Před třiceti lety nazpívala modelka Amanda Lear album Sweet Revenge (Sladká pomsta) a na její svůdnickou výzvu z hitu Follow Me najednou před vyprodanou pařížskou halou Palace marně čekaly tisíce fanoušků. Tajuplný úsměv a deklamace sugestivního "jeleního" hlasu se rázem ocitly v žebříčcích jednačtyřiceti zemí.
Pozlacená éra jejího diska sice od té doby vyšisovala, ale s jeho návratem na parket objevuje dnes Amandu také reklama, která nedávno vykopala její erotické mručení ze šlágru příznačně nazvaného Enigma. V čem spočívalo tajemství blonďatého magnetu na chlapy, který učaroval Davidu Bowiemu i prvnímu muži surrealismu s výstředně špičatými kníry?
"Když se chystalo natáčení filmu podle autobiografické předlohy Můj život s Dalím," vzpomíná zpěvačka, "zmiňovali při obsazení jméno Jeremyho Ironse. Pochopitelně jsem se zajímala o to, kdo by měl hrát mě. Říkali, že Claudia Schifferová a že už jí tu knížku dali. Skutečně jsem Claudii potom potkala a ona říkala: Amando, drahoušku, ta tvoje knížka je úplně úžasná! Kdo ti ji psal? Povídám. Claudie, drahoušku, jsem moc ráda, že se ti líbila. Kdo ti ji přečetl?"
ŽENSKÁ, NEBO CHLAP?
Amanda nesnáší škatulky, které kolem sebe odpradávna sama stavěla, ať už se snažila psát invenční texty na méně invenční taneční hudbu, nebo sepisovala kuchařku pro vaření v mikrovlnce.
Když v rámci Bratislavské lyry vkráčela roku 1982 na pódium Domu odborů nebo do pražské Sportovní haly, musela ji velká část domácího publika považovat za další exotickou figuru z pořadu Ein Kessel Buntes. Hloubkou hlasu se mohla měřit s Karlem Hálou nebo Milanem Chladilem, tělesnou výškou výrazně překonávala Suzi Quatro - takže nejspíš je to předělaný chlap. O moc víc se toho o urostlé interpretce v socialistickém informačním vakuu uhodnout nedalo.
To ovšem Amandě Lear, která obchodní cenu záhady dobře zná, vždycky vyhovovalo. "Sama drby nesnáším, ale co se dá s nima dělat jinýho než je šířit?" usmívá se tajemně diva, jež šuškandu kolem své androgynní identity podporovala významným pomrkáváním i přímočarými texty. "Chirurgové mě spravili, aby mě už nikdo nepoznal," zazpívala a stoupenci tradičního sexu měli u víkendové obrazovky o čem fantazírovat.
Podobně jako si její kamarád Andy Warhol navymýšlel o svém původu spoustu rozporuplných historek ("Když se potom s lidmi bavím na party, hned podle jejich otázek poznám, jaké magazíny čtou."), i Amanda je zodpovědná za to, že si většina jejích osobních dat - včetně roku narození, který životopisci hledají mezi lety 1939 až 1946 - úspěšně protiřečí. Prý ani její šlechtický manžel, jenž roku 2001 uhořel v jejich provensálském sídle, Amandin věk nikdy přesně neznal.
Většina autobiografií se nicméně shoduje v tom, že se narodila nejspíš v Hongkongu ve znamení Štíra, že její otec byl britský námořník (možná sloužící s francouzskou cizineckou legií v Indočíně) a matka asi Mongolka, Číňanka nebo Vietnamka. Jisté je nejspíš až to, že po dětství stráveném s matkou ve francouzském Nice a Švýcarsku odešla studovat malířskou školu do Paříže. A když se cílevědomá studentka vydala na stáž do prestižní St. Martin's School v Londýně, už si hradila školné chůzí po modelingovém molu, kde předváděla značky Coco Chanel a Yves Saint-Laurent.
V tepajícím londýnském Sohu, kde se módní návrháři přirozeně mísili s divadelními herci, prvoligovými fotbalisty a rockovými muzikanty, se nohatá Amanda rozhodně neztratila. Seznam jejích tehdejších známostí nutně evokuje dějiny rockové hudby. Do bohémské smetánky ji například neuvedl nikdo jiný než Brian Jones z Rolling Stones, s jehož partnerkou bydlela, a nočním životem britského velkoměsta ji provázel divoký bubeník skupiny The Who Keith Moon. Na víc než rok ukotvila tajemná manekýna ve svazku s Davidem Bowiem. Z plánů na jejich hudební spolupráci sice sešlo, ale v draculovském kostýmu dominy stihla ještě po Bowieho boku vystoupit na televizní obrazovce alespoň v remaku Sorrow. "Zbyly mi jen účty a žal," zpívá rocker o dívce s dlouhými bílými vlasy a tváří se, že by si nechal od Amandy s chutí ukousnout i hlavu.
