Letošní celkem teplá zima nám umožnila topnou sezónu s plynem v zásobnících překlepat. Brzy ale nastane chvíle, kdy začneme řešit, jak se naše energetika obejde bez ruského plynu a jestli existuje způsob, jak fosilní zdroje nahradit. Máme vlastně nějakou objektivně podloženou představu, kolik bychom mohli z těch zatracovaných i uctívaných zelených zdrojů vyrábět? Kupodivu ano.
Asi nejlépe máme potenciál zelené energetiky zmapovaný u větru. Na Akademii věd ČR totiž působí Ústav fyziky atmosféry a ten už od roku 2007 zpracovává studii „Aktualizace potenciálu větrné energie v České republice“. Poslední verze vyšla v roce 2020 a závěry jsou velmi slibné.
Pořídit si k fotovoltatice i baterii? Čtěte zde >>>
Při stanovování potenciálu akademici pracují se dvěma pojmy. Technický potenciál určuje maximální množství větrné energie, kterou jsme schopni z české krajiny získat při respektování všech technických omezení. Jde například o hygienické normy určující vzdálenost větrníků od obydlí, ochranná pásma v okolí letišť, železnic, elektráren, vodních zdrojů, vojenských újezdů, chráněných území a podobně. Realizovatelný potenciál pak bere v potaz další řadu omezení netechnické povahy. Ochranu krajinného rázu, výskyt chráněných rostlin a živočichů a tak dále. Jaká čísla z analýzy vychází?
Vítr: 10–100 %
Pokud bychom se odvázali a rozhodli se využít celého technického potenciálu české krajiny, mohli bychom postavit 12 922 větrných zdrojů, které by ročně generovaly asi 71 TWh energie. Tedy množství, které by kompletně pokrylo naše energetické nároky (v roce 2021 byla spotřeba 73,7 TWh, v roce 2020 71,4 TWh). I kdybychom se pustili do využívání pouze realizovatelného potenciálu, kterému kromě naší nedůvěry v podstatě nic nestojí v cestě, mohli bychom v roce 2040 vyrábět kolem 19 TWh energie a pokrývat větrem více než čtvrtinu roční spotřeby. Zpráva pak uvádí i „konzervativní scénář“, který bere v potaz současné, ne zrovna přívětivé naladění české veřejnosti a vymezuje jen oblasti, kde by se větrníky mohly stavět okamžitě. I jejich spuštění by v roce 2040 pokrylo celou desetinu roční spotřeby (dnes je to jen asi procento). Pokud chcete namítnout, že bychom si „zastavěli krajinu větrníky“, tak se nemusíte bát. Při využití celého realizovatelného potenciálu (a tedy pokrytí třetiny roční spotřeby) by u nás v přepočtu na kilometr čtvereční stálo větrníků zhruba tolik, kolik jich už dnes mají v Nizozemsku. V zemi, kde je hustota osídlení třikrát vyšší než u nás.
Soláry: asi čtvrtina
V oblasti solární energie bohužel souhrnnou analýzu nemáme, ale informovaná představa se poskládat dá. Potenciál solárních polí na nevyužitých brownfieldech a nerezidenčních budovách popisuje například analýza Oponentní posudek k vybraným tématům z návrhu Národního klimaticko-energetického plánu pro oblast FVE. Podle jejích autorů bychom z nich mohli ročně získávat až 31 TWh energie. Další velké solární soustavy by se daly instalovat na vytěžených dolech. Podle zprávy agentury Joint Research Centre EU z roku 2019 by z Karlovarského a Ústeckého kraje mohlo do soustavy ročně proudit 4,7 TWh energie a při započtení dalších lokalit by roční výroba mohla narůst až na 9 TWh. I v tomto případě jde o maximální technický potenciál, přičemž ten prakticky realizovatelný je zhruba o 20–50 % nižší (uvádí to zpráva Potenciál solární energetiky v České republice agentury ENACO). I tak se ale dostáváme na hezkých 20 TWh, tedy asi čtvrtinu roční spotřeby.
Voda: drobty, ale hodí se
Česko leží na rozhraní tří moří, většina řek od nás odtéká, takže vodní elektrárny nás moc nespasí. Podle zprávy Ministerstva průmyslu a obchodu „Rozvoj podporovaných zdrojů energie do roku 2030“ je roční potenciál vodních elektráren jen asi 2,5 TWh. Analýza Přírodovědecké fakulty UK je o něco optimističtější a odhaduje ho na 3,3 TWh za rok. Podle analýz Ministerstva průmyslu a obchodu a Svazu podnikatelů pro využití energetických zdrojů by se dal výkon navýšit ještě o asi 10–15 %. I tak by ale řeky zajišťovaly jen asi 4 % spotřeby.
Podtrženo, sečteno
I když se budeme držet nižších hranic odhadů, vypadá naprosto realisticky, že bychom během příštích 10–20 let mohli z obnovitelných zdrojů poskládat zhruba polovinu energetického mixu. Což není vůbec špatná představa, zvlášť když si k tomu připočteme zdroje jaderné, které už dnes pokrývají skoro 40 % české spotřeby. Problematika využívání zelené energetiky je samozřejmě složitější než výpočet, kolik bychom ze zdrojů dokázali vyždímat. Přechod na decentralizovanou soustavu předpokládá velké úpravy přenosové sítě, vyřešení distribuce, záložních zdrojů a velkokapacitních úložišť. To jsou sice velké, ale ne nepřekonatelné úkoly a v době, kdy se musíme rozloučit s ruským plynem, je asi nejvyšší čas je začít řešit.
