Ve Velké Británii nastává po letech vlád premiérů-mužů éra žen na Downing Street číslo 10. Nejprve si tamní konzervativci do čela vybrali Theresu Mayovou, jež se díky tomu stala teprve druhou premiérkou v dějinách země. Ve stejných dnech se o vedení opozičních labouristů přihlásila jiná žena – Angela Eaglová. Kdo jsou a co je spojuje?
Mayovou a Eaglovou totiž výčet úspěšných političek v současné Velké Británii zdaleka nekončí. Ženy aktuálně vedou hned dvě regionální vlády v historických zemích Spojeného království. Nicola Sturgeonová se snaží v čele skotské vlády postupně posunovat svou zemi k nezávislosti, zatímco zcela opačný cíl má unionistická první ministryně Severního Irska – Arlene Fosterová. A silnou ženu v politice má i Wales, kde zatím „jen“ lokální stranu Plaid Cymru (Velšská strana), která usiluje o nezávislost, vede Leanne Woodová.
Média na ostrovech i v zahraničí již spekulují o tom, že nastala doba, kdy se do vrcholných politických funkcí dostávají ženy, a to díky tomu, že si politická situace žádá, aby méně konfliktní a více spolupracující političky uklidily nepořádek po svých testosteronem nabitých politických předchůdcích. Mluví se dokonce v této souvislosti o éře tzv. femokracie – vládě žen.
Její existence v současném světě je navíc údajně potvrzována nástupem političek i mimo Velkou Británii: Ve Spojených státech byla v osobě Hillary Clintonové poprvé v jedné z velkých stran nominována žena jako kandidátka na prezidentskou funkci. Na starém kontinentu ženy předsedají vládám tří z šesti nejlidnatějších zemí Evropské unie, pokud do ní stále počítáme loučící se Británii. Premiérky má totiž kromě novopečené Británie také nejlidnatější země kontinentu – Německo – v osobě Angely Merkelové – a rovněž lídr středovýchodní Evropy – Polsko, kde vládu řídí Beata Szydłová.
Není asi náhodou, že žádná ze jmenovaných premiérek nenáleží k politické levici, jež si zakládá na zastoupení žen, a prosazuje pro ně dokonce kvóty, ale všechny se politicky řadí k pravému středu, nebo dokonce konzervativní pravici.
Zdůrazňovaný fakt, kde všude řídí kormidlo politiky ženy, má ovšem i své kritiky, kteří poukazují na to, že vyzdvihování každé političky vlastně dokazuje, že ženy jsou stále ještě v politice spíše výjimkou. Dokonce i některé jmenované britské političky se už jasně vyjádřily, že by média měla méně sledovat fakt, že jsou ženami, a více se zaměřit na to, co konkrétně prosazují.
To, že do politiky nevede nějaká univerzální „ženská“ cesta, potvrzuje například i značná rozdílnost postojů a životních zkušeností dvou žen, jež na sebe v poslední době poutaly největší pozornost v britské politice – premiérky
Mayové a uchazečky o vedení labouristů Eaglové.
Pastorova dcera
Současná konzervativní premiérka Theresa Mayová se narodila před šedesáti lety v jihoanglickém Eastbournu v hrabství Sussex. Vyrůstala v rodině anglikánského pastora, což už vyvolalo vlnu jejího srovnávání s jinou současnou premiérkou, která je také dcerou protestantského duchovního – německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Rodinný původ Theresy Mayové bývá často spojován s jejím pohledem na politiku, v němž silnou roli hraje důraz na prosazování morálních hodnot, a dokonce určitá míra puritánství v náboženském slova smyslu.
Mayová vyrůstala ve středostavovské rodině, což ji mimochodem sbližuje spíše s příběhem první britské premiérky Margaret Thatcherové než s jejím předchůdcem v Downing Street číslo 10 – Davidem Cameronem, jenž naopak pocházel z bohaté, tradiční rodiny s dlouhou historií v nejvyšší britské politice. Jak napsaly krátce po jejím premiérském jmenování britské noviny Times, doba, kdy zemi řídili lidé narození se stříbrnou lžičkou v puse, končí.
Jakou máš školu?
V Británii se sociální původ politiků nejčastěji posuzuje podle toho, jaké školy ve svém mládí absolvovali. Mayová na rozdíl od Cameronova elitního, soukromého Etonu studovala po většinu času na méně prestižních školách státních, když jedinou výjimku z toho tvořila doba, kdy navštěvovala nestátní církevní školu. Mimochodem jejímu středostavovskému původu odpovídal i první premiérský projev, v němž slíbila, že kabinet bude vládou všech Britů a nebude sloužit jen zájmům úzké elity.
Stejně tak prohlásila, že Británie musí hodně zapracovat na tom, aby se stala společností, kde bude panovat rovnost šancí pro všechny občany. Tento apel, jenž měl na stranu vlády přitáhnout mimo jiné i dělnické voliče, je dalším výrazem ideologie, kterou Mayová vyznává a jíž se na britských ostrovech říká „one-nation conservativism“, což lze do češtiny volně přeložit jako konzervatismus jednoho národa. Tento proud konzervativního myšlení stojí zejména na myšlence, že společnost je jednotou jejích členů a politika jí má pomáhat jako celku, a nikoli jen jednotlivým jejím částem.
