Fela Kuti

Neseděl mu žádný zavedený hudební žánr. Tak si vypracoval vlastní a pojmenoval ho "afrobeat". Neuznával většinu postkoloniálních režimů v rodné Nigérii, a tak svůj dům v Lagosu prohlásil za nezávislou republiku. Zavrhl monogamii a v jediný den si vzal dvacet sedm manželek. Druhého srpna tomu bylo deset let, co zemřel zpěvák, dechař a skladatel Fela Anikulapo Kuti. Samorost, který neuměl slevit ze svých představ o hudbě a o svobodě.

 


Psal se rok 1972 a Paul McCartney se rozhodl nahrát svoje první sólové album po rozpadu Beatles na exotickém místě. Zvolil studio v Lagosu, hlavním městě Nigérie, kde působila i vycházející africká superstar Fela Kuti. Jeho vystoupení byla již v té době proslulá a britský hudebník si takovou atrakci nenechal ujít. "Byla to nejlepší kapela, jakou jsem kdy viděl hrát naživo. Když se do toho po dlouhé předehře opřeli, začal jsem plakat dojetím," vzpomínal po letech. Byl natolik očarován, že chtěl hudebníky, které oné noci slyšel, zapojit do nahrávání desky. Když se o tom Fela doslechl, vtrhl neohlášený do studia a obvinil McCartneyho, že chce "vykrádat černošskou muziku".

Zmatený britský idol byl přesvědčen, že udělá místním muzikantům službu a podnítí zájem západního publika o hudbu v daleké neznámé zemi. Felovy námitky si ale očividně vzal k srdci a africkým rytmům se po zbytek své kariéry vyhýbal.

Podobné jednání nebylo Kutiho ojedinělým výstřelkem. Historka naopak věrně vykresluje jeho postoj k autoritám a snahu stylizovat se do role strážce africké kultury. Obyvatelé černého kontinentu neměli napodobovat západní vzory, ale navrátit se k vlastním kořenům. Svérázně začlenil západoafrické tradice i do vlastního života.

KOLONIÁLNÍ MENTALITA


Vyrůstal v koloniální rodině vyznávající křesťanství. Společenské postavení rodičů Felu (narozeného 15. 10. 1938) předurčovalo, aby se spolu se svými čtyřmi sourozenci přiřadil ke vzdělané nigerijské elitě. Otec byl pastorem a vedl své potomky k disciplíně, matka byla jeho emancipovaným protipólem. Bojovala za lidská práva a byla údajně první ženou v zemi, která si pořídila řidičák. Felovy pozdější anarchistické postoje inspirovala právě ona.

"Když otec umřel, ani mě to moc nemrzelo, protože byl na nás zatraceně přísný. Skoro jsem děkoval Bohu, že ten chlap umřel. Aspoň jsem měl klid," poznamenal v jednom rozhovoru. Bylo mu tehdy sedmnáct, dokončoval střední školu a nevěděl, co se sebou. Přesvědčil matku, aby odjel studovat medicínu do Londýna, krátce po příjezdu se ale přihlásil na proslulou hudební školu Trinity College a studoval hru na trubku a kompozici.


Do Londýna po druhé světové válce mířili emigranti ze všech zemí britského Commonwealthu a ve městě se prolínaly hudební styly z Afriky, Asie a Karibiku. Fela byl ale zpočátku konzervativní, zaměřený na klasický jazz. Po nocích hrál v několika klubech. "V jednu chvíli mi došlo, že jsem všem pro smích. Troubil jsem strašně. Čím víc jsem se snažil oslnit obecenstvo, tím hůř pro mě." Spolu s dalšími africkými studenty založil kapelu Koola Lobitos, která lépe odpovídala Felovu nikterak virtuóznímu, ale svéráznému hudebnímu výrazu. Zatímco slovo "Koola" nemá žádný jednoznačný význam, "Lobitos" španělsky znamená "vlčata". Fela chtěl, aby název kapely zněl španělsky, protože do své hudby začal komponovat latinskoamerické a afrokaribské styly. Byla to ale jen první fáze experimentování se zvukem kapely.

