Pohled na Lisabon  přes řeku Tejo, nejdelší  na celém Pyrenejském poloostrově

Pohled na Lisabon přes řeku Tejo, nejdelší na celém Pyrenejském poloostrově Zdroj: Hana Smiková

Bairro Alto – past na řidiče. Alkohol tu teče proudem a v úzkých ulicích je hlava na hlavě.
Lisabonské tramvaje  si uchovaly kouzlo starých časů
Hana Smiková  na výletě v Portu
3
Fotogalerie

Jedna návštěva nestačí

„Chodníky ve staré zástavbě Lisabonu jsou uzoučké, v dláždění občas chybí kostka a vyplatí se koukat, kam šlapete,“ vzpomíná HANA SMIKOVÁ (23). „Když táhnete kufr na kolečkách, řešení je jediné: vstoupit do vozovky. Auta se vyhnou.“

Do Lisabonu mě zavedlo okouzlení portugalskou historií a literaturou. Poprvé, jen na dva týdny, jsem si tam odskočila letos na jaře, během studií ve Francii. Hned mi bylo jasné, že se tam vrátím, a podařilo se mi to už v létě, a to na celé tři měsíce.

Spolužáci mě upozorňovali, že Portugalsko už není tak levné, jako bývalo (třeba měsíční kupón na dopravu stojí třicet eur), ale v univerzitní jídelně se najíte za dvě eura třicet a pořád platí: kdo hledá, najde. Což se netýká jen restaurací, zábavy a běžných služeb. Jazyková škola Language Craft, kam jsem se přihlásila na kursy portugalštiny, patřila k nejlepším a byla třikrát levnější než ostatní.

KRIZE ZBLÍZKA

Pronajmout si pokoj v Lisabonu obvykle vyjde na dvě stě až tři sta eur měsíčně a všechno se vyřizuje snadno, často bez formalit. Já sehnala pronájem v centru, na náměstí Rossio. Známá měla známou, která měla známou. Ta mě nikdy neviděla, ale přesto byla se vším rychle hotova. „Líbí se vám? Tak tady máte klíče a moje číslo účtu,“ prohlásila a zabouchla za sebou dřív, než jsem stihla vypotit poděkování. Možná i proto se Portugalsko potácí v krizi. Každý si stěžuje na nízký plat, ale kdekdo bokem pronajímá byt po třech stovkách za pokoj.

Navzdory krizi se v Lisabonu dá najít i práce. V hostelech většinou ani nepožadují znalost portugalštiny. Na druhé straně – nikoho neohromí, že mluvíte anglicky, francouzsky a španělsky. Portugalci jsou na cizí jazyky zvyklí. Na dabovaný film v kinech nenarazíte a také televize v posledních letech dává čím dál víc filmů jen s titulky. Ostatně sama portugalština je vlastně takový balíček několika řečí v jedné. Portugalci rozumějí i Španělům a italštinu nebo francouzštinu s trochou námahy odvodí. Nikdo však nerozumí jim.

KRÁSA I DOBROTY

Lisabon je impozantní. Porto, které jsem během pobytu nemohla vynechat, je skrytý ráj světa, ale Lisabon se předvádí. Počáteční věty: „Bože, na to si asi nezvyknu!“ nebo: „Tady je to ale špinavý!“ rychle odnese proud řeky Tejo. Na každém ze sedmi kopců města se dožaduje obdivu alespoň jedna zajímavá stavba. Ani výhledů na řeku samu, nejdelší na celém Pyrenejském poloostrově, se hned tak nenabažíte.

Fenomenální jsou lisabonské cukrárny a kavárny. Najdete je na každém rohu, zavírají až o půlnoci a den bez nich si Portugalci neumějí představit. Portugalská káva navíc nemá v Evropě konkurenci, výjimečná je chuť i nízká cena, běžně ji dostanete za šedesát centů.

Snad nejvytíženější je kavárna v Belému, založená v roce 1837. Leží půlhodinu západně od centra a denně tam zákazníci stojí fronty na nejznámější portugalský zákusek pastéis de nata (sladký smetanový koláček). Nejhorší to bývá v neděli, kdy je vstup do většiny památek zdarma. Celý Lisabon se vydá navštívit klášter svatého Jeronýma, Památník objevitelů a belémskou věž. Pak všichni zamíří do kavárny, kde si skromně objednají každý po jednom koláčku, vzápětí si ale třikrát přiobjednají.

