Ještě nedávno to byl vojenský újezd zdobený maximálně černými skládkami. Dnes se v Milovicích prohánějí koně, pratuři a zubři. Přivádějí tu na svět nové generace, po mnoha letech skutečně narozené v české divočině. Na oplátku pomáhají oživit vzácné a ohrožené druhy rostlin a motýlů spásáním plevelu.
„Než jsme se o step začali starat, byl tu vojenský prostor a pak černé skládky. Kvůli tomu tady byl velký nepořádek a občas něco nacházíme tam, kde zvířata spasou porost a odkryjí dříve zarostlé plochy,“ vysvětluje Jirků a na důkaz zvedá z pastviny kus kovového odpadu a odnáší ho bezpečně daleko od zvířat.
Místo suché vysoké trávy, plevelu a železného šrotu pokrývají pastvinu v Milovicích vzácné rostliny. „Podívejte, tady roste silně ohrožený hořec křížatý. Vrátil se díky koním a praturům, kteří spásli porosty loňské trávy, ostružin a kopřiv a přeměnili tak tuto džungli v krásnou pastvinu,“ říká s úsměvem biolog Miloslav Jirků, který nás provází ohradou v Milovicích. Dohlíží na zvířata a mapuje, jak se vyvíjí pastvina a rostliny na ní.
Mravenčí zahrádky
Šplháme na bývalý bunkr, který je pokrytý trávou a slouží jako výborné místo k pozorování. Vidíme, jak se nedaleko pasou koně a kolem nich pobíhají hříbata. „V Milovicích máme patnáct koní. Téměř každá klisna už má mládě. Je vidět, že se jim tu daří,“ přikyvuje náš průvodce, který pracuje v Biologickém centru Akademie věd.
Stádo exmoorských ponyů, kteří jsou nejvíce podobní původním divokým koním, do Milovic přivezli loni v lednu. Svérázný projekt ochranářské společnosti Česká krajina se setkal s nadšením, ale i kritikou. „V některých zoologických zahradách nám tvrdili, že to nebude fungovat. Prý se nám nepodaří do divoké přírody navrátit původní druhy. Ukázali jsme ale, že to jde,“ popisuje Jirků. Zvířatům se totiž podařilo přesně to, co se od nich chtělo.
Dodává, že ještě letos plánují začít programy pro školy a také exkurze pro návštěvníky. „Do budoucna chceme ještě navrátit do přírody divokého osla a také zakládat další rezervace, například v severočeských výsypkách, kde kopytníci opět pomohou krajině spásáním starých porostů,“ vysvětluje Jirků.
Pratuří mláďata
Nedaleko od koní se klidně pasou pratuři, kteří jsou v Milovicích od loňského října, kdy přijeli z Nizozemska. „Máme tu pět krav a jednoho býka. Moc blízko k nim nepůjdeme, mají mláďata a mohou být nevypočitatelní. A místům s vysokou trávou se raději vyhýbejte, protože právě tam samice mláďata v prvních dnech po porodu odkládají. Je to instinkt, který v přírodě pomáhá mláďata chránit před predátory. Samice dobře ví, kde je tele ukryté, a pokud by mu hrozilo nebezpečí, přispěchá mu na pomoc,“ upozorňuje Jirků.
Chovatel hlasitým „Ahoj“ zdraví majestátní prapředky tura domácího. „Aby se nepolekali, je nutné, aby věděli, že je tu někdo, koho znají. Teď už jsou krásní, ale když nám je přivezli, byli hubení a měli jenom krátké rohy. Jakmile se dostali sem, začali růst,“ vysvětluje Jirků.
Dodává, že se jedná o potomka už vyhynulého divokého pratura. „Vyvinuli se zpětným šlechtěním. Ještě by potřebovali trochu vyrůst a odlišit barevně, aby skutečně vypadali jako pratuři. Samci by měli být celí černí s bílým pruhem na zádech a samice červenohnědé. Také rohy by měli mít podstatně delší. Ale ještě jim dorostou,“ usmívá se biolog.
Reportáž z přírodní rezervace u Milovic, kde žijí divocí koně, pratuři a zubři si přečtěte v novém vydání časopisu Lidé a Země.
