Krávy mluvící hlasem Jiřího Lábuse, zrcadlo v lese a touha létat aneb Poustevnický život na šumavské samotě
Slovenský dokumentarista MIRO REMO (42) se Hlavní soutěže MFF Karlovy Vary účastnil už před čtyřmi lety se snímkem Láska pod kapotou. Nyní se do ní vrací s poetickým filmem Raději zešílet v divočině. Rodák ze západoslovenské obce Ladce v něm portrétuje dva z hrdinů stejnojmenné knihy Aleše Palána a Jana Šibíka o šumavských poustevnících, samotářích a lidských samorostech. Dvojčatům Františku a Ondřejovi Klišíkovým je kolem šedesátky, žijí na polosamotě v rodném domě u Volar a pábí na plný úvazek.
Ve svém studentském snímku Arsy Versy jste vzdal poctu svému svéráznému strýci Lubošovi, kterého fascinovali netopýři, protagonista vašeho dokumentu Láska pod kapotou byl zase člověk až posedlý motokrosovými auty, poněkud nestandardní hrdiny v čele s milovníkem šelem máte i v letošní dokusérii Medvěd, která je k vidění na platformě Oneplay… Co vás na těchhle podivínech a „nemainstreamových“ lidech přitahuje?
Hledám postavy, které mě nebudou nudit. Asi jsem měl vždycky rád exoty, protože normální lidé mi přišli moc nudní na to, abych se s nimi kamarádil nebo se jimi nějak zaobíral. Možná to souvisí i s mým rodinným zázemím: můj strýc rozhodně vybočoval z obvyklých představ, jak by se mělo žít. Musím říct, že jsem měl pěkné dětství, nepotřeboval jsem se bouřit proti pravidlům, ale připadalo mi sympatické, že se tenhle člověk rozhodl z nich vybočovat. Pak jsem trávil nějaký čas ve venkovské krčmě u nás na takovém vesnickém sídlišti, kde se to taky hemžilo exoty. Něco mě na nich prostě baví, nemám rád šedý průměr, líbí se mi, když z něj lidé vyčnívají, trčí.
Potom je jen logické, že vás zaujala knížka Raději zešílet v divočině, která je takových lidí plná.
Byli jsme s otcem před několika lety na dovolené a on ji tam četl. Otec má perfektní přehled o kulturním dění, čte knížky hned, jak vyjdou, a tuhle mi doporučil. Přečetl jsem ji jedním dechem. Otec říkal, že to je skoro hotový scénář pro dokument, a já z ní měl podobný pocit: na některé scény se dalo přímo filmově navázat. A tihle dva, František a Ondřej, mi z knihy trčeli nejvíc.
Takže jste si je rovnou vybral za protagonisty filmu?
To bylo složitější. Věděl jsem, že se k nim musím dostat přes Aleše Palána, který s těmihle lidmi umí komunikovat a má vybudovanou síť kontaktů. Tak jsme jich pár obešli a zjišťovali, jestli by vůbec byli ochotni v nějakém filmu vystupovat. Většinou byli velmi zdrženliví, nejsou to zrovna lidé, kteří by se rádi někde ukazovali. Nešlo to úplně snadno, ale postupně jsem si z Alešovy knihy vybral tři hrdiny – Mirka Sedláčka, Martinu Kyselovou a Ondru a Frantu Klišíkovy. A právě Ondra s Frantou nejvíc připomínali ten druh exotů, kteří mě zajímají. Linie Mirka a Martiny jsem uvnitř sebe postupně upozaďoval a dlouho nad nimi váhal, až oba zemřeli na rakovinu. Mirka, to byl takový starý samotář žijící v lesích ve vlastním magickém světě snů o ženách, jsem ještě navštívil v nemocnici na Bulovce. Dokonce mi nabízel, ať tuhle jeho poslední cestu natočím. Martina, bývalá punkerka, která ze špatného rodinného prostředí utekla na Šumavu a založila si tam farmu, zemřela nečekaně. Tím se rozhodování vlastně vyřešilo samo. Na Klišíkových mě taky hodně fascinovalo, že jsou dvojčata. To je přece ideální filmový motiv, magický prostor, ve kterém si autor může hrát, podobně jako si hrají oni v životě takovým svým dadastylem. Nebylo na nich nic, co by mě odrazovalo.
Viděli hotový dokument?
Ano, byl jsem jim film asi před měsícem ukázat. Měli ještě pár nápadů, které se nám tam podařilo dostat – třeba to, že byli oceněni za protikomunistický odboj. Nebo že když šlapou zelí, měli by šlapat i hnůj, aby se tak zachovala určitá dualita. Zároveň měli samozřejmě trochu problém s tím, že jsou tam vidět jejich alkoholická opojení, ale uznali, že to je dobrý film, a autorizovali ho. Myslím, že se na premiéru ve Varech dost těší.
