Brad Pitt jako neurotický nájemný zabiják Beruška v akční komedii, která se celá odehrává v japonském rychlovlaku? Od režiséra Davida Leitche, podepsaného pod filmy jako John Wick nebo Deadpool 2? Na papíře Bullet Train sliboval být jednou z nejzábavnějších podívaných tohohle léta. Na plátně je ale jen směsí žvanění a scenáristických konstruktů.
Když zabiják Beruška napíše na dekl od záchodu „had, neotvírat!“, je to první povedený vtip filmu. Ale to už jsme v poslední třetině stopáže, asi už nám stačí málo a žádný smrtelně jedovatý had v ději v první řadě vůbec být neměl, protože už tak scénář působí jako absurdní mišmaš postav, motivů, zápletek, pokusů o humor a hlavně nesnesitelných keců, které se navíc donekonečna opakují. Když mají dva lotři přezdívky Citrón a Mandarinka, je to na jedno uchechtnutí, ne na dvacet dalších rádobyvtipných zmínek. Když jeden z nich chápe život, lidi a tak vůbec na základě animovaného seriálu Mašinka Tomáš, dá se nad tím pousmát (většina děje se odehrává ve vlaku, aha), ale aby tenhle motiv prostupoval celým dějem...
Adaptace komediálního románu Kōtarō Isaky mohla být prostě roztomile přiblblá. Do rychlovlaku na trase z Tokia do Kjóta nastoupí nájemný zabiják a chmaták, kterému jeho „řídící důstojnice“ dala novou přezdívku Beruška; pro štěstí, protože pan Beruška trpí představou, že ho pronásleduje smůla, a dokonce kvůli tomu chodí k psychoterapeutovi. Beruška má za úkol čapnout kufřík (se samolepkou z Mašinky Tomáše na držadle) a vystoupit na nejbližší stanici. Vlak se ale hemží dalšími bizarně pojmenovanými zabijáky, kteří o sobě zpočátku většinou nevědí navzájem, ale jsou tak či onak spojení právě s kufříkem, ruským superbossem Bílou smrtkou nebo se zabíjením dětí a manželek.
Umístit děj do jedoucího vlaku přímo škemrá o lineární, chronologicky vyprávěnou akci v duchu Nebezpečné rychlosti, ale to by bylo na Leitche a (začínajícího) scenáristu Zaka Olkewicze asi moc jednoduché; místo toho příběh, který se už tak moc nehýbe, brzdí odbočkami „před 26 lety“, „o 47 minut dřív“ a podobně. Už tak překombinované vyprávění autoři dále komplikují příchody dalších postav – nebo hadů. A jestliže jsme humor označili za řekněme nesofistikovaný a repetitivní, akce je chaotická, neinvenční a hlavně je jí zoufale málo.
Bullet Train totiž není akční komedie, ale divadelní hra přenesená do kina; ne náhodou se Isakova hra dočkala i divadelní adaptace. Jednota místa, času a děje, spousta postav prostě posedává a popochází ve vlaku a vede řeči. Ty připomínají Tarantina v době, kdy se překlopil do polohy „žvanivý slimejš“, tedy od druhého Kill Billa dál, nebo Guye Ritchieho v jeho nejslabších chvilkách. Byl to ostatně Ritchie, kdo dal Bradu Pittovi jednu z jeho prvních rolí v žánru krimikomedie – ve filmu Podfu(c)k, v němž snaha nacpat co nejvíc barvitých postaviček do jedné rozkošatělé zápletky dopadla o několik tříd lépe.
Budování mýtu Bílé smrtky připomíná Obvyklé podezřelé, motiv drsňáka na psychoterapii gangsterskou komedii Přeber si to. Rádobydrsňácká kombinace zpomalených akčních záběrů a explozivního soundtracku je ohraná. Logika zoufale absentuje i nad běžný rámec filmů, které na logiku zrovna nespoléhají. Postavy – nesympatické, Beruška nás zajímá jen tak tak s odřenými krovkami. Bullet Train není ani fascinujícím selháním, velkolepou vlakovou bouračkou, ve kterou se zvrhly jiné, ne úplně povedené spektákly; je prostě vlakem, který se nikdy pořádně nerozjede.
