nahoru

Film Duna: Pomalá adaptace proniká štítem

Adam Balažovič 22. října 2021 • 12:30
Duna Trailer
• video: 
Warner Bros. Pictures

Titulek je pro někoho docela jasný odkaz na svět Duny, ale zkuste ho vysvětlit na párty náhodným hostům. Potlesk nesklidíte, jak jsem zjistil. S Dunou a jejími různými verzemi knižními, filmovými i herními jsem vyrůstal. Byla oblíbenou knihou mého otce, a tak se stala i mou. Takže nejsem tak docela objektivní. Nadšeně zhltnu jakoukoliv novou verzi. Na druhou stranu jsem si nikdy nepřestal ani při opakovaném sledování Lynchovy Duny uvědomovat, jak nesnesitelný film to dovede být. Tak je snad integrita mé objektivity zachována.

Vedle seriálu Nadace se jedná o druhou adaptaci klasického sci-fi díla, často označovaného za nezfilmovatelné, které se nám dostává tento rok. Narozdíl od Asimovovy knihy je ovšem román Franka Herberta od doby svého vzniku v 60. letech filmově zpracován již potřetí. A pokud počítáme i psychedelické vize Alexandra Jodorowského, tak počtvrté. A můžeme si rovnou přiznat, že ze všech tří pokusů je tenhle zcela jednoznačně nejsnesitelnější. 

DUNA: Rozhovory s tvůrci, upoutávka snímku a film o filmu.VIDEO Blesk, Vertical Ent., Warner Bros.

Jodorowského nikdy nerealizovaný opus měl jistě obrovský potenciál, i kdyby jen z hlediska plánovaného obsazení. Kdyby mi někdo navrhl, jestli se chci dívat na setkání Salvadora Dalího, Orsona Wellese a Micka Jaggera v jednom filmu, může to být klidně „Medvídek Pů zkouší halucinogeny” a budu plně spokojen. Jejím hrobem byl ale režisér sám, který odmítl natočit film kratší než deset hodin.

Divadlo strýčka trikaře

U Lynchovy verze z roku 1984 brání diváckému zážitku alespoň pro mě doba jejího vzniku a s tím nevyhnutelně srostlá kvalita vizuálních efektů. A ano, samozřejmě film není jen o tom, ale pokud se přistihnete, že opakovaně u sledování přemýšlíte, jestli tohle má být kvůli té divné trikové mlze na obrazovce snová sekvence, nebo se nám jenom autor snaží zprostředkovat pouštní prostředí co nejpodivněji to jde, je tu něco špatně. Nemluvě o velice svébytných vnitřních dialozích, které jako by se snažily co nejvěrněji zprostředkovat to málo, co z knihy po výrazném zkrácení a přepracování zbylo.

A pokud jde o verzi z roku 2000 zpracovanou pro televizi, přetrvává u mne dojem, že se spíš než na velkolepý trojdílný sci-fi film dívám na opravdu velmi úctyhodné divadelní zpracování předlohy, včetně výpravy Theodora Pištěka a skutečně intenzivních kostýmů, které někdo zaznamenal na kameru a zaplatil strýčkovi za pár trikových záběrů zhruba na úrovni her na Playstation 2. A to včetně rýmujícího Barona Harkonnena a momentu na konci třetího filmu, kdy postavy stojí de facto vyskládány na pódiu vedle sebe, dokud se v poslední vteřině představení nezhasne.

Velkolepé hučení

Co se týče této nejnovější verze, rozhodně lze s klidným svědomím říct, že pro oko a ucho divákovo se jedná o verzi rozhodně nejméně trýznivou. Ba co víc, je to film rozhodně audiovizuálně naprosto úchvatný. Zvukově se nelze ubránit připodobnění k oběma předchozím sci-fi dílům Vileneuva Arrival a Blade Runner s tím, že Duna velkolepé temné hučení dovádí dál než kdy předtím. Hudebně se autorovi podařilo docílit toho, že dokonce i vojenská pochodová hudba hraná na dudy zní, jako byste se octli na pohřbu člověka, který nenáviděl radost.

A vizuálně nelze než žasnout nad kombinací megalomanského brutalismu v architektuře, kdy každá budova působí dojmem, jako by nebyla vystavěna pro člověka, ale pouze jím obývána, a pocitu svěžesti a originality u designu vesmírných lodí a vozidel. Obzvláště originální podoby sci-fi dopravních prostředků je po více než sto letech existence tohoto žánru velmi těžké dosáhnout, ale Duně se to rozhodně daří. Nepochybně se jedná o první uvěřitelné zpodobnění ornithotoptéry – letadla pohybujícího se pomocí mávaní křídel – které jsem ve všech adaptacích jak filmových, tak herních viděl. A to, že největší vesmírná loď je až podezřele podobná obřímu písečnému červovi, je vizuálně naprosto uchvacující. Byť to dává asi tolik smyslu, jako kdyby nákladní auto vypadalo jako tyranosaurus. Megalomanie architektury ovšem zachází občas příliš daleko, až působí téměř znepokojivě nerealisticky. Malost jedince i celého lidstva v porovnání s obrovitostí vesmíru to ovšem zřejmě vyjadřuje lépe, než si kdy vysnil H. P. Lovecraft.