Klišíkovi se v opilosti i za střízliva velmi často navzájem hašteří a nejdou pro rázné slovo daleko. Měl jste s nimi někdy konflikt i vy?
Žádný tak ostrý, jako mívají mezi sebou, asi ke mně měli respekt jako k filmaři, a hlavně já na ně nikdy v ničem netlačil. Bylo to naprosto svobodné natáčení: všechno, co se děje před kamerou, je o tom, co hledají tihle dva. Samozřejmě jsem vybíral situace, které se mi líbily a seděly do nějakého celku, ale co se týče režie, jsem byl velmi benevolentní. Ondra s Frantou se vlastně ani nijak režírovat nedají – ve smyslu pojďme teď natočit scénu, ve které budete dělat tohle a tohle. Člověk to musel nechat volně plynout a využít ty dvě hodinky z celého dne, kdy mají energii a nasazení, které jsou ve filmu vidět. Už to nejsou žádní mladíci, kteří by dokázali takhle řádit půl dne; dá se říct, že jsme využívali jejich „zlatou hodinku“, jako když kameramani točí při západu Slunce.
Ve filmu jsou Klišíkovi vidět i v dost neobvyklých, intimních situacích. Jak jste si u nich vypěstoval důvěru?
Pomalu, postupně, krůček po krůčku. Na začátku to nebylo snadné, nedokázali si představit, jak bude natáčení probíhat, a když jsem jim řekl, že by mě nejvíc bavilo, kdybychom s nimi mohli točit padesát dní, jen se zasmáli a prý že v žádném případě. Ale to bylo ještě asi před pěti lety.
Kolik času jste s nimi tedy celkem natáčel?
Šedesát dní. A myslím si, že jim to teď chybí.
To muselo vzniknout obrovské množství materiálu. Jak jste ho se střihači Šimonem Hájkem a Mátém Csuportem uspořádávali?
Přijít na nějaký tvar nebylo vůbec lehké. Čím víc jsme materiál strukturovali a stavěli jako klasické vyprávění, tím silnější jsem měl pocit, že nám pod rukama mizí to neohrabané, to neobyčejné, to magické, které jsem chtěl zachytit nejvíc. Nakonec film nemá klasickou strukturu, stříhali jsme hodně pocitově. Považuju za hodnotné, že výsledný tvar nějak odráží to, co jsme tam zažili. Ale trvalo nám to těch pět let. Šimon, se kterým jsem stříhal v Praze, pak měl, myslím, na práci ještě jiné věci, takže jsem film dostřihával s Mátém v Bratislavě.
Film má i dva kameramany, Dušana Husára, čtyřikrát nominovaného na Českého lva za žánrově naprosto různorodé snímky Rok vdovy, Citlivý člověk, Arvéd a BANGER., a vás. Jak jste se dělili o práci?
Začali jsme ve velkém, kdy jsme ještě měli peníze a velké ambice. Dušan určil celkový vzhled filmu, jakou optiku budeme používat, jaké bude světlo, prostě základní parametry obrazu. Natočil kopec kvalitního materiálu, takové ty velkolepější scény. Pak jsem nastoupil já. Jednak proto, že nám docházely peníze, zužovali jsme štáb a nakonec jsme točili v tak malém týmu, že jeden natáčecí den vycházel desetkrát levněji než v první polovině práce. To rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy jsem už stejně měl pocit, že velkých, magických obrazů máme natočeno dost a že do filmu potřebujeme vměstnat i nějaký životní pocit obou bratrů, jejich prožitky a emoce, týkající se třeba žen. Potřeboval jsem vstoupit hlouběji do jejich intimního prostoru, což se nám dlouho nedařilo. Chtělo to prostě vydržet; já věděl, že to tam někde je, že Ondra s Frantou dokážou vyprávět i na velmi důvěrné úrovni, jen jsem to z nich potřeboval vyškrábat. To už jsem točil sám a navazoval při tom na to vizuální nastavení od Dušana, aby všechno obrazově drželo pohromadě.
Jak tedy vznikala ta „magická“ stylizace? Obrovské okrouhlé zrcadlo cestuje krajinou, záběry jsou ohraničené starým rámem od obrazu, dvojčata leží stočená ve fetální poloze ve vykotlaném kmeni starého stromu…
Těžko se odhaduje, z kolika procent kdo vymyslel co. Zrcadlo byl třeba můj nápad – zrcadlo jako určitý farář toho prostoru, jako pravda, která se v něm odráží, i dvojčata jako taková jsou vlastně bytostným zrcadlením. Strom jsme použili náhodou, když jsme se šli podívat na místa, kde si Franta s Ondrou hrávali jako děti, oni v tom koutě Šumavy strávili skoro celý život. Klišíkovi nám strom vlastně ukázali, když jsme tam natáčeli jinou situaci, a tak mě napadlo umístit je tam takhle jako do matčina lůna a natočit je z nadhledu. A rám? To už ani nevím, takové věci se objevují, když dílo vzniká kolektivně. Oni jsou Klišíkovi prostě hraví, Franta je navíc hotový básník, takže všem těmhle nápadům a jejich variacím rozuměl a oba svými nápady přispívali k výslednému tvaru.