Rodinné prostředí formovalo i politické názory Angely Eaglové, která sice vzdala boj o vedení labouristů, ale pokud ve straně uspěje odboj proti silně levicovému vedení Jeremyho Corbyna, měla by se stát stranickou dvojkou. Také ona se narodila v přímořském městě, ale na opačném konci Anglie – v Bridlingtonu v severovýchodním hrabství Yorkshire.
Oba její rodiče byli dělníci
a Eaglová často popisuje, že to byla její rodinná zkušenost, jež ji dovedla do levicové Labouristické strany, protože si uvědomovala, že její rodiče nemohli studovat, když jim to jako dětem z dělnických rodin nedovolovala tehdejší společenská nerovnost. Angele Eaglové se již nic podobného naštěstí nestalo, a tak mohla po studiu státních škol zamířit na vysokou do Oxfordu, kde studovala kombinaci filozofie, politologie a ekonomie – obor jako stvořený pro budoucí politiky.
Oxfordská politika
Na stejnou univerzitu zamířila o několik roků dříve i o pět let starší Theresa Mayová, aby studovala zeměpis. Podle svých známých mladá žena už v patnácti mluvila o tom, že chce být jednou premiérkou, a protože tehdy ještě zbývalo pár let do nástupu Margaret Thatcherové do čela britské vlády, vyjadřovala se Theresa, že bude jednou první ženou v čele vlády. Pamětníci dokonce tvrdí, že mladou Theresu hodně naštvalo, když jí Thatcherová nástupem do premiérské pozice tento vysněný primát vzala.
Při jejím zájmu o politiku není divu, že se na univerzitě pohybovala kolem studentských spolků zaměřených na politiku. Tehdejší šéf jednoho z nich – Oxford Union –
se dokonce rok po tom, co v roce 1979 ukončila studium, stal jejím manželem. Traduje se dokonce historka, podle níž oba studenty v Oxfordu seznámila na konzervativní diskotéce jejich spolužačka a budoucí pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová.
Studentská politika byla v Oxfordu samozřejmě blízká i Angele Eaglové, která to zde dotáhla do čela univerzitní odbočky tradiční levicové Fabiánské společnosti, jež v minulosti stála u zrodu celé Labouristické strany. Mladá léta dala ovšem Eaglové ještě jednu velmi dobrou průpravu pro politickou kariéru. Eaglová byla už od dětských let vášnivou šachistkou a dotáhla to až na mistryni Velké Británie v kategorii do osmnácti let.
Po odchodu z Oxfordu obě zamířily do pracovního procesu v oblastech typických pro jejich stranickou orientaci. Mayová začala pracovat v bankovnictví a zamířila do londýnského ekonomického centra v City, kde začala působit v Bank of England. Naopak Eaglová brzo zakotvila ve světě organizovaných ekonomických zájmů, kdy po práci pro Konfederaci britského průmyslu začala působit v Odborovém svazu zaměstnanců ve zdravotnictví. Obě to ale logicky táhlo do politiky.
Mayová začala v komunální politice v jednom z londýnských obvodů, zatímco mladá labouristka díky pozici v odborech, jež vždy tvořily jádro její strany, zkusila hned napoprvé štěstí ve volbách parlamentních. Jenže v Británii jsou kandidáti nasazováni do obvodu nikoli podle toho, kde bydlí, ale podle stranických zásluh. Eaglová byla proto napoprvé nasazena do obvodu Wallasey na severozápadě Anglie, kde byl dosud vždy zvolen poslancem kandidát konzervativců. Ovšem Eaglová zde dokázala v roce 1992 porazit úřadující konzervativní ministryni pro zahraniční pomoc a stát se v 31 letech jednou z nejmladších poslankyň té doby.
První dvojčata
Naopak Mayové se podařilo dostat do Dolní sněmovny až o pět let později – v roce 1997 –, čemuž předcházely dva neúspěšné pokusy, kdy byla nasazena v beznadějných, tradičně labouristických obvodech. Mayová vydržela a do třetice byla nominována v jistém konzervativním obvodu Maidenhead nedaleko Londýna. Volby roku 1997 ovšem znamenaly odchod jejích konzervativců na dlouhé roky do opozice, a proto se veřejná pozornost tehdy upřela spíše na Angelu Eaglovou. Ta lehce obhájila poslanecký mandát, a dokonce vstoupila v nižší pozici do první vlády Tonyho Blaira, ale pozornost se na ni upřela hlavně z toho důvodu, že se v novinovém rozhovoru veřejně přihlásila k homosexuální orientaci, a to jako historicky druhá britská poslankyně. Eaglová žije od roku 2008 v registrovaném partnerství s odborovou funkcionářkou Mariou Exallovou.
