František Filip

V moravské metropoli strávil poslední část života, tady se dvakrát oženil a zažil největší podnikatelské úspěchy i popularitu, kterou měl rád a bral ji jako náhradu za křivdu osudu. „Byl drobné, malé postavy, vždy pečlivě oholen, učesán a dokonale oblečen, ale rukávy jeho přepychových kabátů a sak byly prázdné,“ vykresluje ho pamětník Luboš Staněk na stránkách útlé knížky Vyprávění o figurkách, lidech a lidičkách města Brna (nakladatelství Vigneta print, 2003). Považuje Františka Filipa za figurku a zároveň za člověka noblesního, oceňuje jeho houževnatost, snahu o sebeuplatnění i obchodní talent. Bezruký Frantík nebyl ale takový bonviván, jak by se mohlo zdát. Už jen proto, že nejobyčejnější úkony, které automaticky děláme rukama, vykonával nohama, čekal ho den co den bezpočet vyčerpávajících zápasů.

ŠŤASTNÉ NÁHODY

Rodina Filipových žila ve východočeské obci Jamné nad Orlicí, František se narodil jako šesté dítě 20. února 1904.

„Tělíčko bez rukou, bude z něj žebrák,“ napadlo každého. Protože se neměl čeho přidržet, oproti jiným dětem mu trvalo déle, než se naučil chodit. Měl ale šťastnou povahu, říkal: „Čáp mi ukousl ruce!“, a proto ho měli rádi sourozenci i kamarádi. Netrápil se svým údělem, nohama se naučil pouštět draka, nohama se uměl poprat a nohou přehodil kamenem místní kostel. Těšil se i do školy, kde ho potkala první šťastná osudová náhoda. Učitel František Citta usoudil, že chlapec musí mít speciální lavici, a tak ji vymyslel a nechal zhotovit u truhláře. Frantík pak seděl na otáčivé sedačce, před sebou u podlahy měl šikmo nastavitelnou desku, na níž mohl nohama psát či kreslit.
Druhá náhoda byla ještě příznivější. Kolem devíti let často utíkal z domova na nádraží do nedalekého Jablonného nad Orlicí. Cestující mu z oken vlaků házeli mince i sladkosti a obdivovali šikovnost, s jakou předměty sbírá a nohama strká do kapsy na břiše. Bylo to jakési „představení“ i žebrota. Jednou tu projížděl MUDr. Jan Dvořák, ředitel zemské nemocnice a místopředseda pražského Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků a rachitiků, s Frantíkem prohodil pár slov a zanedlouho dostal starosta v Jamném úřední dopis. Stálo v něm, že František je přijat do letos vzniklého Jedličkova ústavu v Praze a nastoupit má 3. prosince 1913.
V devíti letech opustit domov a vydat se do světa – to nebylo snadné, ale tím, jak se těšil, usnadnil rodičům rozhodování. Svou roli hrálo i to, že za pobyt nemuseli nic platit, syn se naučí nějakému řemeslu a neskončí jako žebrák.

ŘEDITEL DRUŽSTVA

František Bakule, první ředitel Jedličkova ústavu, vyznával heslo „Chci, a proto umím“ a vedl postižené k soběstačnosti. Školní výuce mnoho nedali, za což byl Bakule nadřízenými kritizován. Hlavně se učili plést košíky a pracovat se dřevem, kovem či kamenem, vyráběli hračky a suvenýry. Chod ústavu ale brzy narušila první světová válka. Koncem roku 1914 se objevili v Jedličkově ústavu invalidé z bojišť a postupně jich byly stovky, aby zdejší s osudem smíření mrzáčci od přírody učili mrzáky válečné a osudem zdeptané, jak pracovat bez amputovaných končetin.
„To musíte udělat takhle, pane vojáku,“ vysvětloval Frantík a trpělivě ukazoval, jak se třeba nohama hobluje. Později váleční invalidé vyráběli sériově protézy a chovanci zase upomínkové předměty a hračky. „Když o naše výrobky stoupl zájem, museli jsme výrobu plánovat, a tak nás napadlo založit Výrobní dětské družstvo,“ vzpomínal později František na stránkách svých knih. „Pan ředitel Bakule to schválil, zvolili jsme vedení i závodní radu, určili pracovní dobu a odměny. Měli jsme fabriku.“ Samozřejmě že Frantík byl jejím ředitelem.
Začátkem roku 1919 se ředitel Bakule neshodl s profesorem Jedličkou, předsedou Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků a rachitiků, dal výpověď a založil Bakulův ústav pro výchovu životem a prací, kam ho následovala většina dětí včetně Frantíka. Novému ústavu přišla vhod euforie při vzniku Československa a v té souvislosti pomoc Amerického červeného kříže – dar 340 tisíc korun, které Bakule použil na rekonstrukci vily na smíchovské Mrázovce. Pokrokový učitel byl svým pánem, a tak se svými chovanci založil ještě loutkové divadlo a pěvecký sbor, v němž zpívaly i zdravé děti. Aktivitou hýřil v novém ústavu i František. Vyřezával loutky, hrál divadlo, vyrobil a pečoval o elektrické osvětlení loutkové scény. Udělal a věnoval loutkové divadlo dětem ve své rodné obci. A tehdy, v šestnácti letech, si splnil dávný sen: naučil se řídit auto.

