Právě teď je k vidění v seriálu České televize Pět let, ve kterém ztvárnil hlavní mužskou roli mladíka Davida obviněného s odstupem času ze znásilnění. Oproti velké většině svých hereckých vrstevníků má stálé angažmá – v pražském Divadle v Dlouhé, kde hraje v důležitých kusech jako Konec rudého člověka nebo Pravomil. Na kariérní zlomy ale Samuel Toman (25) nevěří: důležitá je podle něj konstantní práce a vývoj.
Hromadný profil nové herecké generace najdete v aktuálním čísle tištěného Reflexu.
V rozhovoru pro ČT art jste zmínil, že jedním z hlavních rysů vaší generace je citlivost. Jak jste to myslel?
Řekl bych, že naše generace se snaží zasadit o větší úctu k individuální citlivosti a zranitelnosti a v pracovních vztazích nesneseme zneužívání mocenského postavení. Nechci se pouštět do nějakých filozofických hloubek, bude jednodušší to popsat na konkrétním případě. Iniciativy jako #MeToo nebo Ne!musíš to vydržet, která vzešla z DAMU a upozorňuje na nevhodné chování vůči studentům, se chtějí zasadit o to, aby naše spolupráce byla bezpečná a férová. Není to o tom, že by lidé ze starší generace, kteří mají v pedagogických a vedoucích pozicích největší zastoupení, byli apriori zlí, ale že zkrátka vyrostli ve světě, ve kterém podobné nevhodné chování nebylo otevřeně konfrontováno. Když pak k takové konfrontaci dojde, cítí se často jako pod útokem – je zkrátka jednodušší přijmout, že si pár konkrétních lidí vymýšlí, než že prostředí, za které je dotyčný zodpovědný, má problém. Ale je pro mě těžké říkat „my“ a „generace“, protože nemůžu mluvit za všechny a navíc jsem vyrostl ve specifických podmínkách.
Tím myslíte číst dětství stráveného s rodiči v zahraničí?
Spíš to, že oba rodiče jsou intelektuálně založení, sečtělí, citliví. Mezi mnou a nimi v té citlivosti velký rozdíl není, většině členů mé rodiny by přišlo plácání holek po zadku na natáčení divné už před třiceti lety.
Dovedete si představit, že byste měl v zahraničí hereckou kariéru? Máte v tomhle směru ambice?
Spíš ne. Čeština je můj rodný jazyk a i tak je pro mě těžké s ním pracovat, říkat slova tak, aby v hereckém smyslu působila skutečně. A i když ovládám angličtinu dobře, vím, že by mi trvalo dalších deset patnáct let, než bych v ní dosáhl stejné výrazové svobody. V zahraničí jsou určitě lepší pracovní podmínky, ale v něčem taky náročnější, a tamní prostor je mnohem konkurenčnější než ten náš.
Vaším osobním problémem je prý stydlivost. Platí to ještě? Působíte docela suverénně...
Platí, jen ta stydlivost není vidět. Třeba moji spolužáci z DAMU mě takhle znají, ale od dob školy jsem se ji naučil nějak schovat, přebít, naučit se s ní pracovat. A když jsem nastoupil do angažmá v Divadle v Dlouhé, po nějaké době mě překvapilo, že mě takhle kolegové vůbec nevnímají. Že tu stydlivost nevidí, asi jako vy.
Dá se říct, že nástup do Dlouhé pro vás byl kariérním zlomem? Nebo to byla role v seriálu Pět let?
Já v nějaké zlomy asi moc nevěřím. Lidé okolo mě mi dlouho říkali, že musím v rámci kariéry udělat tohle a tamto a že musím právě těmhle zlomům chodit naproti, řešit sociální sítě, točit projekty, které jsou hodně sledované, nehledě na jejich kvalitu... A já jsem se tomu vzpouzel a čím víc mi to lidé říkali, tím míň jsem to chtěl dělat takhle. Jsem upřímně strašně rád, že to takhle cítím. Rozhodl jsem se, že budu tu práci dělat tak, aby mi byla příjemná, a že se ji budu snažit dělat dobře, ale bez toho, abych musel dělat tyhle umělé kroky navíc. Nemyslím si, že to je o jedné velké věci, která něco změní, ale že jde o konstantní práci a vývoj a navazování vztahů, které pak ústí v zajímavé projekty.
Herečky a herci vaší generace se přitom shodují na tom, že vaše generace je specifická právě prací se sociálními sítěmi a „chozením naproti“ projektům...
Ti, kteří to umějí, to tak dělají a já jim to strašně přeju a někdy i závidím. Ale já to prostě neumím, není mi to přirozené. Jsem internetem odchovaný, ale jako konzument všeho, co tam poletuje, ne jako tvůrce obsahu.
Máte podle vás s podobně starými hereckými kolegy kromě zmiňované citlivosti ještě něco společného? Cítíte nějakou generační sounáležitost, nebo se vnímáte spíš jako soubor individualit?
Upřímně si myslím, že ve finále je úplně jedno, kolik tomu člověku je, a záleží na tom, jaký je. Nějaká pojítka mezi námi vnímám, ale rozhodně to není tak, že vrstevník automaticky znamená, že věci vnímá a cítí stejně a že k práci přistupuje stejně. Rozdíly jsou patrné už způsobem, jakým se jednotliví herci projevují na sítích, jak se herecky profilují, co je zajímá, jaké mají ambice...
Co pro vás, nebo i pro vaše vrstevníky, znamená jistotu? U vás třeba angažmá? A co nejistotu?
Jistota není žádná. Angažmá je jistota v tom smyslu, že mi každý měsíc přijdou peníze – ale je to třeba o deset tisíc míň, než kolik bych dostal v Bageterii Boulevard. Nedávno jsem tam stál a koukal na tu nabídku a říkám si – tak že bych šel skládat mozzarellu a měl volná odpoledne a víkendy? A o deset tisíc víc? Hodně herců včetně mě má fáze, kdy cítí pochybnosti a přemýšlí, že herectví nechá nebo že něco radikálně změní. Ta práce není vždycky odměňující tím způsobem, kvůli kterému do toho člověk šel – což je pro mě možnost do hloubky reflektovat svět, ve kterém žijeme. Projektů, které tohle nabízejí, je strašně málo. Takže člověk často vydává spoustu energie a sebe sama na projekty, o kterých ví, že nekladou žádné zajímavé otázky a jsou jenom samy pro sebe. Jasně, i kultura je průmysl a nemusí být každé dílo přelomové, ale já jsem na projekty jichž jsem součástí stejně přísný jako na sebe.
Vy přitom na věcech, které mají smysl, pracujete poměrně často. V Dlouhé hrajete v inscenacích jako Konec rudého člověka nebo Pravomil, které mají silný hodnotový přesah, i seriál Pět let se dotýká důležitých témat, třeba toho, jak se posouvá definice a vnímání znásilnění...
Takhle to přišlo. Tak trochu esotericky cítím, že to, že jsem neopustil sám sebe, se mi vrací prostřednictvím práce na projektech, které podle mě smysl mají, projektech, které reflektují svět, kde žijeme. A to vnímám jako ohromné štěstí.