Když se Amandy její věrní gayové v 21. století ptají, jaký je mistr Bowie vlastně milenec, jen medvědím hlasem diskrétně zapřede: "Dobrý ... Ale nemůžu o tom říct víc, jelikož je ženatý."
Na zpěváky jako by měla políčeno - i Bryan Ferry z Roxy Music svou novou přítelkyni zvěčnil na obálce alba For Your Pleasure, takže se do historie populární hudby zapsala stejně nesmazatelně jako nahrávka sama. Mimochodem o pár let později Ferry podobným způsobem využije svou další manekýnskou partnerku Jerry Hallovou pro neméně výraznou obálku alba Siréna.
MÁŠ ÚŽASNOU KOSTRU
Ztepilá múza s hlasem, kterému dobový Populár říkal "zachrípnutý alt", stihla inspirovat hodně kumštýřů, nejuchvácenější byl ale Salvador Dalí. "Když jsme se poprvé potkali, podíval se na mě a řekl:,Máte nejkrásnější kostru na světě,' což jsem jako modelka nepovažovala zrovna za lichotku, ale u něj to byl kompliment. Vysvětloval mi, že nejkrásnější jsou vnitřky, které jako skelety u budov celou konstrukci drží pohromadě. A že to ostatní je jenom maso, které časem odejde," vzpomíná Amanda.
Na příštích šestnáct roků se stal malíř s rentgenovýma očima jejím rádcem, ukazoval jí evropská muzea i americké galerie a můžeme věřit, že prohlídky doprovázel originálními komentáři. Amanda trávila s Dalím a jeho manželkou Galou dovolené a stala se jeho milenkou - "což bylo zvláštní, protože jsem byla vždycky posedlá svalnatými mladíky, a on byl evidentně jejich opak. Ale byl to mimořádný svůdce."
Kromě dokonalé kostry fascinovalo slavného surrealistu na Amandě třeba i to, že se nikdy nepotila. Pro Dalího to prý byl důkaz, že není jako ostatní ženy, které jsou na světě jen od toho, aby "produkovaly lidské plody": "Je pravda, že mě pořád očuchával," připustila Amanda britskému Daily Telegraphu. "Sám měl při tom ale příšerný dech, jelikož se v jednom kuse ládoval česnekem."
Již zmiňované vzpomínky vydané roku 1986 pod názvem Můj život s Dalím ilustrují dobovou uměleckou scénu, ale především nechají nahlédnout do světa Dalího coby politicky nekorektního samorostu, který podobně jako Warhol dodnes ztělesňuje symbiózu umění a showbusinessového marketingu.
Dalí neinstruoval blonďatou milenku jen v malířských technikách a stylech, které později ve svých vlastních obrazech očividně kopírovala ("Hrála jsem si na surrealistku, což bylo nejspíš dost legrační, protože žádná surrealistka nejsem," připustila už jako zralá dáma). Když se jí například ptali na nejspolehlivější cestu, kterak zaujmout veřejnost, vytasila se s jinou životní radou Dalího: "Když se s někým potkáš, hned ho kopni do holeně, protože to strašně bolí. Jen tak si tě lidi budou ještě po třiceti letech spolehlivě pamatovat." Připouští, že na ni udělal velký dojem, a dá se odhadovat, že se v odvážných pózách na obalech desek, ale i v textech tímto Salvadorovým principem často řídila.
"Milovala jsem se sama se sebou," zpívá třeba italsky tahle dvojznačná dáma, která se koncem sedmdesátých let nechala nafotit pro Playboy, jen aby klínem rozptýlila pověsti o své mužské minulosti. Kolem exotického páru Salvador a Amanda se totiž začal rozvíjet příběh o jednom poněkud výstředním umělci, který v Maroku zaplatil přeměnu pohlaví svému oblíbenému prostitutovi. I jeho nejčastějším vypravěčem a vynálezcem nebyl ovšem podle Amandy nikdo jiný než Dalí.
TRANĎÁK TAPP
Patent na její alternativní minulosti by tedy měl náležet Dalímu. "Řekl mi, že nezpívám nic moc a že budeme muset vymyslet něco, aby se moje hudba líp prodávala," opakovala několikrát médiím Amanda. Mediálně atraktivní představu Amandy jako bývalého muže nepotvrzovaly ovšem jen její maskulinní rysy tváře, hrdelní baryton nebo provokativní texty. S osobními vzpomínkami na Amandinu minulost přispěchali i různí svědkové. Další klín do příběhu úhledného kačátka vrazily (v devadesátých letech bude Amanda v Itálii moderovat pořad Ošklivé kačátko přímo z rudé pohovky) zejména vzpomínky April Ashleyové, která vypráví o svém kolegovi Alanu Tappovi, jenž si v travesty show pařížského klubu Carrousel nechal říkat Pekki d´Oslo. Pak se provdal za jakéhosi Leara a po operaci v Maroku převzal ženské jméno Amanda. Vycucala si i to údajná bývalá kamarádka z prstu?
