Eugen Čihák

Je časné ráno 16. dubna 1910, pardubické vojenské cvičiště. Jan Kašpar si oblékl tlustý svetr, narazil čepici štítkem dozadu, aby mu ji nesebral vítr. Brzy ji tak budou nosit snad všichni kluci ve městě. Prohlédl spoje, dráty, kormidla letounu. Pak se pomalu rozjel, vznesl, vystoupal do výšky pětadvaceti metrů, opsal asi dvoukilometrový okruh a s jistotou přistál. Byl prvním českým aviatikem, jemuž se to podařilo. Své umění potvrdil o pár týdnů později, v neděli 19. června, před 22 000 diváky z Pardubic a okolí. Odstartoval třikrát, jednou zůstal ve vzduchu celé čtyři minuty. Ostatní průkopníci létání a vlastně soupeři nikdy jeho prvenství nezpochybňovali. Až na Eugena Čiháka, který o bezmála půlstoletí později rozehrál pozoruhodně spletitý příběh, v němž se sám obsadil do hlavní role.

Bylo mu téměř sedmdesát, když si na něho coby jednoho z našich prvních aviatiků a konstruktérů novináři po mnoha letech vzpomněli. Potěšilo ho to a pak v jednom rozhovoru připustil, že vlastně on byl první. Že proti Jendovi Kašparovi nic nemá, byli přece bratranci, ale že všechno bylo trochu jinak. Dlouho prý o tom nechtěl mluvit, leč nyní o těch krásných a dobrodružných letech znovu přemýšlí, vzpomíná, a když se na to tak dívá, vznesl se na letadle těžším vzduchu první. To jsou jeho slova. Pomalu přesvědčoval sám sebe, musel však přesvědčit i ostatní. Pokusil se o to v knižním vyprávění Jak jsem létal a padal.

JÁ VÁM DÁM LÍTAT!

Kniha vyšla nákladem deset tisíc výtisků v roce 1957 a s Eugenem Čihákem ji připravil zkušený novinář a spisovatel František Gel. Jako podklad Čihák už dříve napsal vzpomínky nazvané Počátky českého letectví. Hned na úvodní stránce se zmínil, že do krátkého zaměstnání v mladoboleslavské automobilce Laurin a Klement nastoupil 1. srpna 1908. Kdo splete první knoflík, už kabát pořádně nedopne, říkával prý německý spisovatel, dramatik a básník J. W. Goethe. Dobu, kdy začali společně s Janem Kašparem připravovat první aeroplán, odvozuje v knize Jak jsem létal a padal takto: Narodil se 31. května 1885. Když odešel z Mladé Boleslavi, nebyl ještě plnoletý, protože nedostal vyplacený podíl z dědictví po otci. Plnoletosti se tehdy dosahovalo ve 24 letech. Tedy 1885 + 24 je 1909. Podíl tedy ještě neměl, a proto prý odešli s Janem mnohem dříve než 31. května 1909. A pokračuje: Na dvoře Kašparova hotelu Veselka v Pardubicích, k němuž patřilo i malé hospodářství, byl stoh čerstvé slámy. Musel tedy být podzim předchozího roku 1908. A tehdy začali připravovat náčrtky a výpočty letadla, koncem ledna pak měli stroj dokončit, v únoru začít s pokusy ...Jenže Jan Kašpar byl do konce února 1909 zaměstnán u německé firmy Basse a Selve a v Mladé Boleslavi spolu zůstali do 1. července. Eugen Čihák záměrně posunul události, kterých byl přímým účastníkem a svědkem, nejméně o rok zpátky. Přiznává, že se opírá jen o vlastní paměť, doklady o aviatické činnosti mu někdo při stěhování v roce 1919 ukradl. Jeden důležitý dokument však doma měl - potvrzení o zaměstnání v Mladé Boleslavi od 26. 4. do 1. 7. 1909. Věděl o něm, nebo ho také pokládal za ztracený? Anebo o něm vědět nechtěl?

