Svět má nového hrdinu. Neohroženě vyzval na souboj nejdřív Británii, pak Spojené státy a nakonec - blázen! - i autoritářský režim v Kazachstánu a získal si tím srdce všech inteligentních a mladých lidí se smyslem pro humor. Otevřete noviny, BORAT. Pustíte si televizi, BORAT. Zdá se, že britský komik SACHA BARON-COHEN, ironizující v televizi a dnes i filmu americké hodnoty v převleku za kazašského reportéra, hovořící podivnou polsko-česko-anglickou hatmatilkou, se změnil ve světový fenomén. Že překročil hranice komedie a že se stal symbolem moderní doby. Teď jen zůstává otázka, zda je to opravdu tak „fajné“.
Dvanáctého září tohoto roku jsme se s překladatelem a kolegou filmovým publicistou Františkem Fukou vydali do Kyjova, kde Bontonfilm pořádal první českou projekci snímku Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu.
Bylo to těsně poté, co byl tento pozoruhodný komediálně-dokumentární film poprvé veřejně promítán na festivalu v Torontu, kde vzbudil obrovské pozdvižení a kde se komik Sacha Baron-Cohen, přišedší s koněm na voze taženém šesti ženami - kůň seděl pochopitelně s ním mezi sajtnami -, ocitl uvnitř vřavy připomínající beatlemanii.
Ale bylo to mnoho let poté, co Baron-Cohen vstoupil do životů nás dvou. Už na přelomu století v Praze a zřejmě i jinde v Česku kolovaly videokazety, na nichž byl k vidění Cohenův tehdy nejslavnější komediální převlek - Ali G - nahraný a vystříhaný z anglického humoristického
pořadu The 11 O‘Clock Show. Sacha Baron-Cohen svůj humor - pokud jste se právě vrátili z dvouleté mise v Antarktidě a zamrzl vám tam Internet - zakládá na tom, jak skuteční lidé reagují na provokace jím ztvárňovaných komediálních figur. Ali G, retardovaný rádoby rapper, jenž pod záminkou natáčení pořadu pro mladé objížděl ty „nejinteligentnější a nejvlivnější osobnosti planety a kladl jim ty nejpitomější možné otázky“ (tak ho charakterizoval sám Baron-Cohen v jednom ze svých řídkých veřejných vystoupení), byl z jeho figur dosud tou nejslavnější. Dnes jeho slávu zastínila další Cohenova postava: Borat, televizní reportér z Kazachstánu a - jako ostatně všichni obyvatelé postkomunistických zemí - sexistický, rasistický a antisemitský homofob, který pod záminkou natáčení dokumentu o životě v Británii a později v USA protrhává tenkou slupku konsolidovaně vyhlížející západní společnosti a provokuje respondenty k přiznání vlastního utajeného sexismu, rasismu a antisemitismu. Nebo alespoň toho, že nemohou vystát bukvice.
Borata i Aliho G jsme tehdy dobře znali z britských i amerických scének, z ohlasů věděli, že filmová verze Borata bude v mnoha ohledech extrémní i na jeho poměry, že obsahuje míru černého a tabu humoru v běžných kinech nevídanou. Vezli jsme proto s sebou kameru, abychom zachytili pobouřené reakce majitelů kin, jimž měl film být promítnut jako prvním. A byli jsme překvapeni.
FUNKYZEIT MIT BARON
Jak Borat, tak Ali G a Brüno, třetí Cohenův převlek, moderátor rakouského módního magazínu Funkyzeit mit Brüno a bukvice jak Brno, se zrodili přibližně před osmi lety.
