„V centru Sydney nebo v Bondi Area Australanku nesbalíte,“ tvrdí Lukáš Man (27). „Tamější smetánka tam běžně jezdí v porschi nebo lamborghini. Brigádník, co nemá ani kolo, je bez šance.“
O mé cestě do Sydney, kde jsem si chtěl vydělat na cestování, vlastně rozhodl můj kamarád, který se tam vloni přestěhoval. Nabídl mi zázemí a zkušenosti, což mi přišlo jako velká pomoc, zvlášť když jsem měl jen turistické vízum. Austrálie má totiž s Českou republikou omezující dohodu, jež nutí prácechtivé Čechy, aby tam zároveň studovali. Což obnáší i nemalé výdaje a funguje to při pobytu na rok, ne na pár měsíců. Já chtěl pobyt kratší – studuji psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a nechtěl jsem přerušit.
PARŤÁK SAM
Když jsem vloni pracoval v kanadském Calgary, myslel jsem, kdovíjak tam není všechno předražené. Po příjezdu do Sydney jsem prozřel a zjistil, že nic není tak hrozné, aby to nemohlo být ještě horší. Jen lístek na vlak z letiště do centra (tramvaje ani metro v Sydney nejezdí, jen nadzemka a autobusy) stál šestnáct dolarů. Nejlevnější menu ve fast foodu Hungry Jack’s? Deset dolarů. Snídaně v malé restauraci nákupního střediska? Dvacet!
Přestože jsem pak od kamaráda získal cenné rady, kde se dá jíst levně, a chodil na jídlo k Číňanům, kde stálo menu tři dolary, peníze do začátku mi rychle ubývaly. Naštěstí jsem už pátý den nastoupil do práce. Na doporučeném serveru www.gumtree.com.au jsem narazil na nabídku chlapíka jménem Sam, který hledal parťáka na stěhování.
Díky tomu jsem mohl začít hledat i vlastní bydlení. Byteček kamaráda byl malý a útulný, leč o to nevhodnější pro víc lidí než pro něj a jeho přítelkyni, takže jsem tam nechtěl dlouho zaclánět. S opětovnou pomocí úžasného serveru gumtree jsem se zaměřil na východní část města, na lokalitu známou jako Bondi Area, abych se moc nevzdaloval od tamějších nádherných pláží. Chtěl jsem celý pokoj, ceny kolem dvou set padesáti dolarů za týden mě však přiměly zvážit sdílené ubytování. Kde opravdu skončím, to bych ale vážně nikdy neřekl.
SOUKROMÍ NULA
„Tady ta postel je zrovna volná.“ Dívka, jež mi otevřela dům, kam jsem přijel okouknout pokoj za sto padesát dolarů týdně, mávla rukou do rohu první místnosti, kam mě přivedla. Všiml jsem si ještě dalších tří postelí a řekl si, že to nebude nic pro mě. Přesto, když už jsem tam byl, nechal jsem si ukázat i zbytek domu. Kromě dalších pěti pokojů, kuchyně a příslušenství vévodil celému domu útulný obývák s krbem. Několik maníků tam zrovna sledovalo v televizi fotbal. Pozdravili jsme se a zcela nenuceně se dali do řeči, přátelská atmosféra se mi líbila a já nakonec kývl, že to bydlení beru.
Ukázalo se to jako nejlepší, co jsem mohl udělat. Dům byl plný lidí všech možných národností. Kromě Italky, která mě přivítala (ta tam bydlela zdarma a na oplátku zastupovala majitele, starala se o provoz a uklízela), žilo uvnitř přes deset nájemníků, všechno pánská společnost. Se mnou v pokoji například Francouz, Ir a Chilan, o kus dál Němec, Angličan, Izraelec …
Soukromí bylo nulové, ale výhody společného soužití převažovaly. Ať byly čtyři odpoledne, nebo čtyři ráno, v obýváku jste vždycky našli někoho, kdo zrovna jí, sedí u sklenky vína, balí brko nebo sleduje film a k tomu všemu vás rád přizve. Jasně že jsem si se všemi nerozuměl na stejné úrovni, ale celá parta si vyhovovala a představovala studnici nápadů, zkušeností a inspirace. O pohodové tolerantní domácnosti svědčily i společné akce. Jednou jsme vyrazili na paintball, jindy třeba na pláž, koncert nebo jen uspořádat barbeque. A každou neděli se chodil hrát fotbal.