Nabízí se další jednoduchá otázka: Proč vůbec děj zpátky posouval? První důvod byl, dejme tomu, vlastenecký. Vzlet v roce 1909 by českým aviatikům zajistil alespoň v evropském měřítku čestnější místo.
Druhý důvod byl nezbytný - dosadit se na první místo o rok později bylo obtížnější, to už si netroufl. Domácích soupeřů se objevilo víc, někteří dokonce předvedli své aeroplány na březnové automobilové výstavě v Praze. A novináři jejich práci i opatrné pokusy se zájmem sledovali.
První letadlo jsem vypočítal a financoval já a létání bylo ve skutečnosti mou myšlenkou, tvrdí sebejistě v závěru svého vyprávění Eugen Čihák. Základní propočty a výkresy nejspíše připravil strojní inženýr Jan Kašpar, zatímco absolvent obchodní akademie Eugen Čihák se postaral o potřebný materiál, přičemž zpočátku stavbu letadla financoval velmi pravděpodobně ze zmíněného dědictví. Když se totiž oba bratranci vrátili z Mladé Boleslavi a řekli otci Kašparovi o svých plánech, ten se rozzlobil a hrozil holí: Já vám dám lítat! A o nějaké podpoře z jeho strany nemohla být řeč. Přitom Kašparova rodina byla zámožná. Čihákovi na tom rovněž nebyli špatně, Eugenův otec vyhrál před časem v loterii slušnou sumu, takže oba mladíci si koupili hit doby - motocykl Laurin a Klement.

V podkladech pro Františka Gela se Čihák kupodivu ani slovem nezmiňuje o tom, že by vzlétl dříve než Kašpar. Pečlivě popisuje jednotlivé aeroplány i pokusy a od října 1911 své veřejné vzlety. To se zkušenému Gelovi zdálo málo a chtěl trochu jednotvárné vyprávění oživit něčím překvapivým. Není těžké si tu scénu představit: Oba muži sedí proti sobě, povídají si. Říkáte, pane Čiháku, že ani vy, ani Kašpar jste si v těch dávných letech nepsali žádné poznámky, žádný deník. Na pardubickém cvičišti jste zkoušeli v přibližně stejné době vzlétnout oba. - Tak to bylo, to máte pravdu, řekne Eugen Čihák. Kdo by si tenkrát přesně zapisoval každý pokus, každý skok. - Takže se možná ani nedá přesně určit, kdo vlastně vzlétl první, komu se povedl s aeroplánem první skok, chytře napoví Gel. A Čihák po chvilce zamyšlení dodá: To víte, když je člověku třiadvacet a je posedlý nějakou myšlenkou, na kalendář nekouká. Tak možná vznikla úvodní věta knihy: Jmenuji se Eugen Čihák a byl jsem požádán, abych napsal tuto knížku, protože jsem -jak to tak vypadá - první český letec, první Čech, který se vznesl na letadle těžším než vzduch. A jak líčí svůj první let? Vůbec nic o tom dohromady nemohu říci. Bylo to v květnu 1909, to vím, protože to bylo krátce po tom, co si Jenda Kašpar přivezl z Paříže originál blériota. Je upřímný. Až na to nešťastné datum. Nikdo tam nebyl s metrem ani se stopkami, nevím proto, jak dlouho jsem letěl nebo kolik metrů jsem uletěl. František Gel je spokojen. Prvním českým aviatikem už není Kašpar, ale Čihák!

JAK TO BYLO OPRAVDU?