Oproti obecnému přesvědčení a Cohenovu životopisu na internetové stránce Yahoo! Movies (který opisují všechna česká média, když v posledních týdnech neustále recitují svou mantru o „absolventu Cambridge“, který si „skandálně“ dělá legraci ze Spojených států) vznikl jako první ten dnes nejméně známý -Brüno. Baron-Cohen jím reagoval na tu nejdepresívnější éru jeho dosavadního života,
moderování veselých denních programů na kabelových televizích. Sám jsem viděl záběry, jak s plyšovými sobími parůžky na hlavě baví děti na F2F - a nebyl to veselý pohled. Bruno - ještě bez umlautu - se objevoval někdy v roce 1997 na Paramount Comedy Channel v šotech nazývaných Austria‘s Krrazy Clothes Show: Unter dem Fleisch mit Bruno a byl ještě roztlemenější a vlezlejší nežli Baron-Cohen s parůžky na hlavě. Pohyboval se na módních přehlídkách, přemlouval návrháře k poskytnutí rozhovoru a pak zapomněl, na co se chtěl zeptat.
I když Brunovy scénky sloužily jen jako kratičká výplň mezi bloky programu, Cohen při nich nalezl svou nejsilnější zbraň: ochotu se velkolepě ztrapnit na veřejnosti. Když však porovnáte situaci „Bruno náhodně zabloudí při londýnské módní přehlídce na molo“ (1997) a situaci „Brüno vnikne na New York Fashion Week, na přehlídce Lloyda Kleina přemluví jednoho z modelů, aby mu půjčil předváděné růžové spodní prádlo, zúčastní se zbytku přehlídky jako model a na konci se před shromážděnými celebritami zničehonic jme dýchavičně breakovat po předváděcím mole“ (2003), sami vidíte, jak dlouhou ještě před sebou měl cestu.
JAKŠEMAŠ!
Nešel po ní sám. Pokud je pro nás (a pro Yahoo! Movies) cesta Sachy Barona-Cohena ke slávě dlážděna jen jeho talentem a tvůrčí neústupností, neuvědomujeme si, jak moc je produktem britské komediální tradice a součástí tamní scény. Krátké Brunovy spoty s Cohenem natáčel producent
Gary Reich, který stál u zrodu dvou dalších fenoménů britské komedie také založených na použití skryté kamery: bizarně poetická Trigger Happy TV nechávala například nic netušící občany neobratně sledovat na ulici lidmi převlečenými za obří myši (ale varovala je nápisem „POZOR! MYŠI NA ŠOULAČCE“) a i její hlavní představitel, Dom Joly, občas atakoval kolemjdoucí německou angličtinou („Tóprý ten, já Švýcar“). Tři černé komičky, které dnes vystupují jako 3 Non-Blondes, zavedly televizní komedii do neuchopitelného uměleckého žánru, pojmenovatelného snad jen dámské dada.
Ale Sacha Baron-Cohen se od Garyho Reicha vydal za svým druhým učitelem, Harrym Thompsonem z BBC, do pořadu Comedy Nation, a tam se zrodila jeho druhá postava.
Borat se tehdy ještě jmenoval Christo, pocházel z Albánie („Dzien dobry. Přišel já k vám z Albenski televizja ...“), jeho reportáže popisovaly temnější stránky britského života, než je regata nebo hon na lišku z Boratovy nejslavnější sezóny, ale od raného Bruna se raný Borat lišil jedním rysem, kterým ho -podle mého názoru - obdařil Harry Thompson. Bruno byl jen otravná rakouská bukvice, ale Christo a později Borat je ve vší své stupiditě hlavně velké dítě, jež reportuje o komplikovanosti západního světa s neustálým překvapením a úžasem. „Achá! Vy jste zádistka!“ vykřikne s doširoka otevřenýma očima, když mu po agonicky dlouhé době ve společnosti dominy bičující tlustého nahého muže v rádobygotickém sklepení dochází, že asi nebude „dochazovačka, která dává dochromady muže i ženy“, jak se domníval.
„Ano! A on masochista. To se vám tu už dvě hodiny snažím vysvětlit!“ oddechne si s úlevou Madamme Claire.
G, ALI G
Ali G se na první pohled v ničem nelišil od Bruna i Christa/Borata. Harry Thompson ho společně s Baronem-Cohenem stvořili pro The 11 O‘Clock Show, které po experimentální Comedy Nation zdědilo největší talenty.