Zároveň je Raději zešílet v divočině i poměrně naturalistické: divák vidí, jak Ondřej, který má obě ruce, kohoutovi usekne hlavu na špalku nebo jak bourá býka. Na takové věci bývají festivaly háklivé, jak se ukázalo loni se „zabijačkovým“ filmem Mord, jehož tvůrci se kvůli tlaku ze zahraničí rozhodli neporazit prase před kamerou.
I já byl několikrát upozorněn, že s takovými záběry může být problém. Ale když jsme schopni zvířata sníst, musíme snést pohled na to, jak je zabíjíme. Zabíjet to, co člověk potom sní, je podle mě košer. Chápu, že může mít výhrady celoživotní vegetarián, ale pro Klišíkovy je tohle součást jejich života. Kohouta pak snědli, ale tahle scéna už ve filmu není. Býka porazili jako pomstu za to, že napadl Františka, byť to byla Frantova vina. Šlo o jejich rozhodnutí a já ho respektoval. Když totiž zvíře jednou něco takového udělá, zkusí to znova. Samozřejmě že maso dobře zpracovali a prodali, vždyť oni se takhle částečně živí. I já jsem si doma pochutnal.
Říkal jste, že film vznikal pět let. Práce na něm se tedy překrývaly s výrobou Lásky pod kapotou i Medvěda. Jak si projekty organizujete?
Bylo to těžké, ale já mám zkrátka pomalejší tempo a nemám problém udělat v práci i několikaměsíční pauzu; v tomhle případě byla nejdelší přestávka covidová. A hodněkrát jsem se taky zasekl na tom, že jsem nevěděl, jak dál. Potřeboval jsem vystoupit z určitého kruhu, aby film nebyl jen sbírka magických obrazů, a najít formu, která by mě jako autora uspokojovala. Zatímco Láska pod kapotou byla pečivě vypočítaný snímek, ve kterém střih fungoval až aritmeticky přesně, v tomhle případě jsem to neměl vůbec racionálně podchycené. Vlastně jsem se díky práci na Raději zešílet v divočině naučil, že film může mít i takhle otevřenou střihovou podobu. Trvalo mi, než jsem k ní dospěl, a nebylo lehké ji prosadit u koproducentů, kteří měli asi trochu jiná očekávání, ale prostě se to v nás takhle intuitivně vnitřně setřáslo.
Na mě ten film působí jako z jednoho kusu, kde všechna autorská rozhodnutí dávají smysl. Včetně toho, že krávy mluví hlasem Jiřího Lábuse.
Třeba krávy tam jsou od toho, aby diváka nějak vedly; potřebovali jsme, aby se neztratil v dost otevřených obrazech, v tom světě určitého šílenství. Velmi jsem stál o to, aby se lidé na Klišíkovy nedívali jako na nějaké blázny žijící mimo výseč toho, co je běžné. Měli jsme velkou ambici úplně cizím lidem vysvětlit, aby těm dvěma dali šanci, chvilku je poslouchali a zkusili se do jejich světa nějak přenést. Nejsou to podivíni, kteří se zapikolovali někde na Šumavě, zůstali věčnými dětmi a hodně pijí. Tedy oni tak vlastně žijí, ale tím, že udělali rozhodnutí zbavit se ve svých životech určitých věcí, se u nich rozvinuly zase jiné aspekty existence.
Úplně cizím lidem… Myslel jste třeba i na mezinárodní publikum, které hrdiny vašeho filmu uvidí na festivalech? Co je podle vás na Klišíkových univerzální, obecně lidské?
Já u lidí obdivuju hlavně hravost. Když si šedesátiletý člověk dokáže hrát, dokáže uvnitř zůstat dítětem, velmi si toho cením. A potom se mi na Klišíkových líbí jejich citlivost. Ono to vypadá, že mají hroší kůži z toho, jak strávili celý život ve tvrdém šumavském prostředí, ale oni jsou pod tou kůží nesmírně citliví jeden k druhému i vůči světu. Každý z nás si uvědomuje, kdy se chová jako zvíře a kdy se chová lidsky, s nějakým humanistickým přesahem. A oni dva v sobě mají obojí a dokážou být opravdu lidmi s velkým L. To je na nich, myslím, to univerzální, co by mohlo zapůsobit na diváky odevšad.