Během pěti let studia v Anglii (1958-1963) se Afrika změnila k nepoznání. Čtyřiadvacet zemí včetně Nigérie získalo nezávislost a studenti vzdělaní na Západě měli zaujmout prominentní role v nově se utvářejících národech. Fela se v Londýně oženil a ještě na škole mu manželka porodila tři děti. Později litoval, že se nechal vlákat do monogamního manželství, a přičítal to své tehdejší "koloniální mentalitě". S diplomem, manželkou a dětmi se vrátil do Nigérie. Měl vyhlídky na poklidný rodinný život a zajištěnou kariéru. Nezávislá země potřebovala umělce a intelektuály, kteří by pomáhali vytvářet novou a autentickou národní ideologii. Stal se nakrátko šéfem vojenského orchestru v nigerijské armádě. Z hlediska jeho pozdější tvorby to zní jako absurdní vtip.

AMERIKA


Vystřídal několik zaměstnání, než se v polovině dekády rozhodl, že dokáže žít bez pravidelného příjmu a živit se bude jedině hudbou. Svou hudbou. Novou kapelu opět pojmenoval Koola Lobitos a přijal do ní skvělého bubeníka Tonyho Allena. Společně obdivovali funky Afroameričana Jamese Browna, ale chtěli být jiní. "Soulová hudba bavila celý kontinent. Byla to překrásná muzika, to se musí nechat. Ale řekl jsem si, že musíme pojmenovat vlastní hudbu. A tak jsem jí dal jméno afrobeat," řekl Fela o dvacet let později.


První deska se neprodávala, přesto kapela dostala v roce 1969 nabídku odjet koncertovat na několik měsíců do Spojených států. Vypadalo to slibně, protože v Americe již prorazila Jihoafričanka Miriam Makeba a Fela předpokládal, že podobný úspěch čeká i na jeho ansámbl. Jenže Fela na rozdíl od Makeby nevystupoval v tradičních šatech, zpíval výhradně anglicky. Tříměsíční víza vypršela a Fela se odmítal vrátit, aniž by v zemi neomezených možností uspěl. Někteří členové kapely se sbalili a odjeli zpět, pár jich začalo načerno pracovat v továrně. Fela si našel milenku.

Jmenovala se Sandra, bývala členkou Černých panterů a zasvětila Felu do problematiky boje za práva černochů. "V té době jsem byla dost posedlá vším, co se týkalo černošství, Afriky, Malcolma X a tak. Ale Felu, když jsem ho poznala, Afrika vůbec nezajímala. Tenkrát jsem si toho moc nevšímala, ale on se ode mě rychle učil. Později to byl on, kdo nekriticky tvrdil, že všechno, co pochází z Afriky, je úžasné," komentovala milencův přerod Sandra. Jak uvádí Fela, Afričana v sobě opravdu objevil až v Americe: "Sami jsme se styděli po ulicích nosit naše národní obleky, dokud jsme nespatřili černochy na Sté dvacáté páté avenue v západoafrických róbách."

Do rodné země se Fela vrátil s ujasněným pohledem na svět a na muziku. Začal zpívat západoafrickým dialektem angličtiny a jorubsky, aby mu rozuměly i nižší společenské vrstvy, v textech si začal dobírat politiky a armádu. Na koncertech pravidelně kouřil neuvěřitelně objemné jointy napěchované "igbo" neboli marihuanou, a to i v době, kdy za její držení hrozil desetiletý trest. Dal konečný obsah pojmu afrobeat a měl úspěch.

 

KALAKUTSKÁ REPUBLIKA


V sedmdesátých letech měla Nigérie největší armádu v subsaharské Africe. Byla dědictvím po občanské válce s Biafrou v letech 1967 až 1970 a během dalších dekád se bez její podpory neobešla žádná vláda. Nigerijci byli se svými sto milióny nejpočetnějším národem na kontinentě a nově nalezená ložiska ropy učinila ze země regionální velmoc.