Je to také převlek, v němž Sacha Baron-Cohen přicházel k nic netušícím lidem, předstíral seriózní rozhovor pro smyšlený televizní pořad. Ali G se však - na rozdíl od předchozích dvou - stal okamžitým hitem, kulturním fenoménem, a navíc generační záležitostí.
Změna spočívala ve dvou věcech: Ali G si nevybíral neznámé poskytovatelky sadomasochistických radovánek, ale atakoval známé tváře. Zpočátku ne populární celebrity, ale spíše politiky, protidrogové experty a vysoké vládní úředníky. Například sedmdesátiletou autoritu na práci s mládeží, Sira Rhodese Boysona, jenž ztratil kontakt s realitou kolem sebe zřejmě už v sedmdesátých letech a i v roce 2000 stále propagoval tělesné tresty. K němu přichází Ali G, zástupce těch „mladých“, na první pohled k nerozeznání od hiphopových maškar, které Sir Rhodes asi jednou zahlédl na MTV. Mluví divně, ale tak ti negři se zlatými řetězy v televizi dneska mluví - a co je zajímavé, že na důležitost návratu tělesných trestů do škol reaguje s netypickým nadšením, dokonce oceňuje odvahu, s níž Sir Rhodes prosazuje tak progresívní myšlenku!
Není divu. Komukoli pod třicet bylo jasné, že Sir Rhodes sice říká caned (bití holemi), ale Ali G rozumí cained (býti zhulení), proto mu borec, co má koule říkat tohle do televize, musí nutně připadat sympaticky hustej. Ali G představoval generační vzpouru, byl útokem mládí na stáří, pomstou těm, kdo se nevyznali na Internetu, nerozuměli novému globálnímu slangu a měli tu drzost se k novému světu vyjadřovat. Druhá změna je ještě důležitější. Ali G přicházel k rozhovorům vybaven nejen stupidními otázkami (pro astronauta Buzze Aldrina: „Ty jo a jaký je bejt druhej borec, co kdy chodil po Sluncu?“), popletenými jmény („A na toho ... Louise Armstronga, co tam byl před tebou, nežárlíš?“), neúprosnou dětskou logikou („Jakej trest by měl bejt za sebevražednej atentát?“) a pohotovostí („A jaký jsou nejmenčejší věci na světě?“ - „Sub-atomické částice.“ - „A to sou menčejší než sůl?“) ale i s vlastní osobností. Baron-Cohen, Harry Thompson a další spolupracovníci mu vymysleli bydliště, rodinu (strejda Jamal) i lásku („mojí Julču“) a nechávají ho během interview s osobnostmi vyprávět i o sobě. Vypráví o životě v „ghettu“ Staines (Britové vědí,
že Staines jsou ghetto asi tak jako Průhonice), vypráví o kámoších, o Rickym C a s každou další jeho větou se před námi utváří dojemná figurka bělošského kluka z bohatého předměstí, který by hrozně chtěl být sígr jako hiphoppeři v televizi, být „gangsta-rappa“, a proto se do něj s naivní neobratností stylizuje a s trochou mejkapu mu dokonce prochází předstírání, že je černoch. Ali G klame svým vzezřením, prochází totiž světem s čistotou, sebevědomím (a vzděláním) jedenáctiletého chlapce. Ve své podstatě je to zcela nerealistická filmová postava, přesto prochází testem reality neodhalena. Ti fyzikové, astronauti, politici, filosofové ho neprokouknou, protože nevědí, která bije. My jo. My jsme ti mladí a noví.
