Když jsem při svých letošních cestách po Evropě volala do jedné oblíbené slovinské rybí restaurace v přímořském městečku Piran, abych udělala rezervaci na pátek večer, na druhém konci se ozvalo udiveně: „To myslíte jako tento týden?“
Pak mi oznámili, že jsou obsazení na měsíc dopředu. A já jsem přitom na sebe byla docela pyšná. Na to, že bych tu rezervaci vůbec mohla udělat, jsem pomyslela už tři dny dopředu. Zjevně ale existují lidé – a nebude jich málo – kteří jsou na cestách natolik organizovaní, že přesně vědí, že za 6 týdnů v osm večer budou mít chuť na rybu. Pravděpodobně to nebudou ti stejní lidé, kteří zaplavují internet radami, že je třeba žít spontánně, protože jedině v přítomném okamžiku si člověk ten život opravdu prožije. Jenže rozhodnete-li se neplánovat – a žít přítomným okamžikem – v letním Slovinsku, možná taky pojdete hlady. V lepším případě budete jíst každý den smažené kalamáry z rozmraženého polotovaru v nějaké z předražených restaurací na turistické promenádě. Tam se vždycky nějaké to volno najde.
Bylo vždycky „spontánní cestování“ takhle náročné, nebo se mi to po těch dvou letech covidu, kdy bylo všude poloprázdno, jen zdá? Anebo jsou všichni stále natolik traumatizovaní dvěma lety pandemie, že se letos rozhodli vidět všechny zásadní destinace světa, než přijde nějaká jiná katastrofa? Nevím. Každopádně vím, že letos bylo všude plno lidí, přestože ceny vystřelily raketově nahoru snad v celé Evropě.
Silonové oranžové závěsy
S hotely ve Slovinsku to bylo podobné. Stejně jako v Itálii, Španělsku, Portugalsku a Francii. Plno, plno, plno. Zamluveno na rok dopředu. „Bohužel, příště to musíte rezervovat dřív.“ „Ano, ten zatuchlý pokoj s plísní a koupelnou na chodbě opravdu stojí sto eur.“ Nakonec jsem se musela ve slovinské části Istrie smířit s neútulným pokojíkem, který vypadal jako kulisa nějakého kýčového filmu z devadesátek, včetně silonových oranžových závěsů a palandy čalouněné škaredou hnědozelenou látkou s geometrickými vzory. Už jsem za svůj život bydlela v mnoha nepříliš inspirativních pokojích, ale tenhle byl nejen ošklivý, ale ještě tak nějak zvláštně středoevropsky neútulný. Což by se ještě všechno dalo přežít a vnímat to jako autentický lokální kolorit. Šokující vlastně na tom bylo jen to, že ten pokoj stál 150 eur na noc, a to ani nebyl v centru. Aneb vítejte v roce 2023.
Kdyby člověk soudil, jak dobře se Evropanům daří podle toho, jak plná jsou letos letadla, vlaky, hotely a více méně všechny turistické destinace v Evropě, musel by chtě nechtě dojít k závěru, že se všichni máme skvěle. Vůči inflaci jsme imunní. Drahotu neřešíme. Zvýšené nájemné se nás nedotklo. Skleničku vína za sedm eur si klidně dáme. Válka? Jaká válka?
Turisté a místní
Hotely, které ještě minulý rok stály 100 eur, stály letos 200. Sklenička vína zdvojnásobila cenu, podobně jako cena jídel. Bez rezervace je těžké se dobře najíst. Místní od Lisabonu po Řím si stěžují, že v centrech měst se nedá žít, protože jsou všude mraky turistů, kteří ženou ceny nahoru. A to samozřejmě hlavně ceny nemovitostí, protože spousta bytů v centrech měst fungují jako Airbnb pro turisty a není dost bytů na dlouhodobé pronájmy.
Paradoxně pak ale tihle stejní lokálci jedou do Prahy coby turisti a klidně si tam pronajmou byt přes Airbnb. A stěžují si na to, jak je ta Praha strašně turistická a drahá. A že všude je tak narváno, že bez rezervačky se ani na pivo do Lokálu nejde dostat.
Netuším, jestli se nějakému městu v Evropě podařilo najít ten správný poměr turistů a místních, které to město úplně nezničí. Každopádně jestli existuje, asi bude lepší, když se to nikdy nedozvíme. Abychom tam náhodou nechtěli jet.