BEZRUKÝ ŠOFÉR

Později, kdy psal knihy a články do novin, to vylíčil takto: „Svůj výcvik v řízení automobilu jsem absolvoval v několika dnech. Začal jsem v květnu 1920 ... Našel se inženýr, který se mne ujal, a začala doba výcviku. Bylo to v Karlíně na Invalidovně. Projeli jsme jednou vojenským Šťastný za volantem svého vozu značky Ford
cvičištěm a hned byla první smůla. Spadl nám řetízek z magnetu. Vůz zastavil, pan inženýr vystoupil, aby řetízek znovu nasadil na ozubená kolečka. Namáhal se čtvrt hodiny, půl hodiny … Pane inženýre, dovolte, ať to zkusím, a strkal jsem nohu do motoru. Ale, člověče, já to neudělám rukou a vy to chcete udělat nohou? Ale mně se pokus zdařil ... Dnes řízení obstarávám následovně: Pedály na nohy, jsou v nich obsaženy rychlosti, k jízdě potřebuji současně pouze dva. Ty obstarává noha levá, a sice první pedál špička a třetí pedál, brzdu – pata. Oba pedály ovládnu současně ve vteřině. Rozjíždím-li se, první pedál rychlosti sešlápnu špičkou levé nohy. Druhý pedál, zadní rychlosti, minu a třetí pedál, brzdu, vezmu patou levé nohy. Pravou nohou dám ruční rychlost, je-li to automobil normální. Pak touže nohou ihned uchopím volant a ty kličky pod volantem, první klička plynu, druhá předběhu, obstarám malíčkem pravé nohy. V jízdě nabyl jsem během doby takové praxe, že úplně bezpečně jezdím rychlostí až stokilometrovou. Má jízda stala se zakrátko senzací Prahy a po krátké noticce Českého slova dostavilo se ke mně několik fotografů a kinooperatérů, kteří nechtěli věřit novinovým zprávám. O jízdě pražskými ulicemi natočili jsme krátký film s názvem Bezruký šofér, který byl promítnut všemi pražskými biografy a později šel do ciziny, kde udělal velký rozruch.“

AMERICKÝ VÝLET

S ústavními loutkáři jezdil Frantík dva roky po republice a příležitostně také zpíval s „Bakulovými zpěváčky“. V té době závratně rostla popularita sboru, až se v roce 1923 dostavila odměna: pozvání k téměř dvouměsíčnímu zájezdu do USA. Problém nastal jen s náklady na cestu, ale tuhle lapálii vyřešil dar prezidenta Masaryka – půl miliónu korun.
Plavba zaoceánskou lodí, účinkování ve dvaceti velkých městech, vystoupení ve slavné Carnegie Hall, přijetí prezidentem Hardingem, pozornost novinářů, to byl nekonečný sled zážitků. Frantík směle potřásl pravicí prezidentovi stejně jako i automobilovému králi Fordovi, kterému předvedl, jak umí řídit auto. A za to dostal odměnu – vůz s nožním ovládáním, s nímž pak přiváděl do rozpaků strážníky v ulicích Prahy.