Pro Felu měla současná situace výhodu, že z mocnější země mohl snáz hlásat svoje panafrikanistické vize (kapelu přejmenoval na Nigeria 70 a posléze na Afrika 70). Jinak byl nevybíravě kritický a názory na všudypřítomný dohled vojska a cynické vlády promítl do hudby. Ostatně rozdíl mezi Felovým životem a jeho hudbou se naprosto smazal a od jistého momentu je těžké určit, zda byl více hudebníkem, politickým aktivistou, nebo jorubským pohlavárem.

Fela byl natolik pohlcen hudbou, že svůj dvouposchoďový dům v Lagosu proměnil v komunitní bydlení nejen pro svoji rodinu, ale i pro členy kapely (bylo jich okolo třiceti), milenky, přátele i fanoušky. Ti mohli u Fely nějakou dobu žít výměnou za drobné práce. Felův životopisec Carlos Moore popsal jejich postavení takto: "Ve tři hodiny odpoledne Fela vstává. Jeden z pomocníků, který má za úkol servírovat nápoje, mu podá drink. Další člověk mu přinese misku rýže. Je to jeho jediná funkce. Třetí pak přinese černou krabičku. Fela z ní vyndá joint tlustý jako palec a dlouhý jako dlaň. Je připraven začít nový den, který neskončí dříve než v šest ráno."


Nigerijská hvězda v domě vládla podobně jako náčelník svému kmeni. Každý den se pořádala porada, kde Fela řešil rozepře a uděloval tresty. Pro muže to mohlo být sešlehání rákoskou nebo zbití, pro ženy pokuta nebo uvěznění. Zároveň Fela celou komunitu živil, protože byl na vrcholu popularity a měl dostatek prostředků. Nastavený systém kopíroval uspořádání v tradiční jorubské společnosti, kde pohlavár je ten nejschopnější a nejštědřejší muž z kmene, co zároveň vykonává funkci soudce. Ve svém klubu "Svatyně" naproti přes ulici, kde třikrát týdně vystupoval, se zase představoval jako "velekněz". Hrál polonahý a napodoboval jorubské rituály.

Stále častější policejní výslechy a nesouhlas s politikou vojenských diktatur dovedly Felu k radikálnímu kroku. Svůj dům nechal obehnat ostnatým drátem a na ohraničeném prostoru vyhlásil autonomní území, které nazval "Kalakutskou republikou". Zákony Nigérie zde neplatily a všichni pronásledovaní Afričané tu mohli dostat azyl. Republika byla dokonce částečně soběstačná, protože měla vlastní záhony, kliniku i nahrávací studio. Idyla ale trvala jen krátce.

PREZIDENT FELA


"Zombie nepůjde, když mu neřekneš, aby šel. Zombie nezastaví, když mu neřekneš, aby zastavil. Zombie se neotočí, když mu neřekneš, aby se otočil. Zombie nebude myslet, když mu neřekneš, aby myslel." Zní to jako nevinná říkačka, ale je to ostrá politická kritika. "Zombie" je Felův hit zesměšňující vojáky. Zpívat takovou píseň v zemi, kde vládne generál (Olusegun Obasanjo,) se nemohlo obejít bez následků. Zvlášť když Felův robotický taneček napodobující pochod "zombie" imitoval celý národ. Podobných songů měl Fela tucty.

Na jaře 1977 obklíčilo asi tisíc vojáků Kalakutskou republiku, přeřízlo ostnatý drát a zmlátilo její obyvatele. Fela později vyprávěl, že ho vojáci odvlekli z domu za genitálie a ubili by ho k smrti, kdyby nezasáhl jeden velící důstojník. Zničeny byly nahrávky, nástroje a veškeré materiální zázemí svérázné komunity. Vojáci vyhodili z okna Felovu matku a ta pak na následky zranění zemřela. Po propuštění ji Fela prohlásil za hlavní bohyni své svatyně a složil o ní tak dlouhou skladbu, že pokryla obě strany celého elpíčka.


Skončilo období Felova blahobytného života. Nenechal se ale zlomit a vrátil se ve velkém stylu. Za účasti rodiny a několika přátel pojal za manželky dvacet sedm žen. Většina z nich již předtím zpívala v jeho kapele a bydlela v Kalakutské republice. V jedné vykřičené čtvrti Lagosu si otevřel novou "svatyni" a byl rozhodnut stát se nigerijským prezidentem.