Dvojka? Nevíme

A děj? Řekneme, že v daleké budoucnosti přerůstá krvavé politické soupeření dvou šlechtických rodů na zapadlé, ale důležité planetě Arrakis do něčeho daleko většího, co může změnit osud celého vesmíru. A pojďme si rovnou říct, že v porovnání s Lynchovou Dunou Villeneuve nehraje tak docela fér. Mluvím samozřejmě o tom, že se rozhodl děj knihy rozdělit do dvou filmů. Což je zcela jistě rozhodnutí správné. Ale nabízí se srovnání například s dvacet let starým Společenstvem prstenu. Peter Jackson točil všechny tři filmy víceméně souběžně. V době vydání Duny ale není o natáčení druhého dílu ani definitivně rozhodnuto. 

Ale jak říkám, jedná se o správné rozhodnutí. Film díky tomu nemusí nikam spěchat a má čas jednotlivé koncepty představovat postupně a v příjemném tempu, aniž by se musel příliš často uchylovat k encyklopedickému vysvětlování. Scény typu – hrdina se dívá na dokument Davida Attneborougha o planetě Arrakis, abychom divákovi vysvětlili, co zatím neví – jsou použity jen dvakrát, přičemž podruhé je projekce docela chytře zapojena do následujícího děje. 

Film nevysvětluje, ale ukazuje, což není ve sci-fi tak časté, jak by mělo být. Ale jak dokazuje třeba seriál Expanse, když se to dělá dobře, rozhodně to celé dílo odlehčí. Tak je tomu i u Duny, která ukazuje mnoho nových konceptů.

Dva a půl písečného červa

Děj se ale ani přesto jisté redukci nevyhnul. S hlavními antagonisty, rodem Harkonenů trávíme až bolestivě málo času. Což je škoda nejen proto, jak působivý je Stellan Skarsgard, kdykoliv je na plátně ve vší své zrůdné otylosti. Vypuštěním Feyd-Rauthy Harkonena a samotného císaře totiž film přichází o velkou část expozice intrik, které jsou pro děj tak podstatné. Na druhou stranu v této adaptaci konečně Vladimir Harkonen působí ne jako chechtající se, krev pijící šílenec, ale jako potenciálně nebezpečný politický protivník rodu Atreidů.

Co se týče hrdinů filmu – rodu Atreidů a jejich dvora – jsou všechny postavy obsazeny tak, že je radost se na ně dívat, a asi bych snesl sérii či dvě sitcomu Dva a půl písečného červa a jenom se bavil tím, jak spolu postavy interagují. Timothéé Chalamet působí adekvátně jako Paul Atreides, tedy mladík, který je okolnostmi donucen dospět rychleji, než by si přál. Jeho otec v podání Oscara Isaaca si pro sebe zcela jednoznačně krade většinu scén, kde se vyskytuje, byť jeho vztah ke konkubíně Jessice (Rebecca Ferguson) je výrazně odsunut do pozadí.

Prostě jen končíme

Jisté kontroverzi se neubránilo rozhodnutí změnit pohlaví jedné z významnějších vedlejších postav imperiálního planetologa doktora Lieta Kynese na doktorku. Na druhou stranu je třeba říct, že z hlediska toho, jakou roli ve filmu postava hraje, je zcela irelevantní, jakého je pohlaví. Co je ale překvapivě necháno do velké míry bez povšimnutí, je změna jejího odchodu ze scény. Což je trochu alarmující, jelikož dle jednoho rozboru Duny samotným autorem Frankem Herbertem se jedná o pro něj jednu z klíčových ideí celé knihy.

Rozdělení na dvě části bylo jistě nezbytné, aby se děj dal vůbec na filmové plátno převést. Film ale končí v momentě, kdy mu trochu chybí jakékoliv uspokojivé vyvrcholení. Není to ani cliffhanger zakončení a režisér nám nenabídne ani žádné plány do budoucna, jako je tomu třeba u Impérium vrací úder. Ne. Prostě jen končíme a jedna z postav nám ve voice overu řekne, že tohle je teprve začátek. Asi stojí za pozornost, že Frank Herbert konec této první části příběhu umístil zhruba o dvacet minut dříve v ději filmu, kde zároveň učinil několik zásadních odhalení. Ale filmu zaprvé jedno z těchto odhalení docela chybí a zadruhé by bylo opravdu velmi antiklimatické film zakončit rozhovorem dvou postav.

Dunu stojí za to vidět a pravděpodobně i na velkém plátně s pořádným zvukem – nebo si na to prosím aspoň vezměte sluchátka a nepouštějte si to z notebooku, jo? Vizuálně je to pastva pro oči zcela nepochybně. Film je to rozhodně pomalejší, i když má několik zdařilých akčních sekvencí. Trochu se obávám, jak bude působit na diváka, který nezná původní dílo. To ovšem sám posoudit nedokážu. Jen se trochu bojím, že podobně jako slovní hříčku v nadpisu ji ocení hlavně lidé, kteří Dunu již znají docela dobře. 

Adam Balažovič


Klíčová slova: film, sci-fi



Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejčtenější komentáře