Volby v roce 1997 ovšem znamenaly v kariéře ještě jeden přelom. Poslanecký mandát totiž získala také její o patnáct minut starší sestra Maria Eaglová, čímž se obě staly prvními do Dolní sněmovny zvolenými dvojčaty v moderní britské politice.
V Blairových vládách Eaglová stoupala na vyšší pozice, ale v roce 2002 ve vládě omylem skončila, když na ni premiér Blair při rekonstrukci vlády zapomněl a její pozici nechtěně obsadil někým jiným. Paradoxní odchod z vlády si Eaglová vynahradila v další labouristické vládě Gordona Browna, kde měla na starost práci a záležitosti důchodců. Ani tehdy se ovšem nepropracovala do nejužšího okruhu britské vlády – kabinetu –, čemuž je mimochodem přikládáno to, že do současnosti není na veřejnosti příliš známá, přestože po labouristickém odchodu do opozice v roce 2010 vystřídala řadu důležitých pozic v jejich stínové vládě. V nich zasedala po boku své sestry, což znamenalo první členství dvojčat ve stínovém kabinetu některé z dvou velkých britských stran.
Naopak Theresa Mayová šla ve své kariéře opačným směrem, kdy začínala jako stínová ministryně. V roce 2002 se stala i předsedkyní Konzervativní strany, což není nejdůležitější stranická pozice, ale spíše administrativní. Mayová se v ní ovšem proslavila, když na stranickém sjezdu burcovala straníky, aby proměnili svou pověst u veřejnosti, a mluvila o tom, že konzervativcům lidé říkají „protivná strana“. I při tomto ve straně legendárním proslovu se projevil jeden zajímavý rys pozdější premiérky, a to záliba v netypické obuvi, když tehdy na nohou měla trochu extravagantní boty s leopardím vzorem.
Ocelová lady
Za opozičních časů se Mayová propracovávala ke stále významnějším pozicím a ve stínové vládě a s nástupem první Cameronovy vlády v roce 2010 se očekávalo, že bude ministryní sociálních věcí. Jenže nový premiér neměl osobně moc rád dosavadního stínového ministra vnitra, a proto Mayové přidělil právě klíčový resort vnitra, který tradičně v Británii patří mezi kvarteto nejdůležitějších vládních pozic (vedle premiérství, financí a zahraničí).
Mayová se díky tomu stala teprve čtvrtou ženou, jež zastávala jednu ze čtyř těchto pozic, čímž se jí aspoň částečně splnil její sen z mládí. Ve funkci si vysloužila přezdívku „Ocelová lady“, ale přesto v ní vydržela nejdéle za posledních šedesát let a na konci mandátu byla ještě „povýšena“ na premiérku. Ač je uvnitř strany považována za umírněnou centristku, v úřadu ministryně vnitra naplnila snad všechna očekávání konzervativců. Bojovala proti imigraci, když prosadila její omezení, včetně zákona, který požadoval, aby si imigranti mohli do Británie přivést své příbuzné, pouze pokud mají v zemi patřičný příjem.
V oblasti boje proti terorismu zmírnila některé dřívější „sledovací“ labouristické zákony, ale zároveň prosadila deportaci radikálního muslimského kazatele abú Katady do Jordánska. To vše doplnila opatřeními proti diskriminaci rasových menšin ze strany policie. Mayová nebyla nikdy příliš ideologickou ministryní, ale pokud se pro něco pragmaticky rozhodla, velmi tvrdě si šla za svým. Tímto úhlem pohledu lze posuzovat i její přístup k referendu o brexitu, v němž stála po boku premiéra, jenž prosazoval setrvání země v Unii, ale zároveň do předreferendové kampaně příliš nezasahovala, aby si udržela sympatie některých „brexiterů“. V praxi vlastně učinila opačnou sázku na výsledek referenda než její původní rival v boji o Cameronovo nástupnictví a současný ministr zahraničí Boris Johnson.
Bezdětnost
Její sázka vyšla, protože jako pragmatická politička s chladnou hlavou v nejistě poreferendové době převálcovala při výběru nového premiéra v poslaneckém klubu všechny rivaly, a to takovým rozdílem, že se její soupeřka v chystaném hlasování členů strany bez boje vzdala. Přispěla k tomu ovšem i epizoda, kdy se proti ní právě tato soupeřka – Andrea Leadsomová – vymezila tím, že by byla lepší premiérkou, protože na rozdíl od Mayové má děti.
Současná premiérka, která ze zdravotních důvodů děti mít nemůže, na útok nereagovala, čímž opět potvrdila, jakou rozvahu a zkušenost si do Downing Street číslo deset přináší. Mimochodem bezdětnost patří k dalším charakteristikám, v nichž je Theresa Mayová srovnávána s německou kancléřkou Merkelovou.
Pro popisovaný nástup „femokracie“ v Británii se pak symbolickým stal jeden z prvních kroků Theresy Mayové v novém úřadu, kdy jednala s premiérkou Skotska Nicolou Sturgeonovou. I ta se propracovala do čela své strany a regionální vlády po mužských předchůdcích jako první skotská premiérka. O budoucnosti Spojeného království dnes zkrátka rozhodují ženy.
