Návrat, který už není možný. Pawlikowski v novince Domovina posílá Thomase Manna do rozděleného Německa
Maximální výpověď a minimální kulisy, drama zakleté v čase. Tak by se daly charakterizovat filmy polského rodáka Pawła Pawlikowského (Studená válka aj.). Týká se to i jeho novinky Domovina, která se odehrává v roce 1949. Spisovatel a laureát Nobelovy ceny za literaturu Thomas Mann (Hanns Zischler) se po patnácti letech v americkém exilu vydává společně s dcerou Erikou (předloni na Oscara nominovaná Sandra Hüller) do rodného Německa, aby tu převzal dvě konkurenční ocenění u příležitosti dvou set let narození básníka Johanna Wolfganga Goetha. Jednu trofej mu chystají v západoněmeckém Frankfurtu, druhou v durynském Výmaru. Město, kde Mannem obdivovaný Goethe zemřel, už leží napevno v sovětské zóně.
Pawlikowski pojal Domovinu jako dějově soustředěnou road movie, v níž se příliš neohlížel na skutečnost: s Mannem například po Německu tehdy cestovala i jeho manželka Katia. „Jde mi o to, najít příběh, který by zároveň reflektoval, kým v té době jsem,“ řekl režisér na festivalu v Cannes, kde měla Domovina premiéru. „Snažím se udělat film, který by nepůsobil narcisticky nebo životopisně. A to pomocí silných scén, které nemusejí vysvětlovat, ale dají vám šanci k představivosti.“
Bystrý, ale skeptický Mann a jeho vzpurná dcera sledují proměněnou zemi, která se však zatím změnila spíš na povrchu než do hloubky. Západ má pod kontrolou CIA a bývalí nacisté se tu proměnili v kapitalisty a milovníky svobody. Stačí ale pár piv a z noční ulice znějí písničky naučené při dobývání Polska. Ovšem když Mann s Erikou překročí východní hranici, s čím dál větším smutkem sledují, jak byl ve východním Německu národní socialismus jen vystřídán socialismem sovětským. Děti zpívají na povel a koncentrační tábor zaplnili noví političtí vězni.
Domovina je naoko studený, klinicky přesný film, v němž není jediná scéna navíc. Černobílá kamera režisérova oblíbeného Łukasze Żala rámuje obrazy krásou a elegancí. Herecké emoce zůstávají spíše uvnitř, Pawlikowski si vystačí se sveřepostí Sandry Hüller a tichým vzdorem Hannse Zischlera.
Režisérovi se daří publikum přenést do osmdesát let staré historie, která zároveň působí velmi aktuálně. Ne snad kvůli tomu, že by vypadala jako hrozba věcí budoucích, ale protože Pawlikowski vystihuje univerzální téma návratu, který přese všechno není možný.
Snímek Domovina získal v Cannes Cenu za režii.
