Po dealerech ve filmu BANGER. nastupují v seriálu Adikts na scénu adiktologové. Nejsou to ale žádní odborníci, kteří by hasili škody, které drogy páchají. Mají totiž dost problémů sami se sebou. Jsou to totiž ještě studenti, kteří se potýkají s vlastními nejistotami. Těch se však pětice hlavních hrdinů v růžových pláštích skoro zázračně zbaví, když sami zkusí látky, proti kterým mají brojit – ať už pomocí radikálního potírání nebo empatického průvodcovství, jak tvrdí dvě různé pedagogické koncepce.
Režisér Adam Sedlák ve své očekávané šestidílné sérii, která je od tohoto týdne celá k dispozici na iVysílání, ale nikoho za ručičku nevodí. Ocitáme se ve vychýlené realitě, jíž tvůrci živí stylizovanými prostředími, karikaturními postavami i fantaskními komplikacemi. Ony drogy, které pětice kamarádů zkusí, vypadají v lahvičkách schovaných ve školní laboratoři jako séra, po nichž člověk nabyde superschopnosti. Jakkoliv mohou být instantní účinky příjemné, naši hrdinové se jich nemohou zbavit. A začne jít do tuhého, čímž nutně nemyslím nekončící erekci Maxe, jehož úd dokonce v rozrastrované podobě promluví.
Ano, Adikts sice vznikly jako součást větší preventivní protidrogové kampaně zaštítěné Českou asociací pojišťoven a policií, ze své nutné angažovanosti a doslovnosti se však pokouší vyvléct tím, že proti závislostem ostentativně neburcují vyhrocenými obrazy mrtvých feťáků se zaraženými injekčními stříkačkami v rukou, naopak příběh umisťují mezi reálie současných pražských dvacátníků, kteří žijí přiměřeně hedonistickým životem, kde se drogy prostě vyskytují. Neviděli jsme ale tohle už… minule?
BANGER. si také užíval, že může ulpívat na referenčních odkazech trendy mládeže, aby ve finále poučil o tom, že drogy se minimálně nemají míchat. Šlo o projížďku velkoměstskou nocí, kde byly jednotlivá místa i situace zahalené v intoxikovaném oparu. Jako diváci jsme ale přesto soustředěně očekávali moment, kdy se plány dvou hejsků rozsypou, a to navzdory sebevědomé střihové skladbě pracující například i s kódy komunikace na sítích. Ve velmi specifické subkultuře mladých pražských vysokoškoláků, co chodí do klubů, se odehrávají i Adikts.
Chaotická energie, na níž stál BANGER, v Adikts však nefunguje a nevtahuje. Je tu například scéna večírku, kde je každý z kamarádů jinak sjetý, což má patrně ukazovat, jak nevděčné je ono mixování různých látek. Všichni kamarádi se zkrátka rozutečou jinými směry, podobně jako divákova pozornost. Podoba s pátou epizodou druhé série Euforie, kde se strašlivě zvrhne intervence závislé dívky jménem Rue, jíž se ve strhujícím horečném úprku městem rozpadá osobnost, tu rozhodně není. Šest dílů tady doplácí na velmi nepřehledné motivace protagonistů, kvůli nimž se na ně nedá napojit, jakkoliv tu celé scény krade Petr Uhlík v roli Maxe, jenž na všechny otázky odpovídá slovy „vynasmažím se“ a srší energií, která z něj dělá pána komedie, podobně jako Marsella Bendiga v BANGERu.
Je příznačné, že Adikts přicházejí na sítě ve stejnou chvíli jako americký thriller Saltburn o třídním napětí, který také chce, aby se o něm mluvilo kvůli dekadentním obrazům hýřící mládeže, které není nic svaté. Oba dva tituly ale spíše jen zakrývají, že se o žádnou pravou subverzi nejedná, protože jde o mainstream, který se chce líbit a jde po všech současných trendech, které velí ilustrativnosti a přehrocenosti. Méně by bylo nejen v tomhle případě více.
