„V Litvě lidé dbají na eleganci,“ vzpomíná Jan Reichstäter (33). „Čechy běžně potkáte v teniskách, šusťákových bundách a trekingových kalhotách, ale Litevce mladší a střední generace od jejich protějšků v německých či francouzských městech téměř nerozeznáte.“
Na půlroční studium do litevského Kaunasu jsem se dostal přes program Evropské unie během doktorského studia. Na Ústavu religionistiky v Brně se léta zaměřuji na studium předkřesťanských náboženství Evropy a východní Pobaltí (respektive celý severovýchod Evropy) je v tomto ohledu nadmíru zajímavý prostor. Koncem středověku, kdy ve střední a západní Evropě začínala naplno bujet reformace, zdejší obyvatelé dosud v posvátných hájích udržovali „věčné ohně“ a obětovali domácí zvířata, v domech chovali živé hady a uchovávali lidské lebky coby magicko-náboženské fetiše. Především z důvodu pozdního přijetí Kristova kultu se v lidových kulturách na východ od Baltu zakonzervovalo mnoho předkřesťanských elementů a povědomí o nich se zpravidla pečlivě udržuje a zdůrazňuje v rámci demonstrace kulturní identity – je to částečně i reakce na někdejší nedobrovolnou sovětizaci.
Nevlídná zima
Kaunas je považován za „nejlitevštější“ z litevských měst. Etničtí Litevci zde tvoří devět desetin obyvatelstva, zatímco například ve Vilniusu nebo Klaipėdě jen něco málo přes polovinu. Národnostní různorodost je výsledkem dlouhé historie, současný stav je ovšem důsledek sovětské politiky rusifikace, kdy byly do měst pobaltských zemí plánovitě povolávány ruské rodiny.
Na město, které leží na soutoku řek Neris a Němen, jsem si musel nějaký čas zvykat. Přijel jsem v lednu, do mrazů s teplotami o dvacet stupňů nižšími než u nás. Občas se kvůli nim ani nedalo pořádně dýchat. V zimě Kaunas trochu připomíná „temné“ aglomerace ve Slezsku. Hlavně kvůli smogu z dopravy, z domovních kotlů, v nichž lidé leckdy topí vším, co hoří, i kvůli zplodinám z průmyslových areálů podél Němenu. K tomu je nutné připočíst seversky krátké dny, špinavé fasády domů, holé stromy na ulicích, absenci parků v širších částech města a silný hluk z dopravy. Agresívní akustiku v duchu módního tuningu umocňuje litevsky impulsívní způsob řízení. Pohyb venku jsem proto většinou omezoval jen na koridory tvořené několika většími lesoparky a na pozoruhodně dlouhou třídu Svobody, která vede přes centrum, je jen pro pěší a jiné nemotoristy a měří asi čtyři kilometry.
Město i vesnice
Kromě historického centra Kaunasu, navazujících komerčních zón a panelákových periférií vypadají velké části téměř půlmiliónového města spíš jako vesnice nebo jako evropské předměstí z 19. století. Ulice jsou často lemované křivými a členitými dřevěnými chalupami, zato zahrady u nich jsou většinou působivě zdobné. Lidé často vypadají „zápaďáčtěji než Zápaďané“, adoptovaná moderní kultura se ale vždy nějak mísí s tradičními prvky – od všudypřítomných barev národní vlajky po svátky s lidovými kroji i patřičnou rituální choreografií.
Litevci jsou ze své národní podstaty tak trochu novopohany, aby nějak vyjádřili odlišnost od katolických Poláků a pravoslavných Rusů. Adorace přírody je v podstatě součást jejich národní kultury. Lidé hojně aranžují květiny, vyřezávají surrealistické dřevěné sochy s mytologickými motivy, opečovávají ptačí budky či různě podpírají a udržují při životě staré mohutné stromy. Když se pak nějaký prastarý kmen samovolně zřítí, často zůstane rozřezaný na místě a jeho torzo nechají stát. Lesoparky v Kaunasu tím pádem připomínají něco jako anglický park s „pralesoidními“ prvky.
S příchodem teplého počasí jsem obdivoval také péči o veřejný prostor v zástavbě města. Na léto se do všech pouličních květináčů sázejí okrasné květiny a totéž probíhá na záhoncích před soukromými domy, ba i před paneláky, které inženýři za sovětské éry rozeseli kolem dřevěných chalup, kde se jen dalo. U nás by patrně značná část těchto veřejných záhonů nepřežila první víkend a zlomyslně by je rozšlapali noční opilci.
V Kaunasu jsem ale vandalismus na veřejných prostranstvích prakticky nezaznamenal.
Odhazování drobného smetí a plechovek od piva bylo naopak běžné. Navzdory kolektivní úctě k přírodě je individuální ekologické cítění Litevců poměrně nízké a v přírodě nezřídka narazíte na černé skládky, spontánně vytvořené zahrádkáři, houbaři nebo náhodnými návštěvníky.
Pomoc, vražda...
Před cestou jsem měl z půlročního pobytu trochu obavy. Vrásky mi dělaly statistiky (Litva je mezi zeměmi Evropské unie na prvním místě v počtu vražd a sebevražd), blízkost rozporuplného Ruska i ledabylá charakteristika kolegyně pocházející přímo z Kaunasu. Ta o svých krajanech prohlásila, že jsou to „takoví ještě divočejší Poláci“. Po dojmech nastřádaných před pár lety na předměstích Varšavy či Vratislavi se má představivost neubírala právě pozitivním směrem. Litevci mě však překvapili spíš příjemně. Mladí hovoří bez zaváhání anglicky, starší zase vládnou plynnou ruštinou, takže průměrně jazykově vybavený našinec nemá s domluvou problém. Mentalitou se mi jevili zhruba jako kombinace Irů a Rusů. S prvními sdílejí vznětlivý temperament (v dobrém i špatném smyslu) a originální tvořivost, s druhými anarchistický vztah k pravidlům, jistou nedůslednost a selfmademanství. S oběma národy pak silnou emocionální vazbu k tradicím. Podobnost Litevců s Poláky je také zjevná. Je za tím nejen geografická blízkost, ale také několik století společné historie, kdy obě země tvořily v rámci Evropy neobvyklé, avšak politicky úspěšné soustátí, a to navzdory jazykové odlišnosti obou národů (baltské a slovanské jazyky jsou si geneticky blízké, ale navzájem prakticky nesrozumitelné).
Navzdory výhrůžným statistikám jsem také překvapivě za celý půlrok nenarazil na známky nějakých konfliktů. Na ulicích, ba ani na silnicích, jak je to vcelku běžně k vidění u nás nebo v sousedním Polsku. Z „testosteronové“ poloviny populace je vnitřní dynamika hodně cítit a všudypřítomné kamery i zákaz prodeje alkoholu po desáté hodině (s výjimkou barů a restaurací) s tím budou určitě nějak souviset. Přesto je tam soužití lidí pozoruhodně harmonické.
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.44/2014.
