„Se zbytkem Francie se Pařížané neradi ztotožňují,“ tvrdí Nikola Peinka (28). „Jsem Francouz? Tohle vám žádný obyvatel Paříže neřekne. „Když se někoho zeptáte, odkud je, hrdě odpoví: Je suis Parisien!“
Do Francie jsem jel na stáž dvakrát. Poprvé byla součástí ocenění v jedné soutěži (Cena Jeana-Marie Lehna za chemii), podruhé jsem se přihlásil do konkursu o stipendium francouzské vlády. Po jeho úspěšném zvládnutí se mým hostitelem stala stejná instituce jako prve – proslulá École Polytechnique. Pracoval jsem v laboratoři specializované především na fyziku tenkých vrstev a jejich rozhraní a můj výzkum se týkal použití nových organických materiálů.
ELEGANCE A STRES
Paříž je město módy a elegance, pravý francouzský šarm je k vidění opravdu jen tam. Ale je to také město lidí ve stresu. Říkají to sami obyvatelé a něco na tom bude. Alespoň podle chování lidí v prostředcích hromadné dopravy. Všichni spěchají a třeba v metru na eskalátorech vás pořád někdo předbíhá, i když samy schody jedou docela rychle.
Žít v Paříži není pro cizince snadné. Možná ani pro Francouze. Na všechny problémy mají řešení, ale zdaleka ne vždy to nejjednodušší. Nástupiště některých nádraží jsou například místo číslic označené kombinací čísel a písmen. Malá i velká se přitom míchají a můžete si být jisti, že 2a bude hodně daleko od 2A. Stejně tak příměstská autobusová linka se nejmenuje jednoduše 328 jako v Praze, ale třeba 91.06A. Úplně jinam pak samozřejmě jede linka 91.06B.
Specialitou jsou zastávky na kruhových objezdech. Nic podobného jsem nikde neviděl. Někdy jsou umístěné tak nesmyslně, že je třeba jet téměř dvakrát dokola, než se autobus z okruhu vymotá. Zmínku zaslouží i zastávky na znamení. Se zvednutím ruky na nich rozhodně nevystačíte. Když opravdu hodně nemáváte, autobusy nezastaví. Mimochodem, jejich řidiči mají na sociálním žebříčku doslova výsostné postavení. Je běžné, že je cestující při vystupování zdraví, nebo jim alespoň přátelsky pokynou.
STŘED PRO VYVOLENÉ
École Polytechnique, škola s tradicí pomalu od Francouzské revoluce, leží asi půlhodinu vlakem od centra, na předměstí Palaiseau. Nedaleko od univerzity naštěstí bydlí i moji příbuzní, kteří byli tak hodní, že mě ubytovali. Stipendium – celkem necelých osm set eur – by mi jinak stačilo sotva na nájem.
Proti Praze je Paříž asi pětkrát dražší. Francie je sociální stát, takže život v kampusu byl levný (bohaté obědy v menze vyšly na dvě až čtyři eura), ale jinak jsou rozdíly v cenách ohromné. Nesrovnatelně vyšší jsou i proti jiným velkým francouzským městům.
Paříž má ovšem mnoho tváří. Když se řekne Paříž, jde vlastně o její střed. A ten vypadá naprosto jinak než předměstí na severu, zoufalá sídliště ze sedmdesátých let plná přistěhovalců, kam je o strach zabloudit. Naprosto jinak zase vypadají domky a vily v předměstích na jihu, kde jsem bydlel a pracoval.
Co je zajímavé, se svým stipendiem bych ani jinde než na předměstí bydlet nemohl a platí to o většině obyvatel. V Paříži (tedy středu aglomerace) jich bydlí tři milióny, ale na předměstích sedm. Kromě astronomických cen v tom hraje roli jedno zvláštní pravidlo. Abyste si mohli pronajmout byt v Paříži, musíte brát třikrát víc, než dělá nájem. Takže třeba můj známý, který jako vědec pracuje na plný úvazek ve Francouzské akademii věd – a to je ve Francii sakra prestižní zaměstnání – bydlí také na předměstí. Říkal, že není schopen přestěhovat se do centra, i když by chtěl.
MLUVTE PO NAŠEM
Francouzi se od nás liší v ledasčem. Předně – nic neplánují. Plány sice existují, ale spíše formální a ty se často mění. Vše je otázkou okamžiku a improvizace. Také jsou dost netrpěliví. Pokaždé, když ode mne ve škole potřebovali nějaký dokument, chtěli ho nejlépe okamžitě. Na druhé straně, když já chtěl něco od nich, přístup byl zcela opačný. Na všechno byla spousta času.
Kromě toho, že Francouzi hovoří o všem déle, než je třeba, neradi mluví jinou řečí než svou vlastní. Cizince její neznalost neomlouvá a někdy to dostanou, jak se říká, „pěkně sežrat“. Ani v restauracích barbary odjinud moc nerespektují. Prozradíte se netypickou objednávkou (já si třeba objednal k hlavnímu jídlu místo vína jen vodu) a číšník už otáčí oči v sloup. Vida, další buran ve městě … Někdy ani netušíte, co jste udělali špatně, ale z chování číšníka vytušíte, že něco určitě.
SRDEČNÍ BORDELÁŘI
Bontón Francouzům velí chovat se zdvořile a přátelsky, nebo se alespoň snažit, aby to tak vypadalo. Pro našince je to někdy nepříjemné. Třeba, když přijdete do společnosti s někým, kdo na pozdrav zlíbá všechny přítomné ženy. Od vás jakožto jeho známého se čeká totéž, přestože je vůbec neznáte, a vy se cítíte trapně.
Na druhé straně musím přiznat, že každodenní podávání ruky se všemi kolegy a objímání kolegyň vytvářejí pocit vřelosti a zpříjemňují kontakty v pracovním prostředí. Stejně tak francouzský neformální způsob práce. V Pardubicích, kde pracuji teď, jsou kolegové víc vtaženi do své činnosti, bez momentu uvolnění. Začínají brzy ráno a končí už odpoledne, někdy to až vypadá, jako by si chtěli jen honem udělat to své a vypadnout. Francouzi jsou v práci raději od devíti ráno do osmi večer, ale užívají si to. Když je potřeba (často na poslední chvíli), pracují tvrdě, ale pak si dají kafe, poklábosí … A oběd je předěl dne, který zabere hodinu i víc, zatímco my u nás spíš na jídlo jen tak ve chvatu odběhneme.
Život v Paříži má styl a je to dobrá zkušenost. Sice si tam utahují z cizinců, co neumějí francouzsky, ale na druhé straně jsou často srdeční a jejich jednání má své kouzlo. Pokud mě něco zklamalo, tak spíš nedostatečná organizace a nepořádek. Jak administrativní, tak fyzický. V kampusu například čistota prostředí rozhodně nebyla prioritou. Možná i proto, že bylo často těžké najít vůbec odpadkový koš.