POHODA VÍTĚZÍ

Portugalci za volantem jsou postrachem pro všechny ostatní řidiče a někdy i sami pro sebe, ale nehrozí, že by vás přejeli. Mají pořádný výcvik z Bairro Alto, čtvrti, kde alkohol teče proudem a projet některou krátkou uličku může zabrat i půlhodinu. Schází se tam totiž lidé z celého Lisabonu a postávají se sklenkou v ruce před podniky, do nichž se nemohou vejít. Většinou jde o bary, které si v přízemí svého bytu otevřeli jejich majitelé, kteří se rozhodli, že na situaci alespoň vydělají, když už se stejně nevyspí.

Pokud projíždíte taxíkem, obrňte se trpělivostí a počítejte, že se vám jízda pořádně prodraží. Ne vždy se dav popíjejících hned rozestoupí. Někdy se dokonce rozjaření jedinci posadí na kapotu a smějí se řidiči do tváře. „Carramba,“ uleví si taxikář, ale nezbývá mu než čekat.

Je nutné dodat, že podobné opilecké vtípky nekončí agresí. Což je i důvod, proč na podobných místech policii nepotkáte, přestože se často oslavuje až do rána. „Dejte nám jídlo, pití a muziku,“ shrnula to jedna známá, „a žádný průšvih nehrozí.“

Portugalci jsou někdy klidní až k neuvěření. Zažila jsem dvě stávky, z toho jednu generální. Nebýt zastavené dopravy, řekla bych si, že se jen sešlo dost lidí na procházku po městě. Výmluvný byl policejní vůz, zaparkovaný symbolicky uprostřed silnice. Nikdo v něm neseděl a žádné uniformy nebyly ani v dohledu.

VE STÍNU JINÝCH

Přestože je národním nápojem Portugalců káva, zasloužili se také o zdomácnění čaje v Evropě. Málo se to ví, ale čaj pili už portugalští králové. Byla to právě Portugalka, Kateřina z Bragançy, manželka krále Karla II., která v Anglii zavedla tradici „čaje o páté“. 

Za připomínku stojí i leckteré další osobnosti tohoto malého národa. Konzul Aristides de Sousa Mendes například během války přes zákaz diktátora Salazara vydával víza Židům, antifašistům a každému uprchlíkovi, který o to požádal.

Přesto se jeho jméno neskloňuje zdaleka tak často jako jméno Nicholase Wintona nebo Oskara Schindlera. Při vší úctě, první zachránil sedm set a druhý dvanáct set Židů, zatímco Mendes jich zachránil před nacisty dvanáct tisíc, a k tomu osmnáct tisíc dalších životů. Přesto zemřel v bídě a zapomnění (Salazar mu zakázal vykonávat funkci advokáta) a jeho památku uctil až demokratický režim v roce 1974. Jeho osud také zfilmovali, ale nikdy se nestal součástí marketingu. Snad právě proto, že Portugalci nejsou dravci a raději na své velikány vzpomínají, než aby se je snažili oživit.

PÍSNĚ PLNÉ NOSTALGIE

Chcete-li porozumět portugalské melancholii, poslechněte si fado, které se zrodilo v uličkách čtvrtí Mouraria a Alfama. Na počátku 19. století tu lidé nejprve zpívali o svých trápeních na ulici, pak se začali scházet v barech a příběhy hromadně poslouchat. Nejčastější náměty jsou svázané s dobou, kdy portugalská velmoc vzkvétala a svět jí ležel u nohou.

S nástupem moderní doby popularita fada klesla a zpátky na výsluní je vynesla až smrt největší fadové zpěvačky Amálie Rodrigues v roce 1999. Dokonce byl třídenní státní smutek. Od té doby bary s fadem zaplavují domácí i turisté zvědaví na tuto pozoruhodnou tradici. Chcete-li si poslechnout kvalitní fado a neplatit víc, než jen za skleničku, zajděte si v Alfamě do Rua dos Remédios číslo 176 nebo do restaurace Mesa de Frades, rovněž v této ulici.