Politického rozvolnění koncem sedmdesátých let Fela využil k založení vlastní "Lidové strany". Ve znaku měla zaťatou pěst na červenočerno-zeleném pozadí. Odkaz na Černé pantery a barvy spojované s panafrikanismem. Program měl dost vágní. Chtěl bojovat proti korupci a jakékoli formě útlaku, od občanů požadoval, aby začali být konečně hrdí na africké kulturní dědictví. Úřady ale odmítly Felovu stranu zaregistrovat. Přesto se do prezidentských voleb přihlásil ještě v roce 1983 a opět mu tipec zatnuly úřady. Ještě o sedm let později vyžilý Fela neházel flintu do žita. "Vím, že jednou budu své zemi vládnout. Jestli to bude v politické, nebo duchovní rovině, je jen na mně," svěřil se novinářům.

Fela byl nejsledovanějším disidentem v zemi a jeho dvě stě policejních výslechů asi žádný jiný Nigerijec nepřebil. Několik vlád se pokusilo populárního hudebníka umlčet nadobro. Hledala se záminka. Na sklonku roku 1981 byl obviněn z loupežného přepadení. I když ho později zprostili viny, vojáci mu dali nakládačku. "Zbili mě tak, že moje duše opustila tělo. Po osmém úderu pažbou do hlavy jsem přestal cítit bolest. Když jsem se probral, ležel jsem v odpadcích, kam mě odkopli, když si mysleli, že jsem umřel," vzpomínal později. Měl zlámané prsty a od té doby nemohl hrát na oblíbený tenor saxofon -- tak přešel na alt. Skutečnost, že útok přežil, přičítal svému ghanskému duchovnímu učiteli, profesoru Hinduovi. Ten pravidelně s Felou vystupoval a ke zděšení publika na pódiu řezal do sebe nebo do dobrovolníků a rány se pokoušel zacelovat. Ale ani profesor nezabránil, aby nebyl Fela nakonec skutečně uvězněn. O tři roky později ho obvinili z nelegálního vývozu valut, když odlétal na americké turné. Byl odsouzen na deset let. Amnesty International označila Felu za vězně svědomí a nesouhlas s rozsudkem doma i ve světě vyústil po osmnácti měsících v jeho propuštění.

 

FELA MARLEY


"Když jsem poprvé slyšel Felu hrát, říkal jsem si, že tenhle chlapík proslaví celou Afriku. Ale on to celé pokazil. Byl příliš politický," prohlásil jeho bývalý producent. Po smrti jamajského krále Boba Marleyho hledala nahrávací společnost Island Records náhradního rebela ze třetího světa. Pozornost upřela na Felu a zajistila mu turné po Evropě a Spojených státech. Nigerijský hudebník nabídku rád přijal, protože shromažďoval peníze na svoje prezidentské kampaně a doma si tolik vydělat nemohl. Turné měla úspěch, ale Fela se nechtěl přizpůsobit požadavkům promotérů, aby se na čas přestěhoval do Evropy a porušil svoji zásadu nehrát na koncertech již jednou nahrané skladby. Problém tkvěl i jinde. Zatímco Marleyho melodické písničky byly politické jen v náznacích, Felovy dlouhé a zahuštěné kompozice s nerýmovanými texty byly příliš konkrétní (kupříkladu o zfalšovaných nigerijských volbách v roce 1979) a pro západní posluchače méně srozumitelné. Když ho později uvěznili, mezinárodní nahrávací společnosti se stáhly a z investic do plánované legendy sešlo. "Africká kultura je založena na přirozenosti, a ne na penězích. Já nechci ničit krásu africké hudby kvůli penězům. Nikdy. Proto jsem teď nejchudším muzikantem ve městě," politoval se Fela začátkem devadesátých let.

V té době se u Fely začaly projevovat první příznaky AIDS. Sám tvrdil, že je to "bělošská nemoc", a odmítl jakoukoli léčbu. Felova smrt přispěla k šíření povědomí o prevenci proti AIDS mezi Nigerijci, a to i přesto, že ve své poslední skladbě označil používání prezervativu za "neafrické". Tentokrát jeho agitace vyšuměla.