DÍKY, PANE ŘIDIČI!
Sydney je krásné a obyvatelům nabízí ohromné možnosti. Příklad za všechny – prodavači obchodu se sportovním zbožím Nike v centru nedaleko Hyde Parku organizují několikrát týdně běh městem. Přihlásit se může kdokoli, najde parťáky podle výkonnosti a po pěti absolvovaných trasách dostane ještě tričko s nápisem „We Run Sydney“.
Mimochodem, milovníků města stále přibývá, a to z celého světa. Což ostatně platí pro celou zemi. Ještě na základní škole jsme se učili, že má deset miliónů obyvatel, a dnes jich je dvaadvacet! Hodně přibylo zejména Asiatů a teď začíná další vlna příchozích z Afriky.
Ve srovnání s námi jsou lidé v Sydney pozitivnější, k životu vůbec i k sobě navzájem. Cestující v autobusech třeba před vystoupením řidiči zamávají a poděkují. Na to jsem věru nebyl zvyklý. Co mě ještě udivilo – byl jsem jediný, kdo během jízdy nekouká na displej svého mobilu. I k nejlevnějším tarifům tam totiž dostanete vysokorychlostní internet zdarma, takže jsou všichni stále on-line.
Někomu to možná přijde povrchní, ale obyvatelé Sydney o sebe také víc dbají. Koncentrace fitness klubů je nesrovnatelná. Možná je to i klimatem, teplo a slunce jedenáct měsíců v roce se podle mě na člověku musí projevit. Skutečnost, že většinu roku můžete chodit v kraťasech a tričku, nebo spíš bez něj, má přinejmenším vliv na mnohem větší péči lidí o vzhled. Na depilaci tam běžně chodí i chlapi a estetická úroveň tetování, které je velice „in“ (úplně bez něj vidíte málokoho), je zcela mimo obvyklé tuzemské vzory typu Valdice.
Co už tak sympatické není, obyvatelé Sydney – a Bondi Area obzvlášť – jsou pohodáři i ve vztahu k dopravním předpisům. Chodci nerespektují na přechodech červenou, řidiči je zase nepouštějí na přechodech a ohledů se od nich nedočkají ani cyklisté.
ZE ŠICHTY NA ŠICHTU
Přestože jsou Australané flexibilní a změna bydliště jim nevadí (Sam během patnácti let svého byznysu stěhoval některé klienty třeba i desetkrát!), neměl můj parťák tolik práce, kolik jsem pro brzký výdělek potřeboval. Na kamarádovo doporučení jsem si tedy našel druhou práci ve čtvrti zvané Burwood, což bylo jakési čínsko-libanonské ghetto. Vzali mě jako myče nádobí v jedné velké restauraci.
Po měsíci práce u Sama přibylo a šichty začaly být stejně dlouhé jako práce u dřezu. Sedm až osm hodin denně. Hodinu až dvě zabral přejezd na pracoviště, na spánek zbývaly čtyři a půl hodiny. Nádobí naštěstí zabralo jen čtyři dny v týdnu, dalo se na to zvyknout. Víc mi vadilo nepřátelské prostředí v té restauraci. Jako by byla v jiném světě. Lidi z kuchyně se nesnášeli s číšníky, vedení na provozu šetřilo tak, že to bylo o zdraví, a majitel se snažil ošidit na platech, koho mohl. Nakonec jsem se přistihl, že to tam začínám upřímně nenávidět. A co hůř, že stres přenáším i dál a začínám být nepříjemný na lidi. Naštěstí už jsem měl pohromadě minimální potřebnou částku a mohl to zabalit. Po dvouměsíční honičce jsem odjel do centrální Austrálie a pak na Nový Zéland. Ale to už je zcela jiný příběh.