Harry Thompson loni zemřel - pětačtyřicetiletý přesvědčený nekuřák - na rakovinu plic, šíří svého talentu by si zasloužil samostatný článek (kolik producentů tolika úspěšných televizních show napsalo po večerech román nominovaný na Booker Prize), v životě vydal několik biografií slavných komiků, své vlastní však nevydal, takže jeho stranu příběhu Aliho G nacházíme jen v drobtech z rozhovorů. Víme, že právě on vymyslel jméno Ali, protože věřil, že s muslimem se lidi nebudou chtít hádat. A víme, že se stal jednou z obětí Cohenovy buldočí povahy. „Sotva se zrodil ,fenomén‘ a ukázalo se, že je možné na Alim G vydělat, objevili se kravaťáci a odstavili mě. Znáte to: ,Tak dík, teď už si to převezmem, kámo, v tomhle jsou milióny a ty už jsi toho udělal dost.‘“ A nepřítomnost jednoho z duchovních otců se odrazila i na debaklu, jakým byl pokus vydělat zmiňované milióny špatným (a ještě ke všemu hraným) celovečerním filmem Ali G - Indahause. Souhlasím s Harrym, byl to potrat.
BORAT A ŽIDOBRANÍ
Bylo čím dál těžší nacházet v Británii respondenty, kteří by neměli o pravé tváři Aliho, Borata i Brüna ani páru. Cohen a zbytek jeho týmu proto přijal v roce 2002 nabídku HBO a přesídlil do Ameriky, což přineslo velkou změnu. Ne pro Aliho G, ten zůstal víceméně stejný, stejně tak Brüno, ta stará bukvice. Ale Borat, jenž v rodné Británii ironizoval hlavně bizarní zvyky smetánky (regata, hon na lišku), se v Americe rychle politizuje. Svět se změnil. Válka v Iráku dělá z Ameriky terč humoristů z celého světa i zevnitř názorově rozdělenou zemi. Baron-Cohen projíždí s Boratovým knírem a ve smradlavých, schválně nepraných šatech vnitrozemím a ukazuje Ameriku takovou, jakou ji Evropané a další obyvatelé planety rádi malují: jako zemi zatvrzelých bílých republikánů, religiózních fanatiků a konzumu, jeho špílce se šíří maily jako virální videa a rozesmívají - s výjimkou části Kazachstánu - lidi na celém světě. Jde to snadno - stačí vidět jedno video a další Boratovy apríly vás rozesmějí i esemeskou.
Borat šokuje své oběti vyprávěním o zvycích z rodného Kazachstánu, který z jeho bájení vyvstává coby kondenzát všech tabu moderní západní společnosti. Borat zmiňuje jeho historické milníky (Tuljakjevské reformy z roku 2003, po nichž už „homosexuálové nemusí nosit modré kloboučky“), rčení („Jak my ržíkat: Bůh,muž, kůň, pes, pak žena. Pak krysa.“), zvyky (dokumentárně působící záběry z pravidelného jarního Židobraní se objevují i ve filmu) a svoji rodinu, která je složena z ženy Oxany, bratra Bila (je to „retárd s malá chlava, má dvě stě subů!“). A když skutečný Kazachstán přinutí svého tiskového atašé Vasilenka se Cohenovi veřejně postavit, Cohen ho označí za „uzbeckého agenta“ a varuje Uzbekistán před možnou odvetou „nášimi katapulty“.
Předchozí odstavec dokazuje jednoduchost, s níž můžete zplodit zábavný článek jen opsáním životopisu z Yahoo! Movies a vypočítáváním Cohenových špílců. Tak vznikla ta mediální záplava. Je až ubíjející, jak stejné jsou všechny texty, které se o něm rojí. Nejdřív krátké podivení nad tím, že je absolventem historie v Cambridgi (ačkoliv cambridgeským divadelním souborem Footlights prošla snad polovina britských komediantů - od Monty Pythons přes Frye a Laurieho až po oscarovou herečku Rachel Weiszovou), pak osvědčená sada fórů - nemůže chybět Aliho představování generálního tajemníka OSN jako „Butruse Butruse Butruse é ... Butruse“, stejně jako Boratovo rozezpívání texaské hospody do rytmu údajné kazašské písně „Židáka do studny hoď, svobodná ať zem je má“, pak upozornění, že si Sacha Baron-Cohen může v kůži Borata dělat legraci z Židů, neboť sám Žid je (což však pokulhává, protože by musel být zároveň i homosexuál, Cikán, psychicky postižený, věřící, Uzbek, žena) a nakonec povinné zamyšlení nad tím, jestli má humor hranice. Pokud náhodou píšete pro magazín Lidových novin, můžete navíc prozradit utajovanou pointu filmu čtrnáct dní před světovou premiérou, aby si tvůrci nemohli uškudlit žádný fór pro sebe.