"Samozřejmě že jsem April Ashleyovou znala, ostatně jako tehdy v Chelsea snad každý. Byla fajn, ale když se napila, bylo to s ní jak s Jekkylem a Hydem. Chtěla jsem ji kvůli těm tvrzením žalovat, ale pak jsem si říkala, že by to k ničemu nebylo. Lidi nic normálního stejně nezajímá. Touží po lidech z Marsu," konstatuje zpěvačka.
Její marketingová filosofie se dá tušit i z komentáře ke klipu Lilly Marlen, kde se Amanda stylizuje do Marlene Ditrichové. "Myslím, že německé publikum potřebovalo dominantní typ ženy, tak jsem jim ho poskytla." Legenda o někdejším muži tak prý na objednávku žije dál. A když Amandě francouzský ministr kultury loni za celoživotní zásluhy uděloval Řád rytířky umění, v soupisu laureátů stálo "Amandě Tappové, řečené Amanda".
ŽIVOT PO DISKOTÉCE
Na rozdíl od Bee Gees nebo Donny Summerové zůstávala zóna jejího disko vlivu omezena na starý kontinent a pár diskoték v New Yorku. Pohybovala se spíš v revíru německo-karibských Boney M, kteří podobně jako ona vyjížděli i za železnou oponu. Z průzkumu veřejného mínění vyplynulo, že vedle Pink Floyd a Barbry Streisandové byla svého času nejoblíbenější zahraniční interpretkou v SSSR. V sousedním Polsku platilo totéž, jenom se o příčky dělila se Smokie a Bee Gees.
O její vystoupení koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let stála snad všechna větší evropská města. Pouze Angličané prý zůstali vůči jejímu kouzlu imunní. "Dávali tehdy před diskem přednost rocku. Zrovna letěl punk a Dalího tenhle styl, který vyslovoval jako 'paunk', přímo fascinoval," vysvětluje interpretka ve své autobiografii. "Vždycky ho bavily extrémní a revoluční směry. Disco ho nechávalo chladným." Podobný názor měla i ona sama: "Vlastně mě diskotéková hudba nikdy moc nebavila, protože je většinou málo kvalitní."
V roce 2001 pozvali Amandu na jednu charitativní akci pro oběti AIDS a spolu s ní také další disco hvězdy ze zlaté éry. Pak na to vzpomínala: "Boney M měli šedivý vlasy, členové Village People se nedali rozeznat jeden od druhého, jak se změnili, a Glorie Gaynorová byla dvakrát tak široká. Prostě trapas. Říkala jsem si, co tady s těmi starými lidmi vůbec dělám. Vždyť je to jak v Jurským parku!"
Amandina nejúspěšnější písničková pětiletka byla ohraničena lety 1976 a 1981. Uprostřed ní, v roce 1979, se Amanda vdala za aristokratického sběratele umění a vrhla se na dráhu televizní moderátorky, kde kromě vizáže uplatnila i ostrý jazyk, jehož se publikum od dnešních modelek příliš nedočká. "Je fajn, že mě obsazujou i kvůli tomu, co povídám," konstatuje dnes suše. "Neříkají: Bezva, vemem Amandu, ta má skvělý kozy."
Na starší kolena se stále častěji věnuje malování, od něhož v šedesátých letech utekla. V galeriích, kde vystavuje, by ovšem Amanda-malířka bez Amandy-zpěvačky asi neobstála. Ale ta zpěvačka by se stejně těžko protloukala bez Amandy-manekýny, která by se zas nejspíš neprosadila bez Amandy-polyglotky. Amanda totiž už od puberty "mručí" pěti jazyky, takže se mohla prosadit i na italských obrazovkách s vlastní talk show, kterou jí zařídil Silvio Berlusconi. Mikrofon jí ovšem půjčovala také německá show Peep a soutěžní i diskusní pořady ve Francii, kde poblíž Avignonu po většinu roku bydlí. Mimochodem, původní sídlo, v němž jí vedle manžela a koček shořelo také několik Dalího obrazů, nebylo prý pojištěno pouze proto, že manžel Amandu nikdy nepřinutil k tomu, aby do pojišťovací smlouvy vyplnila datum svého narození.
JEŠTĚ SI KOPNOUT
Tři dekády stará Sladká pomsta zní tedy v kontextu tohoto požáru až věštecky - konceptuální album totiž vypráví o děvčátku, které uzavřelo smlouvu s ďáblem, protože se chtělo proslavit. A možná proto se Amanda dál vykupuje tvrdou prací.
Pokud ji dnes v televizním pořadu někdo osloví jako muže, prý to mlčky přechází. O to víc možná zaskočila loni své nejloajálnější fanoušky, když na volbě královny transsexuální krásy v Miláně odmítla vystoupit na jeviště. Ani se nenechala s transsexuály, pro které zůstává jednou z kultovních bohyní, fotografovat. "Hlavně ke mně nepouštějte ty tranďáky," měla podle italského tisku vzkázat pořadatelům. Možná začíná být tou osvědčenou ambivalentní hrou už přece jen unavená. Ale možná se jí po čase zachtělo zase někoho kopnout do holeně. Aby si ji pamatovali i za dalších třicet let.