Aeroplán, s nímž se Jan Kašpar, Eugen Čihák a jejich obětaví pomocníci od července 1909 půl roku trápili, přes veškeré úsilí nevzlétl, jenom nemotorně popojížděl na zemi. Koncem března přivezl Jan Kašpar z Paříže spolehlivý a silnější motor Anzani a osvědčenou vrtuli od pana Chauviera. Přesto se jim vydařily jen krátké skoky. Navíc Jan svého nejvěrnějšího spolupracovníka Eugena nerad pouštěl k řízení. Motor a vrtuli přece zaplatil jeho otec, který se mezitím se synovými záměry smířil. Při jednom z dalších pokusů se Jan krátce vznesl, ale vzápětí narazil na strom a letadlo rozbil. František Kašpar, majitel pardubického hotelu Veselka, nicméně dal synovi peníze na to, aby v Paříži koupil Blériotovo letadlo typu XI. Slavný Francouz s ním přeletěl v červenci 1909 kanál La Manche, bez motoru stálo 18 000 franků, zhruba stejně tolik korun.
Pěkné peníze. Pro porovnání: voituretta Laurin a Klement stála 4000-5000, cestovní kolo Graciosa 160, redaktor Národních listů vydělával ročně 2400 a dělník kolem 1000 korun. Otec Kašpar se o jediného syna při jeho nebezpečných pokusech sice bál, ale přesto s koupí souhlasil. Byli tu další průkopníci, kteří stavěli letadla, a pomyslná soutěž být prvním aviatikem v našich zemích.
Jenomže pořídit si hotové letadlo - to Eugen Čihák neuznával. Pouhým Kašparovým pomocníkem také být nechtěl, proto se s ním rozešel a po jeho odjezdu do Francie zkoušel s bratrem Hugem postavit vlastní stroj. Ale ani jim se nepodařilo vzlétnout před 16. dubnem 1910, takže Jan Kašpar byl skutečně první. Ano, viděli ho svědkové, známe fotografie, o jeho úspěchu psaly noviny. Nakonec i Eugen ustoupil od své zásady a zakoupil starší francouzský aeroplán Morane-Saulnier, jemuž Jan trochu posměšně říkal "obnošený".
Dalším aviatickým vrcholem Jana Kašpara byl 13. květen 1911, kdy přeletěl z Pardubic do Prahy. Nakrátko to byl nejdelší let v RakouskuUhersku, blahopřál mu i slavný Louis Blériot. V té době se už bratranci opět stýkali, i když každý pracoval a létal na svých aeroplánech. Avšak v polovině roku 1913 Kašpar létání zanechal. Důvod byl jednoduchý: neměl pilotní diplom a ani letuschopný aeroplán. Tehdy právě nastala doba největší slávy Eugena Čiháka. V Pardubicích složil mezinárodní pilotní zkoušku a pak v různých městech uspořádal na třicet veřejných vzletů, převážně na jednoplošníku vlastní konstrukce Rapid. Ten se vyrovnal zahraničním strojům, ale obchodní úspěchy mu nepřinesl, a totéž platilo i o jeho aviatické škole. V dubnu 1914 se chtěl zúčastnit tříetapového závodu o Schichtovu cenu, ale krátce po startu musel nouzově přistát a závod nedokončil. Naproti tomu v květnu prolétl úspěšně trasu Pardubice-Vysoké Mýto-Jaroměř-Přelouč-Pardubice. Jeho nejdelší let se dvěma mezipřistáními měřil 170 km.