OBCHOD A KNIHY

Po poradě s Bakulem absolvoval Frantík obchodní školu, což považoval za další stupeň k osamostatnění. A pak zvažoval: mít vlastní obchod; vystupovat ve varieté; přednášet na školách, jak obstát v životě bez rukou. Nakonec zvolil první možnost a otevřel si obchod s uměleckými předměty ve Fibichově, dnešní Matoušově ulici v Praze na Smíchově. Těžil ze své popularity, do jeho krámku se zákazníci jen hrnuli.
Leč po třech letech, v době hospodářské krize, jeho sen o úspěšném podnikání skončil. Naštěstí obchod docela výhodně prodal. Rozhodl se živit přednáškami s ukázkami nikoliv zručnosti, nýbrž „znožnosti“, jak říkával. Vzpomínka studenta z dobového tisku: „Dopoledne se v naší třídě objevil sám pan ředitel, právě s tím pánem. Říkají mu bezruký Frantík a přišel ukázat, jak se dovede sám o sebe postarat, i když nemá obě paže. Jak se umí oblékat, jak na psacím stroji naťukat dopis, jak se nasvačit. Pan ředitel ještě dodal, že je z malé obce v podhůří Orlických hor, my zatleskali a oba pánové odešli a zůstavili nás v udiveném zamyšlení.“
František Filip o svém osudu také napsal několik knih: Bezruký Frantík píše o sobě (1926), Bezruký Frantík píše, II. díl (1931), Moje psí přítelkyně (1937), Úspěch (1941). Pokusil se i o společenskou novelu Paní Olga (1942) a krátce vydával časopis Spolku tělesně vadných a zmrzačených – Náš boj. Vedle toho myslel i na podnikání, a tak v Rožnově pod Radhoštěm, kam jezdil na prázdniny, vybudoval na břehu Bečvy nejdříve bufet a později kavárnu U Frantíka. Místním hostinským však jeho prosperující podnik vadil, podali žalobu, že nemá na živnost koncesi, a uspěli. Po tomhle zklamání střídavě žil u příbuzných v rodné obci a ve svém bytě v Praze-Podolí, až se koncem třicátých let odstěhoval do Brna.

BRNĚNSKÁ ÉRA

Tady se znovu vrhl do podnikání a otevřel krámek U bezrukého Frantíka, kde prodával zmrzlinu a limonády. Později si zřídil inzertní kancelář s rozmnožovnou listin a písárnou, začalo se mu dařit, po ulicích jezdil ve fordce a brzy ho znalo celé město. V osmatřiceti letech se oženil a v následujícím roce se stal otcem. „Mamince, která za německé okupace pracovala jako vychovatelka ve Slaném, se dostala do rukou jedna z jeho knih, jež rozesílal po celé zemi, usoudila, že je úžasný člověk, a napsala mu. On odepsal a po několika dopisech ji pozval do Brna. Tak začal vztah záhy stvrzený svatbou,“ vypráví dnes paní Hana Bruková, učitelka žijící v Ústí nad Labem. Proč manželství rodičů netrvalo dlouho, prý rozhodlo, že její matka vyrůstala v rodině často nezaměstnaného dělníka, a tudíž zastávala levicový světonázor, zatímco otec byl opačného smýšlení a kromě toho ani po založení rodiny nedokázal oželet pestrý společenský život. Rozvedli se krátce po únoru 1948. Ovšem předtím zažil František Filip zlatou éru podnikání: jeho firma v Kobližné ulici získala od radnice monopol na veškeré reklamy v brněnských kinech a zaměstnávala téměř dvacet lidí, kteří svého šéfa uctivě oslovovali „pane redaktore“.

NÁHLÉ ÚMRTÍ

Po znárodnění firma zanikla, ale on neztrácel elán ani šarm. Coby invalidní důchodce se v roce 1951 podruhé oženil a zakrátko se stal dvakrát otcem. „Vidím ho jako včera. Pečlivě upraven, s brilantinou v ulíznutých vlasech, kráčí ulicemi, uctivě zdraví a odpovídá na pozdravy. Lidé věděli, že jde někdo,“ s úsměvem vzpomíná brněnská historička dr. Milena Flodrová.
Marně jsem pátral po příčinách jeho skonu v pouhých třiapadesáti letech. Nic však o nich neví jak dcera Hana, tak příbuzní v Jamném a ani rožnovský publicista Richard Sobotka, autor životopisné knihy Bezruký Frantík (nakladatelství Tilia, 2003), z níž jsem s jeho svolením převzal některé údaje. Dobový tisk zmiňuje pouze, že zemřel náhle a že nekrolog u jeho hrobu na Ústředním hřbitově přednesl ředitel brněnského Melantrichu; tuhle zprávu otiskly všechny deníky. Úvahy, že smrt uspíšila každodenní námaha, soustavně vysilující organismus, jsou zřejmě pravdě nejblíže.
František Filip trpěl vrozenou vadou, odborně zvanou amelie obou horních končetin.
Za jeho života si ale společnost teprve hledala cestu k tělesně postiženým, o čemž svědčí například i to, že je pejorativně nazývala „mrzáky“. Bezruký Frantík se přesto snažil pracovat i žít jako zdravý člověk. Stal se symbolem takového úsilí a příkladem pro všechny tělesně postižené.