Jenže to mudrování nad tím, zda komik může při kritizování rasismu a antisemitismu vytvářet rasistickou a antisemitskou postavu, má hned dvě základní vady. Borat není rasista a antisemita, naopak má v sobě stejně jako Ali G dětskou nevinnost, je vlastně hodný člověk. Jen přichází ze světa, kde je rasismus, antisemitismus a znásilňování žen i dobytka společenskou normou. A nedemaskuje americký rasismus ani homofobii, naopak.
Copak nikdo nevidí, že Borat si utahuje naopak z americké slabosti, z touhy vyjít i s tím největším pošukem, raději přitakat než přiznat, že nerozumím, či - nedejbože - neodporovat a neurazit tím hosta, příslušníka jiné kultury? Borat tedy nedemaskuje Ameriku jako zemi tvrdých rasistů a nesmiřitelných religiózních fanatiků, naopak: jako měkkoušských slečinek, co se bojí někoho dotknout.
Není divu, že se planeta směje.
HAHAHAHÁ!
Borat byl krátce skutečně společensky nebezpečný a podvratný, neboť dokazoval, jak slabé je tkanivo tabu, které drží pohromadě naši společnost. Film Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu, který má příští týden českou premiéru, zavedl Sachu Barona-Cohena na scestí. Z filmového hlediska se jedná o komediální revoluci, milník srovnatelný s Chaplinovou Moderní dobou. Cohen a jeho spolupracovníci znásilnili realitu (naprostá většina filmu je natáčena guerillovým způsobem a zachycuje Borata v reakci s nicnetušícími občany), aby porodila hollywoodsky dojemný příběh o cestě dvou mužů (Borat tentokrát cestuje se svým „producentem“) a medvědice napříč Spojenými státy, jemuž se podařilo mě v kyjovském kině málem zabít dusivými záchvaty smíchu. Ovšem hollywoodská mašinérie si vybrala svou daň a masáž Boratem s sebou přinesla to nejhorší: popularitu. Hollywoodští reklamní stratégové ženou BaronaCohena v boratovském převleku z jednoho talk-show do druhého. Sleduji ho. Všude udělá stejné číslo (Tuljakjevské reformy, „Miluju váš prezident a jeho otec, Barbara Bush“, „Můj kinofilm v Kazachstán úspěšnější než King Kong, co první v žebříčku nepržetržitě od roku 1932“) a vypadá jako cvičený medvěd.
A moderátoři v drahých sakách se vesele smějí a přihrávají mu. Totéž v Kyjově: žádný z přítomných nebyl uražen ani dotčen Židobraním, ačkoliv jedna ze slovenských přítomných prohlásila, že tento film ve svém kině nenasadí. Provozuje ho totiž v synagóze. S výjimkou kazašského prezidenta, jeho věrných, hrstky obvyklých fanatiků a několika z těch, kdo se objevují přímo ve filmu, nebyl dotčen snad nikdo. A když se ti, jimž se vysmíváte, začínají smát s vámi, jak vás máme od nich rozeznat?
Sacha Baron-Cohen ale chytil příležitost za pačesy a užívá si své slávy. Začal hrát i v cizích filmech - je skvělý v Talladega Nights: The Ballad of Ricky Bobby jako homosexuální francouzský automobilový závodník Jean,Tim Burton ho teď obsadil proti Johnnymu Deppovi do kanibalistické balady o řezníku Sweeney Toddovi. Svůj příští vlastní film hodlá natočit v masce Brüna. Hm.
Uvidíme, co se od té staré bukvice dá čekat.