SMRT JANA KAŠPARA

Začátkem roku 1927 přijel Jan Kašpar za bratrancem do Prahy. Hovořili spolu dlouho mezi čtyřma očima. Možná vzpomínali na dětství a taky na první pokusy s aeroplánem, kdy je při veřejných vzletech obdivovaly tisíce nadšených diváků. Možná i na válku. Jan sloužil u železničního vojska, Eugen se díky pilotnímu diplomu dostal do vzduchoplaveckého oddělení ve Vídeňském Novém Městě, ale službou u technického personálu byl zklamán. Řeč mohla být i o tom, že ani jednomu z nich se po válce nevydařil návrat k létání či alespoň k práci v leteckém průmyslu.
Kdysi slavní průkopníci upadli v zapomnění, do nové doby se nehodili, v armádě měli zelenou zkušení váleční piloti.
Kašpar však nepřijel vzpomínat, spíše chtěl bratrance požádat o finanční pomoc.
Byl spolumajitelem parní pily v Pardubicích, ale v obchodních záležitostech a ani v podnikání se nevyznal, neuměl si vybrat spolehlivé spolupracovníky, zadlužil se. Zůstal sám, přes několik známostí se neoženil. Oproti Čihákovi byl vždycky uzavřenější, opravdoví přátelé mu chyběli. I někdejší sláva mu připadala spíše nepatřičná, nezasloužená. Měl cíl vyšší a náročnější - chtěl vzlétnout na letadle vlastní konstrukce. Ani Eugen Čihák neměl cestu životem jednoduchou. Po válce provozoval s mladším bratrem nákladní autodopravu, pak pracoval jako letecký mechanik, později správce letiště ve Kbelích a Ruzyni. V soukromém životě byl šťastnější, měl osmiletého syna Eugena, ale finančně Kašparovi pomoci nemohl. Tenkrát se viděli naposledy. Jan Kašpar sice pilu prodal, ale životní krizi tím nevyřešil. Posledního únorového večera roku 1927 rozlil po podlaze v kanceláři pily benzín, hořlavinou nasycený šál si obtočil kolem hlavy. Ráno ho nalezli v bezvědomí, o dva dny později zemřel. Lékařská zpráva uvedla jako příčinu smrti zápal plic. Nejvíc ocenění a ušlechtilých a vzletných slov se mu dostalo až po smrti.

FALEŠNÁ SLÁVA

Po vydání knihy Jak jsem létal a padal obsadil Eugen Čihák první místo na českém aviatickém nebi. Najednou se stal oslavovaným a váženým průkopníkem létání, jezdil na besedy, vyhledávali ho novináři. Historik Lubomír Česenek poslal sice ostrý a nesouhlasný dopis Františku Gelovi, jehož asi právem považoval za hlavního spoluviníka neskutečného příběhu. Musela ho rozlítit i slova na záložce: Bez knihy se neobejdou žádní pracovníci v oboru historie techniky, protože přináší velmi mnoho důležitých faktů, poznámek a zjištění ... Gel se bránil tím, že napsal jen to, co mu aviatik vypravoval. A Čihák si přece rukopis přečetl a správnost textu potvrdil. Teprve v roce 1966 vyšla brožurka s názvem O dvou průkopnících českého letectví, kterou Česenek napsal se Zdeňkem Bičíkem. Všechny nesmysly Čihákova vyprávění důkladně a spolehlivě vyvrátili. Měla však náklad pouhých jedenáct set výtisků a svým dosahem se nemohla s Čihákovou a Gelovou knížkou rovnat. Málokdo ji zná, zatímco vyprávění Jak jsem létal a padal dodnes najdeme ve veřejných knihovnách.
Tím spíše, že v roce 1965 vyšlo znovu a opět v desetitisícovém nákladu. Znamenitý novinář František Gel (1901-1972), mimo jiné zpravodaj při poválečném norimberském procesu, si tady zaslouží právem kritiku.
Kdyby nahlédl do dobových novin, o Čihákově "prvenství", jež tehdy nebyl žádný důvod skrývat, by nenašel ani řádku. S pomocí přátel a pamětníků se pokoušela nepravdivé údaje napravit také Kašparova sestra Marie, ale bylo to marné úsilí, noviny neměly o takové vysvětlování zájem.
Můžeme se oprávněně ptát, jestli má ještě dnes smysl připomínat Čihákův vymyšlený příběh o falešném prvenství. Domnívám se, že má. Za prvé proto, že si noví příznivci létání mohou jeho a Gelovu knihu přečíst se stejným potěšením jako Branaldovo dílo Dědeček automobil a sotva naleznou "nápravnou" brožuru Česeneka a Bičíka. A za druhé jako varování, že upravovat dějiny se ani v letectví nevyplácí. Zbude tedy jen konstatování, že Eugen Čihák, který se narodil před 120 lety (15. 5. 1885) a zemřel 7. května 1958, byl význačný český aviatik a konstruktér. Létání miloval do posledních chvil svého života a ještě rok před smrtí se vznášel ve větroni nad Sněžkou.