým scénám předchází těžkopádné kýčovité dialogy, které působí jako z filmu pro teenagery ze začátku tisíciletí. Konverzace probíhají výměnou zdvořilostních otázek jako „čím se živíš“ a končí ohranými frázemi typu „čím víc mi toho o sobě řekneš, tím méně o tobě vím“. Jelikož takhle probíhá většina interakcí hlavní postavy, nikdy si nejsme jistí, s kým flirtuje a s kým ne.
Teprve až když na scénu nastoupí Will Sharpe v roli záhadného inženýra Keie, začne být jasné, o koho a o co má Emmanuelle zájem – to, co nemůže mít. Nebrání jí to samozřejmě v tom, nadále provádět techtle mechtle s místní eskortní dámou. Každopádně lesbický sex na plátně na rozdíl od originálu nevidíme. I když snímek má pojednávat o jisté sexuální svobodě a otevřenosti, jak tomu bylo padesát let nazpátek, Emmanuelle přitahují převážně muži. Vztah s escortem tak působí spíše platonicky.
Erotiky je ve filmu obecně málo. Snad jen tolik, aby se snímek mohl nazývat erotickým. Pokud trvá lechtivá scéna déle než minutu či dvě, většinou se jedná o záběr koupající se Noémie Merlant. Lehký fetišismus Emmanuelle je naznačen u scén, kdy například pije vodu z vany po inženýrovi nebo když se postupně obnažuje, potírá se ledem a všechno pečlivě dokumentuje pomocí svého mobilního telefonu.
Je zvláštní, že v rádoby feministickém uměleckém snímku jde hlavní postavě – úspěšné silné ženě – převážně jen o mužskou validaci. Stejně tak je zobrazována převážně způsobem pro potěšení mužského publika (tzv. male gaze). Mezitímco původní Emmanuelle prožíváním rozkoše začíná i končí, v nové adaptaci přijde až na samotném konci. A i když se režisérka snažila prohodit genderové role, které v sedmdesátých letech byly pevně dané, moc se jí to nepodařilo.
Nová Emmanuelle se pokouší být psychologickým ponorem do nitra znuděné a úspěšné protagonistky, která je věčně neutěšená. Nakonec to budí dojem, že většina jejích rozhodnutí je nepromyšlených a z rozmaru. Snímek se snaží, abyste se nad ním zamysleli. Nic ale nevykoumáte. Pokud ale nebudete poslouchat příšerné dialogy a přetrpíte provokativní scény, můžete se alespoň kochat hezkými záběry na luxusní hotel a pornem gastronomickým.
